Velehrad 2018 - Mlčoch

Prof. Ing. Lubomír Mlčoch (zastoupen Mgr. Lubomírem Müllerem CSc.)

Digitální revoluce a proměna srdcí. Homo sapiens sapiens: člověk racionální a spravedlivý.

1.Věda bez Boha a nový obraz Boha.

Rok 1968 upoutal pozornost k naší zemi nejen negativními událostmi. „Civilizace na rozcestí“/1966/ Radovana Richty a jeho týmu byla již přeložena do řady evropských jazyků, a vzbudila zájem nejen v kruzích čistě vědeckých. Ač napsána v paradigmatu marxismu, zdála se i světu Západu – Bohu se již vzdalujícímu- inspirací k pochopení světa: vědeckotechnická revoluce nově staví problém člověka a techniky, věda se stává „výrobní silou“, má obrovský potenciál, ale i rizika civilizační apokalypsy. Člověk bez Boha chtěl brát svůj osud do svých rukou, a cítil se pořád ještě, „že na to má“. Půlstoletí poté si „společnost vědění“ uvědomuje své civilizační rozcestí ještě vážněji, také díky exhortaci papeže Františka „Laudato si...“ Ta je napsána v paradigmatu křesťanské sociální nauky, je už soustředěna na vztah člověka a přírody, ale technika v ní hraje významnou roli hybatele změn, v tom dobrém i v tom zlém, člověka ohrožujícím. Františkán P.Jan Ev.Urban, propuštěný z vězení po víc než 13 letech – kdy už pracoval tým Radovana Richty- hovořil – ovšem bez oné publicity- o novém obrazu Boha. Z dřívějších atributů Boha nic neubíral, ale: Bůh je především Láska. Teprve potom Rozum. Vize „socialismu s lidskou tváří“ měla o humanismus naší civilizace starost, dokonce byla ochotna připustit, že „Bůh není zcela mrtev“ /V.Gardavský/, ale ten poslední krok, vědomí, že člověk bez Boha, který je Láska, nemá na to, aby spasil sám sebe, ten už udělat nemohla.

2.Digitalizace. Věk informatiky, kybernetiky, robotizace, umělé inteligence.

Digit je v angličtině číslice, a digitální znamená užívající číslic 0 až 9 /v desítkové soustavě/ nebo jen 0 a 1 v soustavě dvojkové, binární. Skutečnost, že lze popisovat a řídit svět numerickými operacemi s daty reprezentovanými jako řady binárních číslic, je fascinujícím pokrokem, a to tím pozoruhodnějším, čím miniaturnější zobrazení těchto dat technika umožňuje /a tedy i čím větší množství dat dokáže zpracovávat a skladovat/, čím rychleji tyto operace dokáže provádět, a čím komplexnější algoritmy umí formulovat a jimi procesy řídit a ovládat. V tomto širším smyslu digitalizace zahrnuje hned několik vědních oborů: IT /informační technologie/, technickou kybernetiku, automatizaci, robotizaci, umělou inteligenci. Název té poslední je příznačný: jde tady o inteligenci, a to umělou /artificial/. Ta je odvozena od inteligence přirozené /a studiem, poznáním rozvinuté/- umělá inteligence je výtvorem člověka. Kdo je to ale člověk? Čím je definován- jen svou inteligencí? V židovsko-křesťanské tradici je člověk „obrazem Božím“, imago Dei. Je-li však Bůh nejprve Láska, a pak teprve Rozum, pak i jeho obraz by tomu měl odpovídat. Tomáš kardinál Špidlík přišel s „teologií srdce“, podle níž musí být rozum napojen na srdce, zdroj inspirace Ducha a sídlo lásky. Při studiu spirituality Východu však došel k poznání, že křesťanský Západ už na přelomu antiky se v díle filosofa a teologa - ale také logika a matematika - Boëthia /480-525/ vynořuje riziko příliš zdůrazňovaného intelektu, racionality člověka. Na rozboru osudů bratří Karamazovových F.M.Dostojevského pak Tomáš Špidlík ukazuje na „čertovo kopýtko“ – pokušení pýchy rozumu až démonické povahy. Imago Dei je totiž – „po pádu“ tvorem s porušenou přirozeností. A jeho rozum odpoutaný od Ducha Tvůrce, je pokoušen sám se postavit na místo Boha: s jeho atributy vševědoucnosti a všemohoucnosti. Cesta po této civilizační koleji však teprve po tisíci let nabrala na rychlosti.

3.Occidentální racionalita: a ekonomický kalkul.

