+ Velehrad 2019 - Mgr. Jiří Zajíc

Hlavní strana   Program   Fotogalerie

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2019

Proč vlastně kompetence?
Od glejtu a titulu k tomu, co člověk opravdu umí

Mgr. Jiří Zajíc

Mgr. Jiří Zajíc

Tak jak jste si všimli, už uběhla polovina mé prezentace... Klíčovým slovem, které se opakuje v souvislosti se zaměstnaností je flexibilita (já ho trochu nesnáším, ale právě je třeba předvést flexibilitu, jak z hodinového programu udělat půlhodinový.

Já se 51 let zabývám výchovou; většinou ne jako učitel, na to nebyly politické poměry, ale jako vychovatel, zejména dětí a mladých lidí v mimoškolní výchově a z toho hlediska se podívám na termín, který už tady taky zněl, abychom porozuměli, že když už vlastně vzniknul trochu proti té výchově a vzdělávání, tak že nám nakonec poskytne velmi cenný nástroj k tomu, aby právě ta naše výchova přece jenom byla účinná.

Ten podtitul od glejtu a titulu k tomu, co člověk opravdu umí – tak to je ambice částečně toho, co vám chci nabídnout. Tradiční přístup školy, zejména té základní školy, je charakteristický tím, že člověk absolvuje příslušnou školu. Tam složí nějaký zkoušky a na základě toho vobdrží glejt. Případně má nějaký titul. Tak to je tradiční postup rakousko-uherského školství, který jsme ale v podstatě zažili asi skoro všichni. Tenhle tradiční přístup má samozřejmě, tak jako všechno, nějaké výjimky, typické je to učňovské školství, kde se osvojují skutečně taky nějaké dovednosti, případně v průmyslovkách. To je samozřejmě velmi pozitivní, my jsme mohli v souvislosti se včerejším velmi inspirativním příspěvkem Josefa Chovance vidět, že někde si to opravdu uvědomují a docela jsou v tom úspěšní, nicméně je třeba vidět, že to je výjimka. Samozřejmě jistou výjimkou jsou i cizí jazyky. Cizí jazyky – tam nestačí znát, žejo, ale to už je na tý základní škole a na střední škole se v podstatě tam musí určitým způsobem projevit dovednost v práci v tom jazyku. To, že rozumíte a umíte prostě se vyjadřovat, to už nejsou jen znalosti. No a typická vysokoškolská věc – medicína. Samozřejmě ten, který je levý jak šavle, tak i kdyby měl sebelepší medicinské znalosti, tak nikdy nebude lékař. Možná si vzpomínáte v seriálu, který před rokem 89 byl sledován milony u nás – Nemocnice na kraji města, jak doktor Cvach, který sice perfektně ovládal to, jak francouzští lékaři něco dělají a nebyl schopnej píchnout injekci, tak nakonec vyfrčel.

Tak to je tradiční přístup, na který ale už delší dobu jasně reagují zaměstnavatelé. A ti říkají „Podívejte, nás vlastně nezajímají ty vaše diplomy, ale chceme vědět, co vopravdu umíte.“ Jo tak to je docela logické přání – teď jsem viděl minulý týden výzkum, který ukazoval, že u nás už to, jestli někdo má vysokoškolský titul, nebo jen absolvoval střední školu, z hlediska nabídek a možností zaměstnatelnosti je téměř na roveň.

Před lety jsme dělali velkej výzkum v Národním středisku(?) dětí a mládeže, kde jsme se personalistů v podnicích, který se zabývají technikou nebo přírodními vědami, záměrně ptali, co vlastně by chtěli vod těch svých budoucích zaměstnanců. Jací lidé by jim tam měli chodit a tam se ukázalo, že voni mají následující přání: aby byli tvořiví. Aby měli schopnost přinášet inovace. Aby byli zruční, flexibilní a loajální, aby byli ochotní k učení, aby měli sociální dovednosti, to znamená aby se dokázali s ostatními vlastně snést například. Aby měli představivost, smysl pro pečlivost, si to představte. Schopnost začlenit se do kolektivu, no zkrátka jedna věc za druhou, které se na tradičních školách co? No neučí přece! Nic z toho se neučí na tradičních školách! Když jsme to shrnuli, tak tam prostě byly požadavky na tvořivost, potenciál k rozvoji inteligence, schopnost přinášet inovace, zručnost, flexibilita a tak dále. Vy teda máte jistě dovednost k čtení, tak si zbytek tam dočtete. Ale to je vlastně to zásadní. Tady se říká, že mezi tím, co teda vlastně ti lidé, kteří mají někoho zaměstnat a tím, co vychází z těch škol, je skutečně čím dál, tím větší propast.

Takže vzniká zásadní otázka, jestli má se vzdělání řídit podle požadavků zaměstnavatelů. Kdo si myslí, že se má vzdělání řídit podle požadavků zaměstnavatelů? Zvedněte ruku – ano, támle – já vás nebudu známkovat z toho, ale vobčas bych potřeboval vaši součinnost, jen abyste neusínali. Ale prostě zajímá mě, co si o tom myslíte.

