Hlavní strana   Program   Fotogalerie

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2019

Férovost a poctivost v profesní přípravě volají po reformě ekonomie jako vědy

Prof. Lubomír Mlčoch
profesor Fakulty sociálních věd UK na penzi


Prof. Lubomír Mlčoch

1.Ekonomie stojí a padá s důvěrou

Letošní téma našeho semináře spadá do několika vědních oborů: pedagogiky, personalistiky a andragogiky, etiky práce a podnikání, teorie kultury byznysu. Klíčová slova férovost a poctivost jako součást kompetencí se nevyskytují v profesi, kterou pro mne byla celoživotně ekonomie. Jako profesor na penzi nemám rozhodně ambici reformovat vědní disciplinu; to je výzva pro mladou generaci. Jde mi spíš o potřebu se sám vypořádat s tím, co jsem učil. A snad toto mé retro- zamyšlení může být zajímavé i pro toto auditorium, i když my tady na Velehradě to nevyřešíme. Moderní ekonomie pracuje s očekávaními (expectations), a v nich je klíčovou proměnnou důvěra na trhu, což je věc psychického naladění. A často morální selhání jednotlivců a celých „struktur hříchu“ prorůstajících dnešními globálními trhy a mocenskými centry mají za následek propady důvěry. Tedy deficity ve férovosti a poctivosti bývají na počátku každé krize. Ekonomie sama sebe pasovala na strážce racionality, a vychovávat prý nikoho nechce a nehodlá: má ho jen naučit počítat náklady a výnosy jakékoliv aktivity, a maximalizovat zisk z tohoto bilančního rozdílu. To je prý hodnotově naprosto neutrální kalkul, ekonomie se cítí být „value free“, od hodnot osvobozená. Kázání do ekonomie nepatří! Na druhé straně má jít o peníze vždycky až na prvním místě. To zní jako „první přikázání“ tam kde peníze vládnou světu, v království bůžka mamonu. Samotná existence řádu trhu je však podmíněna elementární hladinou důvěry mezi všemi aktéry, a tato důvěra je závislá na stále ještě převažující férovosti a poctivosti mezi námi hříšníky. Jen na pozadí tohoto pozitivního konstatování – které si většinou ani neuvědomujeme – má své opodstatnění kritická reflexe jíž je věnováno mé zamyšlení.

2. Boom ekonomického vzdělávání i desítky nových profesí a kompetencí „provozu trhu“

30 let budování kapitalismu u nás vyvolalo potřebu „obslužných profesí trhu“, celé plejády nových zaměstnání a kompetencí. Jen namátkou: realitní či burzovní makléř, reklamní či pojišťovací agent, marketingový expert, exekutor oficiální i vymahač dluhů na hraně zákona, loterijní podnikatel, účetní a daňový poradce, počítačový expert na informační technologie - „ajťák“... Výrok „máme dnes víc ekonomů než jich bylo za všechny předchozí generace dohromady“, vyslovený před 50 lety v USA je aktuálně platný u nás dnes, v naší generaci. Nebude žádným přeháněním, když se dopustím hrubého odhadu, podle něhož na věřejných a soukromých školách studovalo a studuje ekonomii a management víc mladých než na všech ostatních vysokých školách dohromady (v časech kdy jsem měl přístup k datům měla jen VŠE 17 tisíc studentů oproti 45 tisícům na celé UK, a ze 40 soukromých vysokých škol byla většina těch spojených s přípravou na byznys). Ekonomie se tedy stala nejvíce formující vědní disciplinou pro kulturu naší post-socialistické společnosti; v tom dobrém-co bylo potřeba se naučit v nových poměrech, ale i v tom, co nutí k zamyšlení. Sledování hlavního proudu ekonomického vzdělávání jak se vyvinul v anglo-americké tradici je problematické. Na otázku anglické královny proč vznikla poslední velká finanční krize, se jí dostalo m. j. i odpovědi, že je to i tím, jak se po celá desetiletí vyučovala ekonomie na britských univerzitách. A v USA se už na několika univerzitách ukázalo na empirických šetřeních, že studium ekonomie vede k větší sobeckosti ty, kteří se už jako sobečtější- ve srovnání se studenty jiných oborů- pro studium ekonomie rozhodli. Ekonomie tedy sama svým podáním rozhodně není hodnotově neutrální, ale je naopak ideologií a indoktrinací. A argument, že větší sobeckost jako důsledek studia ekonomie je naprospěch hospodářství a společnosti sotva obstojí.