Max Weber přišel s tezí, že kapitalismus se zrodil z protestantské etiky Jana Kalvína: jednostranně zdůrazněný evangelijní příběh o svěřených hřivnách měl zrodit racionální ekonomickou kalkulaci a rozmnožování hřiven člověku Bohem svěřených jako „směnku na budoucí spásu“. Člověk jakoby si spásu mohl- a měl- zasloužit sám, vlastním snažením. Pokušení bohatství – „bohatého mládence“ z jiného příběhu evangelia pak bylo odsunuto stranou zrodem moderní politické ekonomie Adama Smitha: tam už šlo o „bohatství národů“ – člověk ekonomický se „udělal pro sebe“. Moderní ekonomie pak sama sebe pasovala na „strážce racionality“. V jedné z jejích větví došlo k završení tohoto převrácení v podobě pokusu učinit z ekonomie univerzální výkladové schéma vysvětlující postavení člověka ve světě, dokonce v podobě „ekonomie náboženství“, v níž se člověk ekonomický pokouší „dělat byznys“ se samotným Bohem. Táž škola však kalkuluje i s lidskou porušeností, a definuje tak „racionálního zločince“ : i vražda a potrat se mohou ekonomicky „vyplatit“. Inteligence narušeného člověka ekonomického ovšem nemůže nemít konsekvence i pro jím tvořenou „umělou inteligenci“. Imperiální „člověk ekonomický“ je tvor pyšný, a jeho doktrina nebezpečná, zvláště když se stane ideologií a indoktrinací. A toto riziko potvrzuje i empirický výzkum na amerických univerzitách: věda pomáhá vychovávat racionální sebestředné sobce.

4. Člověk nedokonalé racionality a narušené přirozenosti.

Pokornější ekonomickou školu reprezentuje jiný americký Nobelista O.E.Williamson: jeho ekonomický „člověk smluvní“ je bližší křestanské nauce o člověku. Jeho racionalita má své hranice, je omezená /bounded rationality/, není „vševědoucí“. A co víc: má sklony k oportunistickému jednání, je si vědom „hříšnosti“ své i těch druhých - tedy schopnost prosazovat sobecký zájem i za cenu polopravd a lží, klamu, podvodu, ba vraždy. Ač je tento morální rozměr člověka popsán v negativní dimenzi, dává možnost počítat i s absencí oportunismu. Ale hlavně: uvažování v dvojrozměrném prostoru racionality a morání dimenze už není tak jednostranně spoléhající na rozum člověka. Vysoce inteligentní „hacker“ je schopen ve svém oportunismu páchat zločiny ohrožující nejen jednotlivce či konkrétní banku, ale i celou společnost. Narušená přirozená inteligence tedy může být vysoce kreativní, ale její tvořivost plodí narušenou, naprogramovanou umělou inteligenci počítačových virů, robotických zbraňových systémů, vizí „hvězdných válek“. To je však jen jeden krajní bod Williamsonova smluvního prostoru: ty tři další představují „vědec v pověsti svatosti“- člověk vysoké racionality, prostý jakéhokoliv oportunismu, dále „prosťáček Boží“- který rozumu mnoho nepobral, ale „kuřeti by neublížil“, a konečně primitivní „gorila“ kryjící záda geniálnímu zločinci. Uvnitř tohoto prostoru se nacházíme my, obyčejní smrtelníci, rozumu nedokonalého, a hřešící – přes veškerou snahu- dnes a denně. Pokud jsme si toho kajícně vědomi, není tak zle.

5.Robot dokonale racionální a slepě poslušný.

Přínos profesora Williamsona je i v tom, že jeho koncept umožňuje do našich úvah zahrnout i produkty umělé inteligence. Číslicově řízený soustruh v továrně, automatická pračka v domácnosti, robot schopný provádět operaci v nemocnici místo chirurga splňují dvě principiální podmínky: v přísně vymezeném oboru působnosti jsou „dokonale racionální“, a současně „slepě poslušné“ jejich tvůrci. Tedy pokud nedošlo k „lidskému selhání“ – chybě v programu, konstrukční vadě, či mimořádným okolnostem typu přírodní katastrofy. A tady už je problém: trend ke tvorbě stále dokonalejších produktů umělé inteligence je zákonitě spojen i s růstem jejich křehkosti a zranitelnosti. Výpadek elektřiny v megapoli s několika miliony obyvatel /“black out“/ vyvolává civilizační kolaps a anarchii. Případný útok na řízení letového provozu, narušený bezpečnostní systém řízení jaderné elektrárny, to jsou rizika naší doby. O případné válce věku umělé inteligence se nechce člověku ani uvažovat. Nicméně učitelský úřad církve vydal nedávno morální odsudek užívání robotických zbraní v dnešních válkách, i těch nevyhlášených, ba i nepřiznaných. „Voják“ u počítače na základně vzdálené několik tisíc kilometrů disponuje podrobnými snímky pohybu podezřelých v průsmycích mezi Pakistánem a Afganistánem, a „chytrými“ naváděcími systémy útočných dronů. Patrně je vybaven i dispozicemi o přijatelných kolaterálních ztrátách na civilním obyvatelstvu...Jisté je to, že on sám neriskuje zhola nic. Tedy kromě šrámů na duši.