Tak, u mě asi jako od člověka, který žije celý život vzděláním a zejména výchovou, odpověď je taková, že se vzdělání nemá řídit podle požadavků zaměstnavatelů, oni mají – pokud byste to sledovali – čím dál, tím větší tlak na to, vybodněte se na ty ptákoviny na těch humanitních fakultách a prosím vás vzdělávejte nám ty inženýry a tak dále.

Slyšeli jsme tady opakovaně, že v těch technických oborech je nedostatek lidí. Takže já to jako chápu. Nicméně tím deformovat vzdělávání, to by bylo cesta do horoucích pekel, po mém soudu, nicméně v životě jde opravdu o víc, než o jen znalosti, tituly a diplomy. Jde o kompetence.

Takže i když původně termín kompetence vzniknul v důsledku tlaku zaměstnavatelů, tak se pokusím ukázat, že vlastně nabídli těm, kteří se zabývají výchovou, ať jako učitelé, jako vychovatelé, jako rodiče, koncept, který je nesmírně efektní. A užitečný z hlediska toho, co my opravdu chceme dětem a mladým lidem nabídnout. Čili kompetence. No když, – já nejvíc se věnuji dneska výchově budoucích skautských vedoucích, těch, kteří pořádají vzdělávací akce, jsem dokonce zaměstnán v Národním institutu pro další vzdělávání, to je další instituce, která se zabývá vzděláváním těch, kteří pak budou vzdělávat – tak tam když se většinou řekne kometence, tak na to reagujou – no to je strašný, ty ses zbláznil prostě! Kompetence! Kdo to kdy slyšel? Takle já nebudu mluvit. Nicméně pokusím se ukázat, že to je fakt z hlediska výchovy a vzdělávání něco velmi cenného, a to z tohoto důvodu: Kompetence je totiž způsobilost dosahovat těch žádoucích výsledků kombinací toho, co vím, toho, co umím, toho, co chci a toho, co dokážu.

Zatímco běžná výchova vzdělávání se kolikrát soustřeďuje jenom na to, co vim, nebo na to, co umim, zřídkakdy na to, jakej je můj postoj, ale kompetence právě ve velké většině, zvláště ty důležité kompetence, jsou syntézou toho. A já jako člověk, který se tou výchovou skutečně dlouho zabývám, vidím, jak teprv tento přístup umožní, aby ta naše výchova měla skutečně ten potřebnej přínos pro kluky, holky a mladý lidi.

Mezi těmi kompetencemi se postupně začaly vymezovat takzvané klíčové kompetence, to jest ty způsobilosti, které jsou z hlediska dnešního života zvlášť důležité. V České republice se tomu říká klíčové kompetence, které potřebuje každý jedinec pro svoje osobní naplnění a rozvoj, pro zapojení do společnosti a úspěšnou zaměstnatelnost. Já v téhle definici pokládám za nesmírně důležitý to, co je tam zvýrazněný: pro své osobní naplnění a rozvoj a zapojení do společnosti a teprv [jako] třetí úspěšnou zaměstnatelnost. Takže když ty kompetence vlastně vznikly ze snahy těch zaměstnavatelů – prosím vás taky, jako udělejte s něma něco, aby byli pro nás použitelný – tak vlastně ale potom pedagogové, když se tady toho chopili, tak přišli s konceptem, kterej je nosnej. V kompetencích jistě i ta zaměstnatelnost je důležitá, ale není nejdůležitější. Nejdůležitější je rozvoj, osobní naplnění a zapojení do společnosti.

Tak se podíváme na ten soubor těch klíčových kompetencí u nás – komunikace v mateřském jazyce. No to je kompetence úplně zásadní a bohužel my vidíme, že v dnešní době ti mladí lidé s tím mají čím dál, tím větší problém. Protože oni samozřejmě komunikujou jenom esemeskama – dneska klidně dva mladí lidi sedí na jedný lavičce v parku a nebaví se tváří v tvář, ale posílají se esemesky. Nebo samozřejmě přes messenger rovněž kratičký zprávičky a emotikony, ale komunikace skoro žádná. Komunikace v mateřském jazyce je skutečně úplně klíčová dovednost, která ale není jenom dovednost. Právě voni by to třeba uměli. Ale musí tam být i postoj, že si člověk toho svýho mateřskýho jazyku váží a uvědomuje si, jak je to cenná dispozice.

Komunikace v cizích jazycích. Tak o tom se celkem ví dlouho a i tady se to potvrzuje.

Matematické schopnosti a základní schopnosti v oblasti vědy a technologií. Další, třetí důležitá kompetence, bez který vlastně dneska člověk se málo úspěšně může zapojit nejen do světa práce, ale kolikrát – rok jsem přesvědčoval naši sekretářku ve společenství sekulárních františkánů, aby si přece jenom pořídila ten počítač, že ty e-maily jako pro komunikaci jsou důležitý – nejdřív dlouho vzdorovala, ale dneska už fakt je jedna z nejaktivnějších. Takže to jsem viděl i u maminky, která v 80 letech byla schopná s tím pracovat.

Schopnost práce s digitáními technologiemi – tak to je další.