3. Jednorozměrná racionalita peněžního kalkulu a chybějící etické mantinely ohrožují trh

Je pravdou, že od svého vzniku je moderní politická ekonomie postavena na individualistické motivaci zájmu o sebe sama (self-interest). Její zakladatel Adam Smith však byl morálním filosofem, a od člověka ekonomického očekával i širší motivaci a ohledy na bližní. Pod vlivem skotského kalvinismu a Osvícenství se ekonomie vyvíjela jako jednostranně racionální disciplina. Max Weber zpětně vyslovil hypotézu o occidentální, tedy západní racionalitě a racionální peněžní kalkulaci, která poskytla hospodářství úžasnou dynamiku. Ať už měl pravdu či ne, že tím nejhlubším důvodem pro rozmnožování hřiven byla touha vlastním přičiněním si zajistit život věčný, jisté je to, že tento systém proměnil svět za nějaká dvě století daleko podstatněji než všechny ostatní civilizace za celá tisíciletí předtím. Stinnou stránkou tohoto rozvoje je skutečnost, že peněžní motivace má vnitřní dynamiku, která usiluje o expanzi do dalších a dalších oblastí života člověka; i tam, kde by neměla mít místo. Alois Joseph Schumpeter na to poukazuje u kalkulu zda se měšťanské rodině „vyplatí“ mít dítě, a konstatuje, že taková kalkulace je „zcela jistě neúplná a možná dokonce od základu mylná“. Nicméně prosazuje se, bez ohledu na tuto neúplnost a pomýlenost. Schumpeter kritizuje systém zhodnocování kapitálu proto, že vytváří „kritický rámec mysli“, který podemílá jiné, i starší instituce, jako je rodina a církve, a „spotřebovává tak materiál který nevytvořil“. Rodina a církve byly po tisíciletí „producenty“ důvěry, jejími opěrnými pilíři. Papež František říká o těch dvou stoletích převratného pokroku i to, že jsme za tu dobu zaneřádili životní prostředí víc než celá ta tisiíciletí předtím. Sytém tedy také spotřebovává přírodu, jako kapitál, o jehož amortizaci málo dbá. Racionalita peněžního kalkulu, který se zpěčuje být omezován jakýmikoliv etickými limity a mantinely, ústí nevyhnutelně až do iracionálních rozhodnutí, jakými jsou kalkulace o životě a smrti vlastního dítěte, ba dnes už dokonce ohrožující budoucnost života jako takového na této zemi.

4. Nové školy v ekonomii reagují na deficity hlavního proudu

Jako první se objevily kurzy „buiness ethics“ v USA, poté v Anglii a po válce v celé západní Evropě. U nás je absolvuje malé procenti studentů ekonomie. Kurs „etika a ekonomie“ jsem na FSV učil přes dvacet let. Stejnou tradici dvou dekád má časopis „Teaching business ethics“, a ten hned v prvním čísle poukazuje na problém, že učit férovost a poctivost už dospělé mladé na vysokých školách je trochu pozdě; tato výchova musí začít v rodině. „Business ethics“ je také většinou postavena na víře, že férovost a poctivost se /nakonec/ vyplatí. V normativní poloze je třeba na této víře stavět, ale v realitě zaznamenáváme často obrácenou implikaci: férovost a poctivost je obětována na oltáři okamžitého zisku. Podobně je tomu s konceptem společenské odpovědnosti firem (corporate social reponsibility)- i tam, kde jde o víc než o trik marketingové komunikace, jde o marginálie na ziscích velkých korporací, jimž jde dál o „zisk v první řadě“. A na poslední velké finanční krizi prý nakonec nejvíc vydělali ti co ji způsobili. Taková špatná zkušenost má ovšem rozkladný vliv na důvěru lidí v systém.
Hlubší reflexi představuje Nobelista Oliver E.Williamson, který nově definuje člověka ekonomického, už jen jako nedokonale racionálního, a navíc postiženého pokušením oportunismu, tedy i zneužitím rozumu ke klamu, podvodu, dokonce i vraždě – „když se vyplatí“. Podobným směrem chtěl ekonomii reformovat už Amitai Etzioni, americký sociální myslitel, který navrhl, aby ekonomie jednorozměrné racionality byla rozšířena o další rozměr, morální dimenzi. Další reakcí na nedostatky ekonomie hlavního proudu je pokus o založení školy „ekonomie důvěry“, zatím bez většího úspěchu. Škola „ekonomie a štěstí“ poukazuje na paradox, že honba za penězi a materiálním blahobytem nevede - i statisticky prokazatelně- ke subjektivnímu pocitu štěstí. Důležité jsou i vztahy, a tak by ekonomie měla sledovat nejen „goods“, ale i „relational goods“, nejen statky-zboží, ale i vztahy mezi lidmi. To je nejvíce přesvědčivé v nové „ekonomii rodiny“, ale i v širším horizontu t.zv. „občanské ekonomiky“ (civil economy). Ekonomie je dnes – ostatně jako všechny vědy - poznamenána nesmírnou roztříštěností, fragmentarizací poznání, dílčími, parciálními školami a školičkami, přes jejich houšť není vidět světlo na konci tunelu: hlavní proud ekonomie je toleruje a trpí, aniž by se pokusil hledat v nich poučení k reformování svých základních výchozích předpokladů.