6. Amplifikační efekt globalizace: IQ stále více rozděluje na trhem vyvolené a zavržené

Pokrok v informačních a komunikačních technologiích nám přinesl a stále přináší nesporné a dříve netušené možnosti, a dal vzniknout globalizaci světových trhů. Kolem Země krouží již několik desítek navigačních družic, digitální převody elektronických peněz propojují kontinenty a kurzovní indexy desítek burz informují prakticky v reálném čase o tom, jak trhy hodnotí rozhodnutí politiků i nepředvídané přírodní katastrofy. Je spravedlivé ocenit a uznat tento pokrok, z něhož se lidstvo může těšit. Bylo by však pošetilé nevšímat si rizik spojených s tím, že globalizace sice učinila z celé zeměkoule jednu vesnici, ale neučinila z nás bratry. Naopak, zdá se, že digitalizace je dalším fenoménem, který nás ještě více rozděluje. Přirozené rozdíly v inteligenci nás smrtelníků globalizace nesmírně zesílila: globální trhy „jedou“ na „výnosy z rozsahu“ a generují zisky a bohatství přesahující veškeré pomyšlení. Není náhodou, že nejbohatšími muži planety jsou nyní ti, kdo ovládají logistiku elektronického obchodování /Amazon/ a svět IT /Bill Gates/. Současně však narůstá armáda „sociálně nepřizpůsobivých“, těch kdo na rychlé tempo stále složitější digitalizace „nemají“, a to nejen přístupem k informační gramotnosti, ale i mentálně, svým IQ. Inteligence člověka je měřena v řadě dimenzí, a schopnosti ve formální logice a technické inteligenci jsou vysoce nerovnoměrně distribuovány: vítěz bere vše. /Šachový vemlistr porazí i „na slepo“ desítky simultánních protivníků kolikrát bude chtít/. Existuje i „sociální inteligence“, a agresivní „antrolopologie trhu“ dává šance se prosadit zcela určitému genotypu lidí, zatímco ze stovek milonů jiných, činí nepotřebný, překážející lidský „odpad“. Půlstoletí od encykliky „O lidském rozvoji“ nám připomíná, že rozvoj je jen jiným jménem pro mír: ovšem jen takový rozvoj, který je založen na spravedlnosti a solidaritě. Jsme-li už zase ve válce či alespoň v přípravách na ni, je to jen důkazem existence trvajících nespravedlností a deficitů v solidaritě: v globálním měřítku. Cesta udržování míru jen cestou co nejrychlejšího pokoroku v digitalizaci zbrojních systémů - a zvyšoováním zbrojních výdajů, jež si tato sázka na „chytré války“ vyžaduje - je cestou do pekel. Historie už mohla „člověka racionálního“ převědčit, že je to cesta iracionální. A plodící další nespravedlnosti. Nejsou „svaté války“, jen mír je svatý.

7.Mezi sofistikovanou vojenskou technologií a mezinárodním terorismem

Již Tomáš Kempenský učil, že věda bez lásky činí vychytralým, a víra bez lásky fanatickým. „Occidentální racionalita“ se dnes vyznačuje další fází iracionálního zbrojení: Západ se cítí být ohrožen jak Východem - a tak s ním soutěží v přípravě na kybernetické a hvězdné války, tedy ve vychytralosti- , tak mezinárodním terorismem a náboženským fanatismem, tou vírou bez lásky. Jetliže Bůh je /nejprve/ Láska, a teprve pak Rozum, Odpůrce-Pokušitel je nejprve Nenávist /a teprve pak vychytralost/. Pokud jde o hrozbu nové studené války s Východem, je zvláště tady na Velehradu duchovně zavazující připomenout tři osobnosti: „tatíčka“ Stojana, Tomáše kardinála Špidlíka a dnes už svatého papeže Jana Pavla II. Tato „svatá trojice“ celoživotně usilovala o obnovu křesťanské jednoty mezi evropským Východem a Západem. O porozumění tomu, kde jsou historické kořeny rozdílů ve spiritualitě Východu a křesťanského Západu. Kde je dnes morální apel tohoto svatého Poláka, jeho mravně zavazující úsilí o to, aby Evropa dýchala „oběma plícemi“? Digitalizace sama k bratrské spolupráci vytváří technické, informační a komunikační prostředky, o kterých se dřívějším generacím ani nesnilo; jen „obrácení srdcí“ je zapotřebí k tomu, aby Duch proudil do obou plic.
Za mezinárodním terorismem se zdá být mezináboženský konflikt, konflikt mezi dvěma „obrazy Boha“ . Ale tak jako v třicetileté válce 17.století, výročí jejíhož konce si připomínáme, nešlo primárně o Krista – k tomu se odvolávaly obě strany- , tak ani dnes nejde o konflikt křesťanství a mohamedánství, ale o moc a o peníze. Nanejvýš o staro- i novo-zákonní farizejství a fanatismus bez lásky.