Schopnost učit se – no to je vlastně něco, co se předpokládalo, že je úplně samozřejmý, ale ve skutečnosti je to nesmírně komplikovaná kompetence. A fakt je – protože co vlastně je potřeba k tomu, aby člověk byl schopnej učit se? Co vás tak napadá, že by v první řadě takovej člověk měl vlastně ovládat? [z publika: motivaci] Ano, musí mít tu motivaci! No a ta motivace, to je otázka postojů. Bez touhy učit se, bez touhy přijít věcem na kloub, bez toho, že člověk je vlastně neustále zvědav, na to, nač vlastně znova přijdu, co se todleto děje, to je strašně zajímavý, tak bez toho se nikdo nic nenaučí, i kdyby absolvoval deset škol, jo?

Sociální a občanské schopnosti – to znamená empatie, citlivost pro ostatní, uvědomění si potřeby pomáhat.

Smysl pro iniciativu a podnikavost – ten je samozřejmě důležitej zdaleka nejen pro toho, kdo je podnikatel, ale pro každýho, i pro nás, kteří žijeme hlavně v oblasti neziskových organizací.

No a smysl pro kulturní povědomí a vyjádření.
Takže to jsou klíčové kompetence pro Českou republiku a nepochybně jsou to všechno důležitý kompetence, tedy způsobilosti člověka, který by měl obstát nejen na trhu práce, to taky, ale obstát vůbec jako člověk. A to je strašně důležitý i pro nás, kteří máme jako rodiče, prarodiče a vychovatele na starosti děti. Chci tady jenom ukázat, že klíčové kompetence můžou být definovány ještě daleko rozvinutěji – tady je, jak to definuje si OECD dneska, ale zase jedna skupina jsou ty kompetence v oblasti práce – vidíte, jo? – projevovat solidaritu třeba – pokládají za kompetence v oblasti práce – a další oblast – kooperace. Být schopen kooperace a práce v týmu například. Je třeba si uvědomit, že na jednu stranu ta západní společnost nesmírně tlačí na individualizaci, nám, staré škole se jeví, že ten individualismus je už tak vyhraněný a extrémní, že to v podstatě tříští tu společnost, na druhou stranu ale ta společnost čím dál, tím víc potřebuje lidi, kteří jsou schopni spolupracovat. Čili ta potřeba té společnosti jde vlastně proti tomu, jak je ten převládající kulturní trend dneska – řešit konflikty – k tomu se ještě vrátím.

Další klíčové [kompetence] v oblasti objevování, učení, myšlení a uvažování – vidíte, že myšlení a uvažování tam zahrnuje celou řadu vlastně dílčích kompetencí. Chápat kontinuitu minulosti a současnosti, Vezměte si, zkuste, máte kolem sebe určitě nějaký děti a mladý lidi a zeptejte se jich na druhou světovou válku. Jenom takovou triviální věc – jestlipak víte, kdo vlastně tu druhou světovou válku vyhrál? Tak uvidíte. My jsme na soutěži, kde byli středoškoláci, jsme se dozvídali fakt úplně novou historii jako. Třeba: každopádně kontinuita minulosti a současnosti, to je opravdu pro převládající lidi, dneska i s vysokoškolským vzděláním, mladý, španělská vesnice. Jako nějakej Havel a jako sametová revoluce – to fakt, nás jako vůbec netanguje, jo? Ano, já chápu, já jsem se narodil v roce jednapadesát a to bylo vlastně šest let po válce a taky mi jako trochu přišlo, že ta válka byla už hodně daleko. Ale nicméně mi to vždycky přišlo jako strašně zajímavý, ale dneska ti mladí lidé mají skutečně problém s tím uvědomit si, že to, co prožíváme teď, no tak to není záležitost posledních tří, čtyř let. Nějakej Babiš a toto – to se přeci připravovalo od roku 1992, po volbách, kdy vyhrála strana, která právě tvrdila, že neviditelná ruka trhu všechno spasí. A tak dále.

Další skupiny těch klíčovejch kompetencí podle OEDC – přizpůsobování se změnám a komunikace.
Čili dneska už i v oblasti výchovy a vzdělání si uvědomují ti, kteří to spoluurčují, že opravdu existujou takový hrozny těch nesmírně důležitejch kompetecí, které je potřeba, aby si prostě člověk během svého zrání – a to už od předškolního věku – aby si osvojil.