5. Od expanze parciálních poznatků k nové syntéze smyslu ekonomie: jako služby člověku

Cenné jsou pokusy ekonomů usilujících o rexlexi z pozic katolické sociálni nauky. Stefano Zamagni jako odborník na dějiny ekonomických teorií nově interpretuje vývoj své discipliny, a na rozdíl od většiny jiných, kteří začínají až od „Adama“ (Smitha), jde v historii mnohem dále zpět. To odpovídá hloubce zbloudění naší západní civilizace. Hledá poučení u hospodaření otců benediktinů (náš někdejší student Tomáš Janotík ve své práci poukázal na skutečnost, že v dnešním Německu existují tyto“podniky“ s tradicí i 500 let- ač o zisk „v první řadě“ jistě neusilují). Františkánská iniciativa „Monti di Pieta“ se ještě v pozdním středověku snažila čelit problému lichvy systémem lidového peněžnictví (a odtud lze doložit tenkou nitku až ke kampeličkám a reiffeisenkám v našem regionu“). Zamagni a jeho mladší druh Luigino Bruni studuji Neapolskou školu v ekonomii, a poukazují na rozdíly oproti převládnuvšímu anglosaskému proudu už v samotném pochopení tržních transakcí, jako komunikace vzájemné asistence (služby) než pouhé směny produktů vedené čistě vlastním zájmem. Zamagni studuje „ekonomii altruismu“, reciprocity, občanskou ekonomii (civil economy). Bruni píše o „Ceně nezištnosti“, a ve své filosofii ekonomie neváhá hovořit i o „zraněních“ jež ekonomický systém také produkuje. Oba Italové jsou duchovně zakotveni v Hnutí Focolare a podporují tak myšlenku „ekonomie společenství“, v institucionální podobě novodobého družstevnictví, postaveného na spirituálním základu. Zde se naše česká tradice právem může chlubit zkušeností lidových záložen a hospodářských družstev z 20.a 30.let min.toletí, vedených charizmatickou osobností františkána a politika JUDr.Františka Noska. Všechny tyto inspirační zdroje lze využít i pro celostní úvahy o reformování paradigmatu ekonomie jako vědy. Jestliže ekonomie vychovává- ať chce nebo nechce- tedy nechť vychovává člověka ekonomického k „věcem vyšším“, k nimž jsme byli stvořeni. Férovost a poctivost pak budou vnitřně integrovány do systému samy, jeho vnitřní logikou. Vidím tři potřebné směry ve změně ekonomie, i v její výuce.

