Velehrad 2018 - Zajíc

Mgr. Jiří Zajíc

Cesta k lidské zralosti v mediálním věku

Já jsem zvyklý při svých vystoupeních dost komunikovat s publikem. Tady na to nejsme nejlépe zařízeni, nicméně když hmi to přece jenom uletí a zeptám se vás na něco, tak to, doufám, nebudete pokládat za pouhou formalitu nebo za obtěžování. Abyste věděli, co ode mne můžete čekat, tak se velmi stručně představím. Jsem kupodivu původním vzděláním matematik a jsem dokonce z té generace, která své diplomní práce dělala na počítači Minsk 22, což bylo zařízení zhruba tak veliké, jako tahle místnost, ale umělo milionkrát méně než to, co mám tady na stole. Nicméně moje hlavní zaměření je výchova. Z toho hlediska budu navazovat na to, co zde naťukla naše kolegyně z Portugalska. Protože se od svých 17 let skutečně zabývám výchovou, byť jsem se jí v 70. a 80. letech musel zabývat víceméně ilegálně v rámci tehdy schovaného skautského oddílu. Po roce 1989 se jí zabývám dál – pedagogikou jak dětí a mládeže, tak i výchovou dospělých. To je moje hlavní téma. Ovšem 12 let jsem byl redaktorem Českého rozhlasu, zakládal jsem Redakci náboženského života v ČRo, tři roky jsem byl hlavním analytikem Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Čili znám také dost dobře svět médií. Takže to je moje zázemí, ale mé primární zaměření je skutečně výchova a z toho hlediska je to, co se vám zde pokusím nabídnout, v první řadě nahlíženo.

Motto, které tady je není moje, ale myslím, že je skvělé. Je to motto z knížky Církev přístřeší duše [česky Portál, 1997, pozn. ed.] od Paula Michaela Zulehnera, rakouského sociologa a teologa, který už desítky let vede projekt Výzkum evropských hodnot. A toto motto, myslím si, je velmi podstatné pro porozumění naší současné situaci. Mnohokrát se sice lidé koukají třeba na mládež a říkají: „Někdo by jim už konečně měl říct, že se tohle nedělá“. To ale není ten ústřední problém. Problém je ten, že ti lidé nejsou schopni i ty skvělé myšlenky, pro které planou, zrealizovat. A to se vám pokusím ukázat na začátku na některých faktech spíše sociologického charakteru. Pak ještě předložím několik fakt charakteru pedagogického a pak se pustíme do návrhu, co s tím. Protože analýzu, jak to je všechno „v čudu“, umí leckdo, ale co s tím?

Tady vidíte výsledky dlouhodobého výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které ukazují, co si lidé u nás přejí, co je z jejich hlediska tou hlavní hodnotou. V tom prvním řádku vidíte, že to je přání žít ve spokojené rodině. To je trvalé, od roku 1990 naprostý suverén. Pod tím jsou přání pomáhat své rodině a přátelům, mít přátele, kterými si dobře rozumíme. To je přeci skvělé! Drtivá většina lidí pokládá za nejdůležitější, aby žili ve spokojené rodině. No a výsledek víme: Polovina rodin se rozpadne a mnoho z těch, co se nerozpadnou, nefungují. Tady je další – Co nám vadí na druhých? Především že nám lžou. To si dobře zapamatujte. Tady – Co bychom chtěli u našich dětí? Pracovitost, pocit odpovědnosti, tolerance a respekt k odlišnostem, šetrnost a skromnost, nesobeckost – jedna skvělejší vlastnost než druhá. To je z dlouhodobých výzkumů.

