Dr. Kazimierz Szałata

Znovuobjevení skutečné hodnoty práce

„Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu,
s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království.”

Sv. Pavel List Kolosanům 3,23.

Práce představuje základní zkušenost člověka, která ho staví do konkrétního místa ve světě, společnosti, církvi a rodině. Švýcarský filozof prof. p. Marie Dominique Philippe ve svých přednáškách věnoval pozornost formativní a gnostické roli práce. V chronologickém pořadí je první lidskou zkušeností v dětství hra. Jejím prostřednictvím dítě poznává svět a rozvíjí svoji aktivitu. Zábava se však realizuje na úrovni představivost a touhy, zatímco práce upevňuje pozici člověka v konkrétní skutečnosti.
Dítě, které jde do školy, by si mělo uvědomovat, že učení není zábava, ale práce spojená s konkrétními povinnostmi a odpovědností. V důsledku výchovných chyb si ovšem člověk může celý život jen hrát a zůstat tak věčně nespokojeným snílkem odtrženým od reality, který nikdy nenajde uplatnění v jakékoliv profesi, neboť práce, její podmínky a požadavky nebudou odpovídat jeho stále novým přehnaným očekáváním. Takový člověk nebude dobrým pracovníkem, dobrým a odpovědným manželem a rodičem, protože bude stále utíkat před obtížemi a závazky jako velké, rozmazlené dítě.

Práce vyžaduje reálný pohled na vlastní osobu i okolní svět. Vyžaduje plné zapojení, aby bylo možné „podmanit si zemi” a sloužit jiným. Francouzský filozof Jean d’Alançon konstatuje, že práce v prvé řadě konstituuje naše vztahy ke hmotě a stále efektivnějším nástrojům. Svatý Jan Pavel II. v encyklice „Laborem exercens” jde ještě dále a připomíná, že práce je službou ve vztahu k jinému člověku, jemuž mají sloužit výtvory dané profesionální činnosti. Práce také spoluvytváří postavení člověka ve vztahu k rodině, která žije z prostředků, jež poctivě vydělal. Práce je výrazem odpovědnosti člověka za rodinu a jeho nejbližší okolí. Práce také nakonec v určitém smyslu formuje vztah člověka k sobě samému. Prostřednictvím práce nachází člověk svoje místo na zemi a ve společnosti, objevuje svoje povolání, rozvíjí se a zdokonaluje pracovně i duchovně, učí se dobrým sociálním vztahům, solidaritě, odpovědnosti, svědomitosti a profesní poctivosti.

V dnešní době není vůbec snadné hovořit s mladými lidmi o této problematice.
Kdysi to jistě bylo daleko snadnější. Když truhlář vyrobil stůl, velmi dobře věděl, k čemu bude konkrétně sloužit, a to tím spíše, že jeho odběratelem byl velmi často někdo z blízkých a často spřátelených sousedů. Takový řemeslník s radostí vybíral nejpěknější prkna, pečlivě je brousil a vyhlazoval, neboť svým vnitřním zrakem viděl šťastnou rodinu, která bude už zanedlouho sedět u nového stolu. Proto s chutí pracoval od úsvitu až do večera a snažil se provést dokonale každý detail … Dělal to přímo s láskou. A věci, které činíme s láskou, dokonce i když jsou namáhavé, nás těší a obohacují. To je tajemství povolání...

Dnes lidé obvykle pracují ve velkých výrobních závodech. Neznají jméno ani příjmení příjemce výsledků svého snažení. Neví, zda se z nich někdo raduje, zda jim někdo poděkuje za vynaložené úsilí … Ve strukturách velkých výrobních závodů už není místo pro mistra, který by svoje tovaryše zasvěcoval do „tajemství profese”, a umožnil jim pocítit to, co prof. Tadeusz Kotarbiński nazval „dobrým dílem”. Během studia ani ve školách o tom nikdo nemluví, učíme se jen techniky použití nástrojů. Pouze to. Proto je tak důležitá role starších spolupracovníků, kteří objevili smysl své práce, aby prostřednictvím příkladu a vlastního svědectví ukázali, že práce je něčím víc než jen „závodem” na trati vedoucí k profesnímu postupu a dosažení co nejvyšších výdělků. Postup a výdělky jsou jistě důležité, pokud však stojí na prvním místě, člověk nikdy nemůže objevit to, co je v práci nejdůležitější.

Už řadu let přednáším etiku na Lékařské univerzitě ve Varšavě a se zájmem sleduji rozvoj profesní kariéry mých bývalých studentů. Bez ohledu na méně či více úspěšný průběh studia se ze studentů, kteří se při nemocniční praxi setkali s příklady angažovaných lékařů, pro něž je jejich práce „posláním”, stali vynikající, oceňovaní a vážení lékaři. Ti, kteří takové štěstí neměli, se přes vynikající studijní výsledky stali zahořklými obchodníky, aniž by ve světě medicíny našli svoje místo a objevili v sobě radost ze služby potřebným, protože se nesetkali s dobrým vzorem, autoritou umožňující pocítit skutečné uspokojení z výsledků práce pro druhé.

