Mgr. Lubomír Müller

Příprava mladých lidí do pracovního procesu z pohledu pedagoga

Motto: „Za jeden z hlavních úkolů vysokého školství považuji odstranit jeho středoškolský charakter“.
Radim Palouš, první svobodně zvolený rektor Karlovy univerzity, Praha 1990.

Úvod

V příštím roce dovršíme patnáctileté členství v Evropské unii. Celých 15 let patříme do skupiny tzv. „nových dotovaných států“. Posunout se z této skupiny do států dotujících výrazně přispívajících tomuto společenství nám může pomoci vzdělanější společnost. Přes veškerou snahu o zvýšení úrovně vzdělanosti v našem státě, zejména srovnávací testy OECD prokazují, že se nám to zcela nedaří. Dovolte mi několik úvah k tomuto problému. Současně bych se rád omluvil některým zahraničním účastníkům, že tyto úvahy mohou být pro ně poněkud nesrozumitelné.

Historia magistra vitae

Při vzniku Československé republiky v roce 1918 a v následujících letech patřila naše republika k velmi vyspělým územím Evropy. V počátečním období vznikla celá řada nových vysokých škol jako např. Karlova univerzita, Masarykova univerzita spolu s Vysokou školou veterinární v Brně a Komenského univerzitou v Bratislavě. Všechny tyto školy byly s již existujícími vysokými školami v tomto státě i v okolních zemích zcela kompatibilní. Byly totiž řízeny dle studijních předpisů, které vznikaly společně během staletí. Šlo tedy o rigidní zvykové právo. Nutnou a současně zcela postačující podmínkou pro svobodný přístup k vysokoškolskému vzdělání byla maturitní zkouška.
Až do roku 1945 se maturovalo pouze na gymnáziích (klasických, reálných a reformněreálných) a reálkách. Maturita na reálkách (sedmiletých) však umožňovala svobodný přístup pouze na vysoké školy technické (neuniverzitního typu). Do konce 20. let minulého století byla tato zkouška přísně standardizovaná. Předměty byly povinné např. filozofická propedeutika – logika, matematika a pak povinný předmět ze skupin předmětů jako jazyky či přírodní vědy. Z každé z těchto skupin byl automaticky vybrán předmět, z kterého měl student v pololetí posledního ročníku (oktávě) nejhorší prospěch. V 30. letech si pak mohou studenti z těchto skupin vybírat sami. Charakter tehdejších vysokých škol byl z našeho pohledu veřejnoprávní. Platby studentů však byly realizovány výhradně kolky. Na všechny zaměstnance této soustavy se vztahoval služební zákon včetně jednotného tarifního řádu a definitiva. Student i pedagog byli „nevyhoditelní“. Pracovní místa byla přísně systemizována. Profesní příprava probíhala hladce bez větších výkyvů. Systém byl navzájem otevřený. Zde na Velehradě bych rád připomněl Papežské gymnázium, které po svém zrušení v r. 1948 již nebylo obnoveno. Přes nesporně velmi vysokou úroveň však nemělo právo veřejnosti. Jeho absolventi maturovali převážně na státním gymnáziu v Uherském Hradišti.
Druhá světová válka znamenala hrubé narušení této vzdělávací soustavy hlavně uzavřením českých vysokých škol. Po druhé světové válce dochází ke krátkodobé obnově, která však ani nestačila napravit předcházející škody.
Počátkem roku 1948 nastupuje komunistická totalita. Právě v tomto období dochází ke změně charakteru výuky na vysokých školách na středoškolský charakter. Jsou zaváděny přijímací zkoušky, výuka po ročnících a zejména dříve stanovená minimální doba studia je nahrazena dobou maximální. Na středních školách začíná postupná reglementace normativních předmětů (logika, matematika) a je tak otevřena cesta relativismu. Ze studia jsou vylučovány celé skupiny studentů a velké skupiny pedagogů propouštěny. Vzniká tak stav bezpráví tak jako v ostatních oblastech celé společnosti. Vyučující tak přicházejí o všechny výhody vyplývající z předcházejícího služebního zákona, který je zrušen. V této době je také zřízena pohyblivá, nenároková složka platu, jako státem řízený systém korupce. Student se tak stává ze samostatně se vzdělávajícího subjektu objektem vzdělávání. Akademická práva a svobody jsou zcela zrušeny. Tento stav byl právně kodifikován historicky prvním vysokoškolským zákonem /zákon 59/1950 Sb./. Tento dále rušil akademické tituly. Pouze titul „ing.“ absolventům VŠ technického směru zůstává. V částečném uvolnění šedesátých let je schválen druhý vysokoškolský zákon z roku 1966. Zavádí opětovně akademické tituly. Na dobu normalizace navazuje třetí vysokoškolský zákon z roku 1980, který k získání těchto titulů ruší rigorozní práce i rigorozní zkoušky. I když jejich udělování zůstává v kompetenci vysokých škol, děje se tak zcela dle pokynů KSČ. Všechny tyto změny byly zdůvodňovány „zvyšováním kvality vzdělávacího procesu“.
Podstatnou změnu přinesl konec roku 1989 a rok 1990. Na tuto změnu reagovala i školská legislativa. Nový vysokoškolský zákon z roku 1990 dává vysokým školám velkou míru svobody a institucionální samostatnosti. Dokonce institucionální práva jsou výrazně větší než před rokem 1948, či jaká jsou v okolních západních zemích. Akademická práva a svobody studentů a zaměstnanců však vráceny nejsou. Jsou zrušeny z předcházejícího období zprofanované akademické tituly s výjimkou studia lékařství. Podstatnou novinkou je rozdělení studia na studium magisterské a zcela nově studium doktorské. Současně všichni absolventi získávají buď titul „Mgr.“ nebo „Dr.“. Rozvolňování studia jde velmi těžce a studenti opět zůstávají převážně objektem vzdělávacího procesu. Postupně převažuje názor, že veškeré přetrvávající problémy vyřeší privatizace školství. V této atmosféře postupně vzniká nový v současnosti platný vysokoškolský zákon č. 111/1998 Sb. Na jeho vzniku jsem měl možnost se krátkodobě jako člen předsednictva rady vysokých škol podílet. Sama tato činnost by vydala na celý soubor samostatných přednášek.