8.Ekonomie a milosrdenství, ekonomie a nezištnost, ekonomie společného dobra.

Skutečnou cestou k míru – míru mezi lidmi i míru mezi člověkem a přírodou- je „obrácení člověka ekonomického“. Takovou vizi nabízí Hnutí Fokolare, jehož 50. leté výročí u nás je spojeno také s Pražským jarem. Klára Lubichová viděla klíče k tomuto obrácení v „ekonomii společenství“ a v „hnutí jednoty“ v politice. Inspirovala především „italskou ekonomickou školu“, a její představitelé významně přispívají k proměně paradigmatu ekonomie jako vědy. Stefano Zamagni nově interpretuje dějiny ekonomického myšlení, do nichž jako jediný řadí přínos benediktinů a dokonce františkánů: jde o „ekonomii bližního jako sebe sama“. Taková ekonomie se rodí z modlitby a práce, z nové role peněz v lidovém peněžnictví „Monti di Pieta“ jež čelilo lichvě své doby. Ve svých posledních dvou příspěvcích Stefano píše o úloze milosrdenství v ekonomice, a o novém cíli pro podnikatele, jímž musí být nikoliv privátní zisk, ale společné dobro, a to univerzální, v globální dimenzi. Jeho o generaci mladší kolega a přítel Luigino Bruni píše o zraněních, jež imperiální ekonomie člověku způsobuje, o novém chápání vztahu ekonomie a štěstí: o „ceně nezištnosti“. Utopie! – řekne neobrácený ekonom hlavního proudu. I on však v koutku duše nemůže netušit, že bez tohoto „obrácení“ pracuje světové hospodářství k třetí světové válce,a k přírodní apokalypse.

9. Cognitio et humanitas - Vědění a lidskost.

A snad i proto se před několika lety podařilo, že Univerzita Karlova udělila čestný doktorát v oboru ekonomie právě Stefano Zamagnimu. Návrh předkládala mladá Fakulta sociálních věd, která se teprve letos dopracovala k tomu, že má své fakultní insignie- žezlo, a své heslo- logo. Žezlo představuje lidskou ruku, na konečcích jejích pěti prstů spočívá naše matka-sestra Země. Těch pět prstů má představovat ekonomii, politologii, sociologii, mezinárodní vztahy a mediální studia- pět našich institutů. Výtvarné provedení žezla je dílem Velehradského sochaře Otmara Olivy. Heslem fakulty je „Vědění a lidskost“- Cognitio et humanitas. K naplňování tohoto hesla a k věrohodnému přísahání budoucích generací studentů při imatrikulacích a promocích nechť dopomáhá Bůh. Bez toho je každé lidské namáhání marné. A to platí I pro to nesmírné úsilí –lidské i finanční- jež světové mocnosti Západu i Východu vkládají do nových digitálních technologií.

10.Poznání vede k domýšlivosti- Láska však buduje.