Pracovní zápal mohou narušovat nevhodné podmínky, špatné vztahy mezi nadřízeným a pracovníkem, špatné vztahy v pracovním kolektivu, ale především nedostatek smyslu a někdy také účast na hanebných činnostech. Lidé, kteří zažili absurditu komunismu, to dobře znají. Po pádu komunistického režimu ovšem přišly nové výzvy a nová rizika. To můžeme dnes nejlépe vidět na příkladu lékařů, kteří jsou přes etické principy formulované v Hippokratově přísaze považovaní za poskytovatele služeb nucené bezpodmínečně provádět veškeré zákroky bez ohledu na to, zda jsou v rozporu se základními morálními zásadami.
„Platím a požaduji” říkají stoupenci potratů, eutanazie a genetických manipulací. Pařížský arcibiskup Michel Aupetit řekl v televizi KTO, že spor o uzákoněné právo na zákrok in vitro pro lidi nežijící v páru nebo pro osoby stejného pohlaví je sporem o vnímání lékaře jako subjektu či objektu, který stále obtížněji uplatňuje tzv. výhradu svědomí.

Papež Jan Pavel II., který měl za sebou zkušenost s těžkou fyzickou prací, opakovaně zdůrazňoval, že „člověk je subjektem, nikoli objektem práce”. Člověka nelze považovat za jeden z prvků ekonomického systému nebo výrobního procesu či jednoduše jako pracovní sílu poměřovanou efektivitou a ziskem. Práce není jen výsledkem využití síly lidských svalů, ale tvůrčím výsledkem zapojení celého člověka, jeho rozumu, vůle, emocí, zkušeností, znalosti a schopností. Už Aristoteles řekl, že práce má vždy tvůrčí charakter, což znamená, že je racionální, účelná a svobodná. Pokud práce nesplňuje tyto podmínky, stává se jen využíváním lidských zdrojů v ekonomické struktuře.

Práce je z hlediska věrouky naším povoláním, které nám připravil samotný Stvořitel slovy: „podmaňte si zemi”. Z pohledu Kristova evangelia představuje dobře vykonaná práce službu bližnímu a splnění přikázání o lásce k bližnímu. Proto je třeba vedle všech ekonomických a technických aspektů hovořit také o duchovním rozměru práce, jejímž prostřednictvím člověk naplňuje svoje lidství, ale také se posvěcuje. Dnes je více než kdykoliv dříve třeba mít odvahu hovořit s mladými lidmi o tomto mimořádném duchovním a dokonce náboženském rozměru práce.

Krásně to kdysi vyjádřila Svatá Matka Tereza z Kalkaty: "Musíme pracovat s velkou vírou, neustále, efektivně, ale především s velkou láskou a pokojem; bez toho bude naše práce pouze prací otroků sloužících krutému pánu. Musíme směřovat k tomu, aby se naše práce stala modlitbou, kdy budeme vše činit pro Krista, pro chválu jeho jména a pro lidské spasení! Naše práce je naší láskou k Bohu zhmotněnou v činnosti ".

Vzhledem k novým výzvám a rizikům je více než kdykoliv v minulosti potřebná racionální úvaha nad smyslem lidské práce. V kontextu prudkých civilizačních a technologických změn je velmi důležité správné formování osobnosti tak, aby mladí lidé dospěli ke schopnosti převzít odpovědnost za sebe a své nejbližší, aby uměli najít svoje místo mezi jinými lidmi, aby prostřednictvím práce objevovali smysl služby druhému člověku. To je úkol pro rodiče, vychovatele, učitele, akademické pracovníky, ale v neposlední řadě pro starší spolupracovníky.
Šťastný člověk je naplněný člověk, který každodenně nachází radost v běžných úkonech. Znám šťastné učitele, kteří se radují z každého úspěchu svých žáků, znám lékaře, kteří mají rádi svoje pacienty a ochotně jim věnují svůj cenný čas a znalosti, znám profesory nadšené z každé zvídavé otázky studentů. Znám ale také lidi, kteří svoji práci na vysoké škole, základní škole, v nemocnici považují za boží dopuštění. Takoví lidé budou stále nešťastní, protože nenašli svoje místo ve společnosti jiných. K tomu je totiž nutná moudrost vyplývající z pokory, ale také zápal, odpovědnost a láska k bližnímu.

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2019

Znovuobjevení skutečné hodnoty práce