Proč ty děti jsou jiné?
Druhá věc – proč hovoříme o „mediální společnosti“? Tohle není moje myšlenka, jak se ukáže. Média přebírají řadu aspektů role tradičních náboženství. Nabízejí symboly, interpretují svět, předkládají podmanivé příběh, ovlivňují styl myšlení a chování lidí, vytvářejí sítě, nabízejí společenskou zkušenost, sdílená témata a hlavně – jsou arbitry pravdy. Jsou vlastně nervovým systémem moderní společnosti. Jak jsem řekl, není to moje myšlenka, je to myšlenka Tomáše Halíka z jeho vystoupení na Oxfordu v roce 2001, ale měl pravdu. Co to vlastně znamená? Znamená to, že jsme v situaci, kdy ty klíčové skutečnosti – Co je považováno za Boha?, Co si Bůh přeje? a Jaký je k tomu prostředek? – měl alespoň v té naší evropské situaci následující průběh.

V předmoderně, to znamená do toho 15. století to je jasné – Bůh je ten na nebesích, který si žádá víru a tou zprostředkující institucí byla církev. Náboženské války tento model zcela zkompromitovaly a přišlo se s jiným: Nebude to už Bůh na nebesích, ale bude to Rozum, velký abstraktní Rozum, kterému všechno podřídíme. Co si žádá Rozum? Samozřejmě vědu a zprostředkující instituce jsou ty velké vědecké instituce modermy: Univerzity, školy, muzea atd. I tento model se zkompromitoval ve století, ve kterém se drtivá většina z nás narodila. Ve 20. století se zkompromitoval dvěma strašlivými světovými válkami a strašidelnými totalitními režimy. To je vlastně všechno plod toho modelu, který je řízen rozumem. A tak po 2. světové válce na to společnost reaguje zvratem. Už to nebude ani Bůh na nebesích, ani Rozum, ale – co byste řekli? Leckdo by si přál blahobyt, ale blahobyt neurčuje hodnotu. Je to „veřejné mínění“. Božstvem postmoderny je veřejné mínění. K tomu vám řeknu drobounkou příhodu. V roce 2005 jsem nastoupil jako ředitel analytického odboru Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v tu dobu se spustil velký hit – reality show – Vyvolení a Big Brother. A tu RRTV začali lidi bombardovat dopisy a maily, co jsou ta Rada za pitomce, že to hned nezakázali. To samozřejmě vůbec nešlo zakázat, takové kompetence ta Rada nemá. Ale my jsme si (mimo jiné) pořídili řadu odborných analýz a také jsme spolupracovali s jedním gymnáziem, G Tomáše Garrigue Masaryka v Tanvaldu, protože tam měli velmi schopnou školskou radu. A ti studenti si mezi sebou udělali také výzkum ohledně těch reality show. Mimo jiné tam měli otázku Co byste si mysleli, kdyby vaši rodiče byli v reality show? a druhou otázku Chtěli byste být v reality show? Jak myslíte, že studenti odpovídali na první otázku? Tak bysme se strašně styděli. Druhá otázka: Chcete být v reality show? Samozřejmě, že chceme! Protože budeme veřejně známí! – A to je to božstvo veřejného mínění. Ano, nám z toho do smíchu moc nebylo, tehdy se na ty reality show koukalo 95 % dětí.

