Hlavní strana   Program   Fotogalerie

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2019

Doc. Mgr. Jakub Jinek

Stanovisko sociální komise COMECE k budoucnosti práce

Moc děkuji za pozvání a představení, organizace je skvělá, takže skutečně kompliment.

Já bych rád představil tento dokument, který je relativně ještě nedávný – dokument o budoucnosti práce. A to tedy v kontextu především té obecné činnosti, kterou vytváří, kterou vykonává sociální komise COMECE, komise jako celek. Komise tedy jen pro upřesnění je také komise a je to komise evropských biskupských konferencí při Evropské unii, takže je to vlastně dá se říci společenství biskupů, kteří jsou delegováni těmi národními biskupskými konferencemi a zabývají se různými otázkami, které se týkají Evropské unie. Je to třeba odlišit od té dnes často zmiňované skupiny biskupů Evropy (čeští a moravští biskupové jsou zde možná aktivnější, než v COMECE), takže její odezva v tisku je poněkud větší.

Rád bych ten dokument uvedl trochu v kontextu, takže bych na začátku řekl něco o obecné činnosti této organizace i o té naší sociální skupině nebo sociální komisi a potom tedy přejdu k té problematice budoucnosti práce, která nás tady zajímá primárně.
COMECE má za úkol prosazovat agendu a hlediska sociálního učení Církve v tom složitém legislativním procesu, který probíhá v Bruselu. Je to skutečně velice komplexní věc, do které vstupuje celá řada sociálních partnerů a celá řada institucí a Církev je jednou z nich. Církev má vytvořenou jakousi lobbistickou organizaci, když to tak řeknu, aby byla u toho, když se ty různé politiky v Evropě tvoří. Ta politická agenda Evropské unie je dnes čím dál, tím širší, tudíž je velice vhodné, aby tam byl hlas, který prosazuje ta hlediska, která jsou, mezi nám upřímně řečeno, v dnešním světě a samozřejmě v dnešní Evropě, minoritní.

Takže ten oficiální statut COMECE je monitorovat politický proces v Evropské uniii ve všech oblastech zájmů Církve. Je to samozřejmě velice široce formulováno a je samozřejmě potřeba soustředit se na ty jednotlivé otázky. Proto má COMECE svoje komise, z nichž jedna je ta komise sociální, do níž já tedy náležím. Kromě té sociální komise existuje ještě komise pro mezinárodní politiku Evropské unie a komise právní, ve které zasedá vám nejspíš známý Pavel Svoboda, bývalý europoslanec a předseda právního výboru Evropského parlamentu, tedy nejvýše postavená osoba v legislativě těch evropských struktur. Bohužel nebyl v tomto roce znovu zvolen.

Dále existují dvě pracovní skupiny: skupina pro migraci a azyl, která má samozřejmě v současné době hodně práce a také skupina pro etiku. V čele celé COMECE je nově kardinál Jean-Claude Hollerich, arcibislup lucemburský, jmenován kadinálem byl v minulém měsíci. Jelikož je dosluhující předseda Evropské komise také Lucemburčan, vyvolává tato dvojice pěkné obrázky, těchto dvou Lucemburčanů jakožto nejvyššího představitele Evropy a nejvyššího představitele církevní Evropy, kteří se samozřejmě velmi dobře znají.

Sociální komise má také svého předsedu, kterým je Mons. Antoine Hérouard, titulární biskup Maillezais, možná jste jméno zaznamenali, když proběhlo v katolickém tisku v souvislosti s událostmi v Lurdech, neboť on je ten biskup, jmenovaný správcem Lurd. Členové komise, nominováni národními biskupskými konferencemi, jsou experti na sociální otázky. Dlouhodobou potíží naší činnosti je podreprezentování východu Evropy. To je věc, na kterou narážíme v celé evropské politice a jetřeba říci, že do té sociální skupiny pravidelně dojíždí jediný účastník z Východu, a to z České republiky.