Současný stav

Tento zákon rozděluje vysokoškolské studium do tří částí. Studium bakalářské, magisterské a doktorandské. Tyto části nejsou bohužel v mnoha případech otevřeně prostupné. Současně, dle mého názoru, k velké škodě celé vzdělávací soustavy, neurčuje minimální dobu studia, ale zavádí nový pojem „standardní doba studia“. Dále tento zákon dělí vysoké školy na vysoké školy veřejné, státní a soukromé.
V současné době vzpomínáme 10. výročí návštěvy papeže Benedikta XVI. V projevu pro akademickou obec na Pražském hradě zdůraznil, že vzdělanost přišla ruku v ruce s vírou. První univerzitu u nás – „Pražskou univerzitu“, založil papež Klement VI. (r. 1348). Jeho zakládající listinu pak císař, či král (Rex romanorum), Karel IV. promulgoval. Ani samotný císař neměl v té době oprávnění k založení univerzity. V současné době dle platného vysokoškolského zákona může vysokou školu založit každá právnická osoba, např. řeznictví či drogerie. Tento stav je nutno korigovat a vzniká tak Akreditační komise, která se v současnosti změnila na Národní akreditační úřad pro vysoké školství. Pro další vylepšení a zpružnění vzdělávacího procesu pro potřeby pracovního trhu vzniká celá řada dokumentů. Mezi základní strategické dokumenty pro celou oblast je Strategie celoživotního učení ČR, která vznikla ve spolupráci s Národním ústavem odborného vzdělávání a byla schválena vládou usnesením č. 761/2007. Ambicí strategie bylo stanovit dosažitelné cíle, které mohou být podpořené mimo jiné prostředky z evropských fondů v programovacím období 2007-2013. Z hlediska celoživotního učení a propojenosti vzdělávací politiky s aktivní politikou zaměstnanosti je důležité zmínit dokument Strategie rozvoje regionálního školství, který zdůrazňuje tyto dva základní cíle regionálního školství:
vzdělávání pro budoucnost – posílení personálních kapacit, inovace ve vzdělávání, efektivita současných forem vzdělávání snižování nerovnosti ve vzdělávání.
Další důležitý strategický dokument - Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky je na období 2015-2020. Při čtení těchto dokumentů může vzniknout domněnka, že jsou vytvářeny i za účelem získání dotací z EU.

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že máme zpracovanou rozsáhlou dokumentaci a zřízenou celou řadu institucí pro dosažení vyspělé vzdělané společnosti. Bohužel neustále zůstáváme mezi dotovanými státy. Nejsou stanoveny přesné standardy pro účast v různých vzdělávacích etapách. Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout polské kolegy, kterým se to částečně podařilo. Jejich úspěšní maturanti se mohou zcela svobodně zapsat na kterékoliv vysoké škole. U nás zůstává student i nadále spíše objektem než svobodným subjektem participujícím na vzdělávací soustavě. Lze si jen přát, aby akademická práva a svobody byly jak studentům, tak vyučujícím vráceny a tak každý student byl svobodným „homo DEI“ a ve své činnosti „cooperator DEI“. Doufám, že i tato má úvaha trošku přispěje k možnému dalšímu rozvoji a to tak, že se od státu dotovanému posuneme k státu dotujícímu.

Literatura

České školství v mezinárodním srovnání. Praha: UIV, 2007. ISBN 978-80-211-0537-9 Kol. autorů: Poradce k volbě povolání. Praha: Raabe, 2007
EUROSTAT: http://epp.eurostat
Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2015-2020. MŠMT, Praha, 2014
Ráček, Blažej: Československé dějiny. Melantrich. Praha, 1947
Strategie celoživotního učení ČR Praha: MŠMT, 2007
Zákon č. 59/1950 Sb. Zákon o vysokých školách
Zákon č. 19/1966 Sb. Zákon o vysokých školách
Zákon č. 39/1980 Sb. Zákon o vysokých školách
Zákon č. 172/1990 Sb. Zákon o vysokých školách
Zákon č. 111/1998 Sb., Zákon o vysokých školách

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2019

Příprava mladých lidí do pracovního procesu z pohledu pedagoga