6. Od vypjatého egocentrizmu sebezájmu k ekonomii „i bližního jako sebe sama“

Člověk je individualita, ale „imago Dei“, ne „individuum“: je zodpovědný nejen za sebe, ale i za bližní. Přdevším za nejbližší bližní, v rodině. Křesťanská ekonomie rodiny tedy zahrnuje vztahy manželů, rodičů a dětí, rodičů, dětí a prarodičů. Tím je přirozeným metodologickým východiskem pro reformulaci motivace člověka ekonomického. Self-interest je rozšířen o zájem o bližní. Motivační funkce jednotlivce zahrnuje nejen jeho vlastní preferenční funkci, ale i „váhy“ jež přisuzuje preferenčním funkcím svých bližních. Kromě rozhodování o statcích –goods- rozhoduje i o vztazích- relational goods. Ekonomie zde nevystačí s Paretovým principem optimality: člověk se rozhoduje i pro oběti, nejen pro řešení, na nichž „vydělají všichni“ (a nikdo „neprodělá). Ekonomie dárcovství je součástí rozšířené motivace člověka ekonomického. Radost patří těm kdo darují, zvláště těm, kdo darují sebe (sv. Jan Maria Vianey, farář z Arsu). A chudoba duchovně podložená je nakonec tím pravým bohatstvím, což je závěrečný moudrý paradox knihy Bruni-ho/.

7. Ekonomie „komplexní proměnné“ zahrne i aktiva neviditelná do svého kalkulu

„Skutečně důležité věci jsou očím neviditelné“ (Saint-Exupéry v Malém princi). Pro člověka ekonomického je takovým neviditelným „kapitálem“ jeho důvěryhodnost, reputace, dobré jméno: mezi spolupracovníky, i na „trhu“- u „odběratelů“ i „dodavatelů“. Nová mikro-ekonomie tedy rozšiřuje svůj kalkul z nákladů, výnosů a aktiv „viditelných“ v účetních výkazech o další rozměr: dopad každého záměru a rozhodnutí i do neviditelných aktiv „goodwillu“, dobrého jména, pověsti, reputace podnikatele a rozhodovatele, v pozitivním i negativním smyslu (vylepšení či naopak poškození pověsti férovosti a poctivosti). Tak je člověk ekonomický i jeho „firma“ připraven na etický a sociální „audit“, vnitřní, i vnější kontrolní.

8. Internalizace negativních i pozitivních externalit v planetárním měřítku

Od encykliky Laudato si´ papeže Františka by mělo být zřejmé, že naše planeta země je náš společný dům, domov celého lidstva, a hospodaření na ní je už neodlučitelně spojeno se zachováním a udržitelností jak hospodářství tak života samotného. Dům- domov- řecky oikos- musí být spravován tak, aby zákony hospodaření /oikos-nomikos/ s pokorou repektovaly logiku vloženou Stvořitelem do řádu přírody /oikos-logos/. Ekonomie a ekologie tak spadají v jednu velkou syntézu. S tou je spojena co nejúplnější internalizace všech externalit- dopadů na přírodu jež hospodářství produkuje- . Jen to je racionální kalkulace hodná svého jména. Argumentace racionálním peněžním kalkulem který nebere ohled na přírodu je iracionální pošetilostí, podobnou té jakou zkarikoval v podobě bajky o milionáři, který ukradl slunce, již básník Jiří Wolker před sto lety.

9. Ekonomie mezigenerační důvěry a spravedlnosti

Náš seminář již ve svém názvu volá po vzdělávání „napříč generacemi“. Generační problém se v naší západní civilizaci vyhrotil nevídaným způsobem, v důsledku deformovaného „stromu života“ jímž demografové znázorňují populační reprodukci.Stárnutím obyvatelstva argumentují zájemci o spravování soukromých úspor na stáří, a ti o penzích hovoří jako o „břemenu mladých“ (seminář IDEA-CERGE před několika lety). Mladí přitom žijí již pod hrozbou toho, že žádnou budoucnost už ani mít nebudou: tak proč přivádět děti na svět? „Kultura smrti“ (Jan Pavel II.) nemohla vyústit ani v nic jiného než ve ztrátu důvěry v budoucnost. Férovost a poctivost má i svůj generační rozměr, vzájemné důvěry a spravedlnosti, jež mohou navrátit i víru v budoucnost. Mladý polský ekonom z Poznaňské univerzity docent Michal A.Michalski píše o „ významu rodiny pro předávání mezigenerační kultuy hospodaření“. Byznys kritickým způsobem závisí na důvěře, a jejím hlavním „producentem“ je rodina. Bez důvěry nemají ani penzijní systémy šanci na budoucnost, a zabezpečení na stáří není možné zajistit bez alespoň zhruba vyrovnané demografické bilance, a to platí nejen pro veřejné, ale i pro soukromé penzijní systémy. Děti, pokud možno dobře vychované ve ctnostech férovosti a poctivosti jsou tou nejlepší investicí do budoucnosti.