Ta činnost se soustřeďuje na dvě oblasti: stěžejné činností je vydávání stanovisek; sepisování textů, které mohou nějak působit a mohou mít nějaký dopad a doprovodnou, vedlejší činností, je organizace různých setkání, konferencí, seminářů atd., kde samozřejmě také hledáme inspiraci, tříbí se stanoviska a podobně. Metoda práce sociální komise, stejně jako ostatních komisí, je v zásadě stále stejná: Vždy se zvolí nějaké téma třeba na dva roky, to téma se rozpracuje v jakémsi předběžném dokumentu, což je i případ dokumentu, o kterém bud za chvíli hovořit. Tento návrh, tento draft, se nejdříve komentuje v užším okruhu, následně v širším okruhu, kde přistupují různí odborníci ze zainteresovaných křesťansky orientovaných organizací, odborů aj. Mimochodem právě jedna taková akce, kde se hovořilo o jednom takovém dokumentu, byla důvodem našeho setkání s Petrem (Koutným). – Poté dojde k nějaké redakci toho dokumentu, který se ve finále publikuje. Je to dosti komplexní proces.
Všechny ty procesy v Evropě jsou dosti složité a odpovídá to tomu specifickému způsobu práce, který v té Evropě je nutný, protože se tam setkává, střetává 28 názorů rozně od sebe vzdálených a je zde třeba jistá metoda. To není můj výmysl, to je výmysl resp. formulace Jeana Monneta [Jean Omer Marie Gabriel Monnet *9.11.1888 Cognac †16.3.1979 Bazoches-sur-Guyonne, poz. ed.], jednoho z otců zakladatelů Evropské unie, jenž v této souvislosti hovoří o metodě nadnárodní spolupráce, kdy je všechno postaveno na dvou věcech: jednak na dobré vůli zúčastněných a institucích, které tu dobrou vůli limitují, protože sama dobrá vůle by samozřejmě nestačila.

Dovolil bych si přečíst jeden citát z Pamětí Jeana Monneta. Vzhledem k tomu, jak špatnou pověst má Evropská unie, alespoň v těch centrálních orgánech, tak bude, myslím, dobré si připomenout, o co vlastně běží:
„Přesvědčit lidi, aby spolu hovořili, je nejvíc, co je možno udělat pro mír.“ Je to samozřejmě v poválečném kontextu, takže tam jde o hodně, jde o mír. „Ale je třeba několik podmínek, všech stejně nezbytných. Jednou je ta, že diskusi předsedá duch rovnosti a nikdo nepřichází ke stolu s vůlí odnést si výhodu proti druhému. Znamená to opuštění všech privilegií nadřazenosti a veto jako rozhodovací zbraň. Jinou podmínkou je, že se jedná o stejné věci, jiná, že se všichni snaží hledat společný zájem. Tato metoda není přirozená pro lidi, kteří se scházejí, aby jednali právě o problémech, vycházejících z rozdílných zájmů národních států. Je třeba je přivést k tomu, aby to pochopili a podle toho jednali. Zkušenost mě poučila, že dobrá vůle zde nestačí a jistá morální síla má působit na všechny. Síla pravidel, vlastních společným institucím, nadřazených jedincům a uznávaných státy. Tyto instituce vznikly, aby sjednocovaly, sjednotit kompletně, co je si podobné a sblížit to, co je dosud rozdílné. Evropané se rozhodli žít s těmito pravidly ve společenství, které umožňuje jejich kulturní identitu a jejich vlastní vývoj. Tento společný osud jim v řízení světových záležitostí nabízí úlohu, kterou ztratili díky rozdělení.“

Tak to jsou slova, která jsou samozřejmě stále aktuální a vedou jaksi v pozadí i tu činnost sociální komise nebo každopádně by ji vésti měla.