Tak já vám to ukážu teď v praxi na tom, jak jsem to ukazoval našim vedoucím, který mi tvrdili Zajíc se zbláznil, nějaký kompetence, s tím za náma nelez! Tak: osmý bod skautského zákona zní: skaut je veselé mysli. Tak já původně říkal: skaut je veselé mysli – výborně, tak vono je to slovník 20. let minulého století a je to bezvadný. Jak tomu vlastně rozumíš, co to vlastně znamená, že skaut je veselé mysli?, se ho zeptám. No tak, co vy byste řekli? Co podle vás znamená bejt veselé mysli? [z publika: pozitivní] Pozitivní – jistě, další návrh? Optimista – ano, eště vás něco napadá? – Mít ze všeho radost – bezvadný! Františkánská čistá radost. – Tvářit se vesele – ano, to určitě, když se budu ptát vlčat, který se právě stávají skauty, co to je vesele, mi řeknou – no se musím šklebit jako vesele, ale musím se tvářit vesele. No a já řeknu: Hele, to je sice taky dobrý, ale to vlastně vo to nejde. Ti vedoucí mi začnou říkat: No, optimisticky a tak dále. Jasně, ale veselá mysl, to je vlastně ještě něco hlubšího. Tím se rozumí schopnost překonávat i ty nejsvízelnější situace, aniž by člověk klesnul na duchu. Ve skutečnosti je to vlastně bod, kterej říká: Skaut má naději. V hlubině je to vlastně otázka naděje. A tou je postoj, ale ten samozřejmě musí bejt doplněnej něčím dalším. Takže co se tím rozumí: postupně jdeme a říkáme ano, je rozzářenej, to je bezvadný (to focolarini umí taky), umí se radovat, je optimistickej, ale ono to znamená ještě víc. Dokonce i tehdy, když vlastně není žádnej důvod k tomu bejt optimistickej, situace vypadá úplně temně, tak přesto skaut říká ano, ale já mám naději. Ta situace má nějakej smysl, i když to vypadá úplně zoufale, jo?

Jaké to má předpoklady? Protože na to my se častokrát neptáme ve výchově. Říkáme: Do háje, tak tady už jsem tě desetkrát řikal, že si máš uklízet – a furt bordel! Tak to přeci není možný! – No ano, protože ale sem se neptal, jakej je předpoklad u toho dítěte, aby on vlastně si ty věci dokázal uklidit. A tam by se najednou zjistilo, že je to tim, že on vlastně jakmile má těch věcí má víc, jak pět, tak on v tom úplně ztrácí přehled a je zoufalej vlastně, jak to má uklidit. A že já musím říct nejdřív: Hele pojď, tak co vezmeme nejdřív? Vezmeme tady toho medvídka, nebo tamto a postupně ho vlastně k tomu přivedeme a tím vytvoříme předpoklad k tomu, abych mu pak moh říct: Tak, a teď to všechno už umíš, viděls to, jak to umíš perfektně, tak příště to uděláš sám, jo? Prostě předpoklady toho, aby se jednalo tak, jak se má.

No a jak se to teď pozná? Jak se to vlastně pozná? Protože to je důležitý, pro nás vychovatele je přeci strašně důležitý, abysme věděli, jak se pozná, že si to dítě, ten kluk, ta holka nebo ten mladej člověk, osvojil to, co vlastně bysme chtěli. Tak jak si myslíte, že se todle dá poznat? [Musím si ho všímat.] No tak samozřejmě, že si ho musím všímat, to je jasný, když si ho nebudu všímat, tak to nepoznám, ale jak se to dá poznat na člověku, že je teda veselé mysli? – V praxi to musí provést a v jaký praxi, žejo? Musí to prokázat právě v nějaký situaci, která je těžká, a přesto von to jaksi nezlomeně vezme a neřekne: Teda fakt, já bych to nakop, nejradši bych utek vodcuť, ale já zůstanu, žejo. Všechno mi zmoklo, mám všechno vlhký, žejo, ale já neuteču vodcuť, přece to jenom nějak vyřešíme, jo? – Navíc to eště můžu brát, jak se to projevuje u jednotlivých věkových skupin. Ano, u těch devítiletých, osmiletých, to bude aspoň tím, že nebudou furt bulet, jakmile se jím něco stane a u těch dospělých už chceme, aby to byla skutečná naděje. Na a když se podíváme na to, jak to vlastně původně formuloval zakladatel skautinku Baden-Powell [sir Robert Baden-Powell *22.2.1857 Paddington †8.1.1941 Mount Kenya poz. ed.], tak on to zformuloval takhle: -148:40 (2:28:40) Skaut si hvízdá i v nesnázích. A vida, on to zformuloval vlastně formou kompetence, jo? To jenom my jako Češi máme tendenci prostě stanovovat normativně krásný cíle, ale neptáme se, jak se vlastně k tomu dospěje. Jak se to pozná, jak se k tomu dovede? Jaký to má předpoklady?