10. Ekonomie jako teologie potřebuje vyjít ze světa bohatých na periferii - a to co nejdříve

Papež František nečeká až se ekonomická teorie odhodlá k proměně svého hlavního proudu a až někdo ze slavných napíše novou učebnici. Už na březen příštího roku svolává do města sv.Františka, do Assisi, 1000 mladých lidí z celého světa, aby jednali a zamýšleli se nad novou ekonomií, „ekonomií Františkovou“. Dnes už víme, které osobnosti budou s mladými o této proměně diskutovat, a jejich výběr už sám poukazuje na změnu kurzu, směrem ke skutečně udržitelnému rozvoji. Za 50 let kdy se udílí Nobelova cena za ekonomii máme už 81 laureátů, ale pozván je jen jeden: jediný dosud vyznamenaný z Asie, Ind Amartya Sen, který se věnoval odvrácené straně bohatství, chudobě, i jako expert pro OSN. Jen jeden další je nositel Nobelovy ceny za mír, opět Asiat, Muhammad Junus z Bangladeše: zakladatel banky Grammeen, která našla cetu jak poskytovat mikro-úvěry těm nejchudším v rozvojovém světě, o něž by mocné světové banky „ani nezavadily“. I další dva, ekologická aktivistka Vandana Shiva a sociální podnikatel Tony Meloto jsou z miliardové Indie a Filipin. Profesor Stefano Zamagni je Ital a náš dobrý známý, i tady na Velehradu, a na UK kde dostal čestný doktorát: je to jen pár měsíců co byl jmenován Presidentem Papežské akademie sociálních věd. Další Ital Carlo Petrini bojuje proti nadnárodním řetězcům Fast Food –rychlého občertvení- budováním sítí domácích místních farmářů a potravinářů. Švýcarský profesor psychologie v ekonomii Bruno Frey je autorem teorie vnitřní, osobní motivace ekonomického člověka, který přemýšlí, jedná a rozhoduje se „nejen pro peníze“. U nás v Praze měl klíčový referát na už 30. setkání evropských psychologů v ekonomii- před půldruhým desetiletím, a to na téma „Věda o štěstí-kde se nacházíme?“. Zástupci anglosaské ekonomické kultury, která se zdá být už za zenitem své někdější slávy, jsou dva. Profesor Jeffrey Sachs je ředitelem „Institutu Země“ na Kolumbijské univerzitě v New Yorku: jeho smělé vize na systémová globální opatření ve prospěch udržitelného rozvoje jsou v ostrém kontrastu s jeho vlastní zemí, která se vydává cestou „národního sobectví“. A s jakousi hlubokou vnitřní symbolikou, je zvána anglická ekonomka Kate Raworth, která z kolébky kapitalismu a „původu bohatství národů“ formuluje předpoklady nové ekonomie „dobrovolné skromnosti“, u nás pionýrsky prosazované- už před 30 lety! - nezapomenutelným Josefem Vavrouškem, naším posledním federálním ministrem pro životní prostředí.

Na výsledky této výjimečné mezinárodní události se zatím můžeme jen těšit. Je neděle, a tak mi budiž dovoleno zakončit svůj příspěvek na téma nově formulované vědy ekonomie připomínkou, mozaikou jen několika málo výroků z 2.knihy Mojžíšovy, připisovaných samotnému Hospodinu:

- Nebudeš mít jiného boha mimo mne!
- Pamatuj na den odpočinku že ti má být svatý - jen šest dní budeš pracovat!
- Cti svého otce a matku abys byl dlouho živ na zemi kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh
- Nezabiješ, nesemilníš!
- Nepokradeš a nevydáš proti bližnímu křivé svědectví!
- Nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po ženě svého bližního!

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh žárlivě milující, ... a prokazuji milosrdenství tisícům těch, kteří mne milují a má přikázání zachovávají.

Lze mladým dát lepší radu k jejich přípravě do pracovního procesu? – a nám starým i na závěr života? Snad jen ještě Hospodinovo varování je třeba dodat: „Stíhám vinu otců na synech do 3. i 4. pokolení těch, kteří mne nenávidí!“