Sv.Pavel varoval první křesťany před všelijakými cizími naukami, jimiž tehdy byla vlastně jen řecká filosofie: technické vědění bylo nepatrné, Pythagorova věta či Archimedův zákon ovšem platí dodnes. Za ty dva tisíce let se lidské vědění rozmnožilo neuvěřitelným způsobem: jakoby Bůh člověka opravdu učinil jen o málo menším než je sám! Jestliže však už Pavel došel k tomu, že poznání vede k domýšlivosti, pak toto pokušení pýchy je pro dnešního člověka /a vědce především/ nebezečnější úměrně oné expanzi kosmu poznání. Pýcha předchází pád, a pád člověka ohrožuje úměrně tomu, z jaké výše padá. Jen tři příklady:
- Sonda vyslaná k malé planetce jen proto, aby ověřila hypotézu, že na ní může být voda, je úžasným technickým výkonem. Produkt umělé inteligence je s to letět 10 let předem naprogramovaným směrem, poté vykonat příslušná měření, vyslat informace o jejích výsledcích zpět na Zemi /a pak plánovitě shořet či zmizet ve vesmíru/. Za těch 10 let bude však podle všeho na naší matičce Zemi akutní nedostatek vody, potřebné k životu. A i kdyby se existence vody na planetce potvrdila, neposune to porozumění vzniku života ani o píď. Skvělý technický výkon je tedy současně vědeckou pošetilostí, a ekonomicky neracionálním mrháním zdroji. Že je to věda, ale není pochyb.
- Světově proslulý astrofyzik, tentokrát Američan, vysloví své politování, že federální rozpočet šetří na výzkumy v jeho oboru, a on tak nemůže /se svým týmem/ pokračovat v přípravě grandiózního projektu stěhování lidstva na jiné planety. Tady už se zdá být i pojem pošetilosti pouhým eufemismem. Když jsme my lidé naši úžasnou planetu Zemi poničili tak, že nám dělá potíže- tedy se „odstěhujeme“ jinam!
- Studená válka minulého století končila u vědomí hrozby jaderného konliktu, a zásoby nukleárních zbraní stačily na několikanásobné zničení celé planety; to udržovalo obě strany ve vzájemném šachu. Digitalizace naší doby přichází s inovací „malých“ jaderných bomb, jejichž ničivá síla je však naprosto přesně navigována na předem zvláště dobře vybraný cíl. „Chytrá“ atomová bomba by prý mohla vyhrát jadernou válku- a tím ji i učinit reálnou! Vítěz pak bere vše- a jeho světovládu už nikdo neohrozí. Racionalita takového uvažovaní je v tomto případě už čirým šílenstvím. Ovšem takové „zadání“ na tom pracovat, už je prý na světě.
V latině Pavlovy doby slovo digitus znamenalo prst, palec, a také míru. Počítat na prstech se učí malé děti, a o podezření budících šíbrech se říká „vypadá jakoby neuměl do pěti napočítat“. Zde stojíme před paradoxem vyspělých digitálních technologií, jejichž autoři někdy dělají dojem, že neumějí napočítat do pěti- ač jsou mistry ve vyšší matematice a logice. Poznání, které není podřízeno Lásce, v sobě skrývá potenciál ničení. Rozum bez víry je slepý. Jen Bůh-Láska buduje, a člověku spravedlivému je dán ten skvělý dar se na Božím díle podílet.

Post scriptum

Biblická proroctví se prý dělí na útěšná a varovná. Toto zamyšlení nemá prorockou ambici, ale svým vyzněním je jistě spíše varováním než útěchou. Je varováním před novou, „chytrou“ válkou, a její hrozbu vidí v rostoucím napětí mezi Západem a Východem. To samo o sobě může vyvolávat otázku po nepřiměřenosti varování s naší strany, „jsme slabí, malí“ slovy Svatopluka Čecha. A odtud už je jen krůček k „varování před varováním“: držme se Západu, nehrajme si na nějaké mosty či můstky smíření mezi těmi silnými a velkými. Ale český básník pokračuje „ jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest“...
Účastníci výroční koference ve Vatikánu byli pozváni do Papežské kaple. Průvodce návštěvníkům z celého světa vysvětloval, že kaple vznikla na přání Jana Pavla II., a teologickou a uměleckou koncepcí interiéru bylo pověřeno římské Centro Aletti, studující spiritualitu křesťanského Východu. Na Velehradu se v onu hodinu právě připravovalo rozloučení s kardinálem Tomášem Špidlíkem, vůdčí osobností Centra Aletti. Moderní ikony jsou dílem jeho žáka Marka Rupnika, rodem z malého Slovinska. Pokud jde o výtvarné provedení ambonu a dalších liturgických předmětů v kapli, dostalo se dvěma přítomným Čechům povtrzení, že jejich autorem je Velehradský sochař Otmar Oliva...Nechť je tato episodní událost přijata jako ospravedlnění zaměření tohoto příspěvku. A také jako malý projev vděčnosti Bedřichu Vymětalíkovi, který „byl u toho“, a jehož života běh se blíží magické hranici 90 let. O té říkával Tomáš Špidlík s neopakovatelným optimismem, že po ní už – podle statistik - umírá velice málo lidí.

Lubomír Mlčoch, donedávna profesor Fakulty sociálních věd UK v Praze

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2018