Takže teď já se blížim k předzávěrečný části, kde já vám ukážu na třech, po mém soudu úplně zásadních kompetencích, netriviálních, ale strašně důležitých, který jsou potřebné třeba v jakýkoliv práci a v jakýmkoliv životě, jak vlastně ta kompetence se skládá. Takže první – kompetence nakládání s konflikty. Tak nejdřív ty postoje, který jsou potřeba k tomu, abysme vůbec s konflikty byli schopni nakládat: Odvaha nevyhýbat se konfliktům. No to je věc, která je zejména po katolické straně jako velmi slabá. Jo, za zády ano, vo někom říct, ten zase kecal a – to umíme skvěle, ale říct mu to do očí hele, prosím tě, člověče... Pater... to kázání dneska bylo fakt úplně mimo, jo? Ono i častokrát v rodinách, jo, ve společenstvích, prostě – odvaha nevyhýbat se konfliktu. To je strašně důležitý. Mě by zajímalo, kdo z vás má rád konflikty. Já teda ne. Kdybych moh, tak se vyhnu všem konfliktům, ale to prostě nejde! Protože konflikty vznikají jako střet různých zájmů, pohledů, názorů, směřování a prostě ty konflikty se musíme naučit řešit. Takže první – odvaha nevyhýbat se konfliktům. Dokonce konflikt, když už teda je neodvratnej, tak ho vzít jako příležitost ke společnýmu učení. Dobří manželé to určitě znají. Přece žádný dobrý manželství nemůže existovat bez toho, že se naučili řešit konflikty! Protože konflikty tam nutně musí vznikat. Ne kolem banálních věcí – kam pojedem na dovolenou – to se ještě dá řešit dobře, ale třeba kolem dětí. Nebo kolem postojů, kolem toho, jak sladit práci – von je výbornej programátor a v tom podniku by kariéru udělal velikou, ale von čím dál, tím míň je doma, aby se věnoval těm třem klukům, který tam má. No a to je samozřejmě příležitost konfliktu jako hrom! A ne triviálním konfliktu. No a oceňování přínosu konfliktu. No aby se mohly konflikty ale oceňovat, aby tendleten postoj vzniknul, tak to může bejt jenom tehdy, že už někdo zažil, že se ty konfliky podařily vyřešit. Bez toho že se zažily, jak se daří konflikty řešit, tendleten postoj nikdy nebudete mít.

No a předposlední důležitej postoj je respekt ke všem stranám konfliktu. Nevím, jak vy brouzdáte v debatách, různých internetových, facebookových, na sociálních sítích ve veřejným prostoru vidíte, jak o sobě mluví čelní představitelé veřejného života, kde je evidentní, že nemají respekt k tomu druhýmu, že prostě jejich vnitřní postoj je Já bych tě nejradši zašlapal. Prostě ty mi tady překážíš. Mít respekt ke všem účastníkům konfliktu znamená si říct: No i když si myslíš něco jinýho a i když mi teď komplikuješ život a cestu, možná díky tobě najdeme eště něco lepšího, nějaký lepší řešení. To je samozřejmě jako vysokej level, ale nakládání s konflikty se bez tady toho vlastně neobejdou.

No a ta poslední postojová podmínka je právě snaha o spravedlivé řešení konfliktu. To znamená vždycky – člověk samozřejmě by byl rád, aby to byl von, kdo z toho konfliktu nevyjde jako poraženej, podupanej, trapnej a tak dál! Ale přece jenom by vždycky měl taky brát v potaz důstojnost těch ostatních. Takže to jsou ty postoje.

Znalosti: vědět, že konflikty vznikají z různých příčin, jo? Názory, představy, předsudky, pocity – to je taky důležité si uvědomit, jak podle toho, jakej je druh konfliktu, tak k tomu taky přistupuju.

Příčiny a důsledky konfliktů na všech úrovních. Ano, vědět ten konflikt, jaký může mít důsledek, ten konflikt, kterej my máme. A podle toho abych věděl, jakej důsledek to má – k tomu taky přistupuju. Někdy vím, že ten konflikt nestojí za to, abychom tady vopravdu vyvolali třetí světovou válku, no někdy naopak teda vim, že když tadydle prostě ten konflikt neabsolvuju a nebudu ze všech sil hájit určitou pozici, tak to může mít taky fatální důsledky třeba. Pro naše manželství, pro naše vzdělávání, pro školu, kde učim a tak dál. No a je třeba znát určitý strategie předcházení, zvládání a řešení konfliktu. Takže předcházet, ale ne vždycky se vyhybat, vědět, kdy se dá vlastně tomu konfliktu předejít a kdy už se mu vlastně nedá předejít a tam je potom třeba jít teda do toho ho nějak společně zvládnout, byť jako nepříjemnou fázi, ale která bude mít dobrej výsledek, když to dokážeme vyřešit. No a todleto jsou umělci kreativní a pozitivní výsledky konfliktu, kteří už vědí, že vlastně ten konflikt opravdu tak jako – nám řikali psychologové, že po hádce v manželství může nastat pohádka, žejo, to je tehdy, když se to skutečně vlastně dobře podaří vyřešit, když se zjistí, že vlastně ano, vona to myslela taky dobře, já taky, no, jsme si úplně neporozuměli, ale teď jsme našli lepší řešení pro oba dva. Jo, tak to je to kreativní a pozitivní řešení konfliktu.

No a chce to i nějaký dovednosti. Tak první dovednost nezbytná je empatie. Bez schopnosti se vcítit aspoň trochu do toho druhýho žádnej konflikt nikdy nevyřešíte. Protože ten druhej vám přijde, že je takovej tupec – jak to můžeš todleto dělat? Vůbec prostě – teprv když aspoň částečně se vcítím do něj a zjistím si no jo, proč von si to vlastně myslí? co ho na tom trápí? jak k tomu přišel? – tak mám šanci, že ten konflikt zvládnu, společně s nim.