Zpět k té činnosti, konkrétně. Od podzimu 2015, co se těch aktivit účastním, se tedy podařilo vypracovat dvě stanoviska: Jedním byl příspěvek sociální skupiny COMECE k tomu sociálnímu pilíři nebo přesněji k Evropskému pilíři sociálních práv, o kterém hovořil můj předřečník pak Szymanski. To je skutečně epochální věc. Pokus Junckerovy komise přidat na tu agendu Evropy, která se zatím omezovala hlavně na ekonomiku, sociální otázky. To je velice ambiciózní projekt, který je samozřejmě shodou výsledků velice nejistý, nemůžeme samozřejmě tušit, kam to dospěje, zatím ani nevíme, jak se ta nová komise bude profilovat, kolik z toho převezme. Ovšem ambice Junckerovy komise byla vysoká – vše vlastně sjednotit na nějaké, jiné, než minimální úrovni, úroveň toho sociálního zabezpečení v Evropě. To by byla skutečně, jestli mi to dovolíte takto říci, revoluce. Jistě, je to věc i mírně kontroverzní nebo spíš hodně kontroverzní z toho hlediska, že by tam samozřejmě došlo k převodu velké části suverenity nebo podstatné části suverenity těch států na ten celek. Takže stačí říct to heslo suverenita a víte všichni všechno, co se kolem toho může rozvinout.

COMECE se k tomu vyslovila celkem aktivně, podpořila ten proces a pokusila se tam přidat některá svá hlediska, hlediska, která jsou důležitá z hlediska sociální nauky Církve a je třeba říci, že tento input, tento vstup té sociální komise byl Evropskou komisí velice dobře přijat. Nejen vlídně, ale velice nás chválili, že takhle má vypadat spolupráce těch sociálních partnerů, kterými tedy jsme.

Druhou věcí se dostáváme k tomuto dokumentu, jehož obálku vidíte před sebou. Je to dokument nazvaný Utváření budoucnosti práce s podtitulem Reflexe sociální skupiny, sociální komise COMECE. Všem jej doporučuji shlédnout na Internetu, kde je zcela volně přístupný, takže kdo by o něj měl zájem, tak je přístupný.
Východiska tohoto dokumentu jsou jasná. Je to vlastně situace, ve které se ocitá ten svět práce řekněme a jsou vlastně dvě zásadní. Jednak to je otázka digitalizace, o které tady byla řeč a ještě o ní řeč bude, to je samozřejmě velice komplexní problém. Není mým úkolem tady o něm hovořit, ale každý z vás má už barvitou představu, co všechno se s tím nese, co se s tím spojuje. Takže ta digitalizace práce na jedné straně a ta druhá věc, která zajímá nás, jakožto představitele, smím-li to tak říci, té sociální nauky Církve a která byla zmíněna také v jednom z předchozích příspěvků, vlastně hned v tom prvním, paní Kienesbergerové – ta ekologická dimenze, daná teď ve světle Laudato si a tak dále.

Takže to jsou dvě velké transformace: digitalizace a ekologická transformace, ekologická tranzice celého hospodářství. V tom prvním případě hovořime o něčem jaksi dokonaném, v tom druhém případě o něčem žádoucím. Každopádně to jsou nějaké reality. Cílem toho dokumentu pak je ve světle těchto realit podnítit Evropskou unii, Evropskou komisi, Evropský parlament, aby se těchto změn, které jsou prostě nevratné nebo zde nějak přítomné, aby se využilo k nasměrování té sociální dynamiky ke společnému dobru. Ty změny tady jsou, ony něco působí a je šance využít je k něčemu dobrému, něčemu dobrému v našem slova smyslu, a to je dobro společné. Dobro, které není souhrnem dober nás jednotlivců, ale je teda skutečně dobrem, s kterým může každý souhlasit, že, ať už teda na základě přirozeného rozumu nebo na základě víry. A konkrétně to znamená, že ten evropský projekt té budoucí práce by měl mít vlastně charakteristiku slušné, udržitelné a participativní práce, a to pro všechny.

Tahle tři hesla – slušná, udržitelná a participativní práce – o tom bude ještě řeč a je to vlastně jakýsi takový Leitmotiv celého toho textu.
Dokument zdůrazňuje roli práce jako integrální součásti lidské indentity