Spolupráce a konstruktivní řešení konfliktu. Tak to je potřeba se naučit. Bohužel todle se vůbec neučí, bohužel dneska je řada dětí – jedna třetina v České republice – který vyrůstají bez sourozence. No ale rodina by měla být tim ideálním prostředím, kde se učim řešit konflikty s vrstevníky. Jo, no když tam nemám toho bráchu nebo sestru, tak je to těžký, že jo? Ale to se prostě člověk musí naučit, musí vědět, že když nastoupí určitým způsobem do toho konfliktu, tak už to nikdy nebude moct být vyřešený dobře. Ve chvíli, kdy ten druhej mi třeba začne řikat to své stanovisko, jet něco – a já mu skočím do řeči – řeknu: prosím tě, to je naprostá krávovina – tak v tu chvíli je po šanci to vyřešit, jo? K dovednosti řešit konflikty znamená schopnost vyčkat, aby ten druhej měl příležitost vyjevit se, co mu tam vlastně leží na srdci, co ho trápí. No tak může mě to štvát, ale to právě musím zvládnout, to je dovednost.

Schopnost zvládat komplexnost a nejistotu. No tak to je nejen pro nakládání s konflikty, ale v tomdletom životě strašně důležitý. Tady už v té jedné přednášce byl zmíněn Ulrich Beck, jeho riziková společnost [Ulrich Beck *15.5.1944 Slupsk (PL) †1.1.2015 München (D), významný evropský sociolog židovského původu, zabýval se zejména problémy globalizace a ekologie, pozn. ed.] a uvědomit si, že dnešní společnost je svým způsobem plná spousty rizik. Spousty rizik, kterým nejsme schopný čelit. A ten, kdo si to uvědomuje, tak samozřejmě potom trpí úzkostma a spotřeba analgetik v západní společnosti roste strašným tempem, protože jakmile člověk si uvědomí, jak je vlastně na vlásku ta jeho nejen kariéra, ale častokrát život, spokojenost rodiny, jeho práce, uplatnění jeho dětí, všechno todle vlastně je v situaci, že to nemá stoprocentně pod kontrolou. Takže s tím se naučit žít je strašně důležitý. Po mým soudu to nejde bez toho, že by měl člověk pevnou půdu pod nohama. Z mého hlediska pevnou půdu důvěry v Boha.

Komunikační dovednosti. To už jsme si řekli.

Mediační dovednost. To je tehdy, když my vlastně máme možnost pomoct někomu jinýmu vyřešit konflikt. Kdy my řeknem Počkej, tak nejdřív hele nech ji, ať vona to řekne, teď to řekni ty co sis z toho vzal a tak dále. Být mediátorem, to znamená tím, kdo ten konflikt vlastně usměrňuje, to je nesmírně cenná služba.

Tak, druhá kompetence je kritický myšlení, vo tom se hodně mluví. Co to ale předpokládá na straně postojů, znalostí a dovedností, aby to kritický myšlení opravdu bylo tím, čím bejt má? Tak na straně postojů v první řadě touha hledat pravdu. Padni, komu padni. Když mi někdo tvrdí, že každej má svou pravdu, tak já mu musím říct: Ale co to vykládáš, každej má svůj názor! Každej má svůj obraz společnosti, každej se nějak snaží tu pravdu zachytit. Ale pravdu, pravdu nikdo nemá. Jak Rádl [Emanuel Rádl *21.12.1873 Pyšely †12.5.1942 Praha, biolog, posléze filosof, po rozchodu s římskokatolickou církví zastánce Masarykova realismu, se Zdeňkem Nejedlým spoluzakladatel Realistického klubu, navazujícího na myšlenky České strany realistické (pokrokové), pozn. red.] řiká – pravda má nás. Protože pravda je ve skutečnosti světlo, které pomáhá našemu rozumu, abychom pravdivě poznávali. Takže touha hledat pravdu je právě ta nutná podmínka na naší straně, abychom to světlo dostali. Důvěra ve schopnost blížit se pravdivému poznání prostřednictvím dialogu. To je hodně důležitý. Uvědomit si, že samostatný myšlení je samozřejmě dobrý, ale právě vzhledem ke komplexnosti a složitosti světa v dialogu s ostatními máme daleko větší šanci pravdivě poznávat. Mimochodem napadlo někoho z vás někdy, když Ježíš řiká: Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich, že neřiká: kde blumáš o Bohu, tak tam jsem já? Jo, že to společenství je strašně důležitý, zvlášť když si uvědomíme, že Ježíš taky o sobě řiká Já jsem Pravda, cesta a život. Takže pravda je darem společenství, který je schopný v dialogu hledat pravdu.

Otevřenost, přehodnocování svého názoru. To vyžaduje velkou sílu. Znamená to právě si uvědomit, že pravda není něco, co vlastním, ale k čemu se blížim. A když fakta, zjištění, informace dospějou k tomu, že to co sem si doposavad myslel, je nedostatečný, tak musím bejt ochotnej změnit svoji pozici. Protože vim, že změnou tý pozice neztrácim výhled k pravdě, dokonce neztrácim ani vlastní identitu, protože já jsem nevlastnil pravdu, já sem pouze se snažil přispět svýma schopnostma k tomu, aby pravda byla líp nahlídnuta.

No a teď typy předpokladů, znalostí k čemu? Tak vědět, že každé pravdivé poznání má určité předpoklady. Jakmile vám někdo něco začne vykládat, tak se zeptejte nejdřív dycky – No ale z čeho to vychází? Jak si na to přišel? Na čem je to založený? Protože předpoklady jsou vždycky to, co vlastně určuje pak tu kvalitu toho myšlení.

Znalost různých argumentačních faulů a demagogických postupů. To je dneska hodně běžný, právě protože nejde mnohdy vo pravdivý poznání, ale vo zadupání oponenta. Tak k tomu je všechno dobrý. Ale my bychom měli znát, který jsou ty postupy, který nás v podstatě vyřazují z možnosti správně se k pravdě dostávat.

Omezenost perspektiv. Vědět, že všechny lidské perspektivy jsou vomezené. Je jediná perspektiva, která omezená neni, a to je perspektiva Boží. Tak na to strašně těšim, až teda to uvidim z druhý strany, ale každopádně tady, v tomto typu naší existence, jsme všichni pouze omezeni na určitou svou perspektivu. A mnohdy teprv spojení těch různých perspektiv dává to, co by bylo potřeba.

Způsoby poznávání světa – uvědomit si: věda – ale samozřejmě, ale nejen věda, kultura – no samozřejmě. Další – zkušenost – ano, není to všechno, ale bez toho to taky nejde. Filozofie – no jistě, náboženství – ale ano! Všechny typy poznání můžou sloužit k tomu, abychom se blížili k pravdě. Ale na všechny musíme klást ty požadavky. Jak se k tomu dospělo? Je to čistý? Všechno má svou omezenou, ale důležitou platnost.

Teorie kritickýho myšlení, že sou různý typy myšlení – kdyby někdo nevěděl, co je to laterární myšlení, tak to je myšlení vlastně takový rozbíhavý. Takový, kde se hlavně de vo to přijít se spoustou důležitých, zajímavých podnětů. Kde se neptáme: Týká se to toho, nebo ne? ano, my sme běžně zvyklí myšlením směřovat rychle k cíli, abysme zjistili, jak to je, případně prokázali něco, ale v tomdletom případě de vo to shromáždit všechny možný nápady, který s tím souvisejí, protože to někdy umožní vlastně zjistit novou perspektivu.

Dovednosti hodnocení informačních zdrojů. Jasný. Dneska je to důležitý zejména na internetu; říct: já jsem to viděl v internetu, tak to je jako by řekl jedna paní povídala, jo? Já musím vědět, jak se to tam dostalo.

Rozlišování faktů a názorů. Názory sou důležitý. Ale je třeba vědět, že vždycky za tím názorem už je teda nějakej hodnotovej pohled toho, kdo ten názor řiká. Nejlepší je, když mi rovnou řekne Hele, já vycházím z tady těch předpokladů. A pak si, proto si myslim to a to. Fakta jsou naopak informace který hodnocení neobsahuje.

Umět argumentovat. Jasný. Zkoumat z více perspektiv. Dát si na to čas. To je mimochodem dneska velikej problém, protože skoro na nic není čas (to sme teď viděli, já už taky skončim), ale jelikož na dobrý myšlení je potřeba mít čas, tak kolikrát se to nezkoumá z více perspektiv, zkoumá se to rychle, prostě jenom z několika těch nejbanálnějších a potom ty výsledky tomu odpovídají. Prostě dobrý kritický myšlení vyžaduje taky pomaly myšlení, to znamená myšlení, který zkoumá z řady perspektiv.

Schopnost naslouchat. Bez naslouchání druhým nic takovýho.

Reflexe vlastního uvažování. Umět se vlastně podivat na sebe – ježkovy [voči] – to, co já tady předvádim, tak je to vlastně v pořádku? Nefauluji já sám?

Odhalování předpokladů a východisek ostatních.

Poslední – ověřování, platnost předpokladů. Tak podivejte, já sem – eště tady sem měl etickou zodpovědnost a to se pak na to podiváte ve sborníku, tak to jenom jako rychle proběhnu, abyste viděli, že tam toho bylo taky hodně, ale teď poslední závěr: Kde si lze účinně osvojovat kompetence? Tak co rodina? Vaše odpověď – no rodina by měla bejt samozřejmě ten první, rozhodujíci terén, kde si člověk osvojuje kompetence. Bohužel, bohužel řada rodin je nefunkčních. A to je průšvih. Tam si v nefunkčních rodinách si ty děti osvojujou taky postoje a určitý kompetence, ale úplně špatný. Třeba to, že se konflikty vždycky řeší hádkou a násilím. Ve výzkumu, který jsme dělali ohledně dětí, tak tam vyšlo, co dětem dneska nejčastějí vadí na jejich rodinách: Rodiče se hádají a mají na mě málo času, jo? Takže todleto je omezení, navíc rodiče musí o výchově přemejšlet. Měli by právě to, co sem se teď tady snažil ukázat, si vlastně říct: já chci, aby ten můj kluk jako byl pravdomluvnej. Jo? to ty děti uvádějí, že ty rodiče nejvic chtějí vo nich, aby byly pravdomluvný. Ale polovina dětí je přesvědčena, že jejich tatinek lže, jo? Tak takže toto je prostě věc, že v rodině ano, skoro ideální prostředí a bohužel řada rodičů ale není vlastně schopná, zprostředkovávat účinně dětem ty kompetence. Takže kde máte možnost na to působit, tak se snažte. Ve škole vo tom se tady hodně mluvilo, tak to se běžně řiká – to vás měli naučit ve škole! Tak já sem ve škole, na základní škole sem nikdy neučil, ale tisíce dětí, ketré procházely tou základní školou, sem celých 50 let měl možnost vidět, učil sem na vyšší odborné škole publicistiky a na vysoký škole a teď v současnosti sem hlavní odbornej garant projektu Prolínání mimoškolní a školní výchovy a vzdělání. Tak to vidíme. Takže škola bohužel, bohužel může velmi omezeně zprostředkovat ty rozhodující kompetence. To je třeba si uvědomit a to se rychle nezmění, v tom projektu, který sem teď řekl, prolínání formálního a neformálního, tedy školního a mimoškolního, výchovy a vzdělávání, to vidíme – tam je pár stovek probudilých učitelů, ty by strašně rádi to, co funguje v těch mimoškolních aktivitách, zprostředkovali v tý škole a teď tam naráží na strašný problémy. Jak s řediteli, tak s kolegy, protože voni jim kazí normu, samozřejmě, voni sou najednou voblíbený, ale – a to je v České republice nejhorší – s rodiči. Většina rodičů si přeje jediné: Připravte to mý dítě, aby se dostalo na střední školu, aby udělalo ty testy. Nic jinýho mě nezajímá, nějaký vaše kecy vo výchově nebo to – připravte to, jo? Čili ten tlak ze strany rodičů je za tim krajně nepříznivej k tomu, aby si vlastně ve škole děti osvojily potřebný kompetence. Z mýho hlediska je todleto jako do budoucna ohromnej problém. Protože na jednu stranu být učitelem – já sem si přál, bejt učitelem, ale v té době to vůbec nemělo šanci, tak dneska bych váhal, protože vím, jak ty možnosti učitelů, jak sou vomezený. Ale současně vidim, jak ve škole čim dál, tim častěji dochází k deformaci vlastně touhy dětí po poznání, touhy dětí po pravdě, touhy dětí po tom, aby pomáhaly vostatním. Celkově prostě ta škola působí destruktivně, jo? Omlouvám se, možná přítomným učitelům, vim, znám spousta učitelů, zvlášť mezi skauty jsou učitelé, kteří se snaží to dělat jinak, ale celkově ten výsledek je zatim špatnej a v jako krátký době se to určitě nezmění. Zvlášť když se každou chvíli mění ministr školství a každý čtyři roky se přijde s nějakou novou koncepcí školy. Marnost.

Skrze média, jak to je skrze média? To je dneska pro děti a mladý lidi úplně klíčová forma osvojování si světa. No, skrze média si osvojujou kompetence velmi intenzivně. Ale bohužel, zejména v oblasti postojů si osvojujou takový postoje, o který moc nestojíme. Ano, umí perfektně zacházet s digitální technikou, ale neumí škrábat brambory, to víme z táborů. Ale to by eště nebyla taková tragédie, ale neumí hlavně řešit konflikty. To vidim, jak prostě ty děti – jedinej způsob řešení konfliktů je vynadat, utéct, dát mu ránu nebo se stáhnout, jo? Úplně špatně. Například. No takže skrze média zejména pak ty starší děti si osvojujou spoustu postojů, vztahových, který sou špatný. Jako osvojojou si, že nefungující rodina je normální třeba, jo? Vzory, který mají v tom světě šoubyznysu – no tak tam málokterá rodina vlastně je fungující. A pro ně to je normálka. Není se pak možno divit, že tydleti lidé, když potom sou už jako dospělí a mají rozhodovat o legislativě – no tak nevidí vůbec důvod, proč by měli jako nějak chránit nějakou rodinu. Je přece normální, že vlastně to je takové jako průchodiště, jo? Takže skrze média účinně k tomu dochází, ale rozhodně ne tak, jak potřebujeme a pokud skrze média si naše děti osvojujou kompetence, je třeba bejt u toho! A jim rovnou jako pomoct se se v tom orientovat – hele, todleto bylo fakt dobrý! Ale takle to v životě fakt nechodí dobře a když to takle bude, tak na to všichni doplatíte, ty první!

V rámci nefomální výchovy a vzdělávání, co tradičně byla mimoškolní výchova – tak to je terén, kterej znám nejlíp a tam teda si dovolim vám říct, že to je velmi podceňovaná a nedoceňovaná oblast, která ale pro budoucnost mi přijde, že je zásadní. Když vy dáte dítě do dobrýho oddílu, nemusí to bejt skautskej, turistickej, woodcrafterskej, pionýrskej, ale dobrej oddíl, tak pro jeho kompetence, který sme tady probírali, řešení konfliktů, kritický myšlení, jako uděláte víc, než když mu najdete dobrou školu.

Takže já vám děkuju, že ste tady vydrželi, neusnul nikdo.

[Pozn. red.: Přepis audiozáznamu neprošel jazykovou úpravou.]