Takže veřejné mínění. A co žádá v první řadě veřejné mínění? Zábavu. A aby to bylo zábavné, musí to být atraktivní. – A kdo je zprostředkující instituce? Správně, média. Takže když to shrneme, tak tady máme následující situaci, kdy božstvo je veřejné mínění, žádá si zábavu a hlavní zprostředkující instituce jsou média. Co to znamená pro nás jako vychovatele? Původně v té první etapě, v tom středověku, byla jednoznačně nejdůležitější duševní vlastnost vůle. Život byl těžký, kdo neměl vůli, vůbec neměl šanci obstát. Nástupem novověku se řeklo, že vůle je slepá, my musíme být chytří, rozumní, takže rozum se dostal nad vůli. Ale postmoderna přichází s tím, že ani rozum, ani vůle, ale v prvé řadě emoce. Emoce je to, s čím hlavně dnes se pracuje. Emoce samozřejmě mají řadu kladných vlastností, ale také nějaké vady. Napadá vás nějaká vada? Co je slabina emocí? Výborně, nestálost. Ano, emoce jsou prchavé, nestálé. I naše doba je nestálá. Jednání lidí je nestálé. Když se ptáte, proč oni nechtějí uzavírat trvalá závazky, tady je odpověď...
Druhá vada emocí, ve srovnání třeba s tím rozumem – emoce jsou strašně subjektivní. Když Aristoteles něco vymyslel před 2000 lety, tak ta jeho myšlenka je i dnes pro nás přijatelná, můžeme o ní uvažovat. Když dva lidi sedí vedle sebe, tak si vlastně ani nejsou schopni zprostředkovat své emoce. Kolikrát jste toužili, aby ona bytost vedle vás cítila přesně to samé, co vy – a nic. Čili emoce jsou v první řadě nestálé a subjektivní. A to je charakteristika dnešní doby.
My víme, že jenom spolupráce těchto tří základních mohutností naší duše (vůle + rozum + emoce) drží člověka jakž takž pohromadě; a ani to mu nestačí. Ještě potřebuje něco, k čemu se může vzpínat. Bez zaměření mimo sebe se člověk velmi rychle hroutí.
A jaké to má důsledky? Vyslovím deset principů, které pokládám z hlediska výchovy za zásadní. Řada z vás má příležitost u svých vnuků, někteří u svých dětí, někteří u těch mladých, na které máte vliv, to uplatnit.
Takže konkrétní doporučení:

(1) Být svobodným člověkem. Máme-li děti a mladé lidi vychovávat k tomu, aby obstáli v době, v které jsou, musíme významně posilovat jejich schopnost svobody. Je to paradoxní, v roce 1989 všichni křičeli Chceme svobodu, chceme svobodu, ale vzápětí už po ní začali sahat někteří reklamou, médii a dneska – podívejte se, jak to může vypadat! [Tento reklamní videoklip si stáhnete kliknutím pravým tlačítkem myši na odkaz Fidorka, pozn. red.]

To je přesně ten útok na centrum schopnosti velet sám sobě, mít se v hrsti. To je návod, kterých jsou dneska tisíce všude možně. Tahle reklama běžela asi půl roku a ta nabádá: když máš pocit, tak se prostě nedá nic dělat! Ostatně vezměte si, jak dnes málokdy někdo řekne Já si myslím... Běžně, třeba i v té veřejné debatě Já mám pocit, že něco. V tom je zásadní rozdíl. Když řeknete já si myslím, tak ten druhý se vás může zeptat: Proč si to myslíš? A teď vy musíte vypláznout argumenty. Zatímco když řeknu já mám pocit, tak já mám pocit a vy jste mi všichni ukradení. Tady je z výzkumu, který jsme dělali tak před osmi lety, ale už tehdy ukázal, že jen 11 % dětí by se obešlo bez televize a internetu. To byly děti 10-15 let. Jakmile se bez něčeho neobejdete, jste závisláci a s vaší svobodou je ámen. Takže co my můžeme udělat pro to, abychom podporovali jako doprovázející vychovatelé svobodu člověka?
1. V první řadě je potřeba, abychom od mala pěstovali u dětí vytrvalost. Vytrvalost je něco, co dneska strašně chybí a dá se jenom pěstovat tím, že to dítě s naší pomocí něco vydrží. Bez vytrvalosti vlastně nikam nedojdete. Apoštol Pavel říká Vytrvalostí zachráníte své duše.
2. Trpělivost. To s tím souvisí. Dneska heslo Nevaž se, odvaž se – co říká? Trpělivost je k ničemu. Ale ve skutečnosti trpělivost je to, bez čeho taky není možné nic dosáhnout, zejména v lidských vztazích bez trpělivosti neobstojíme.
3. Skromnost. Trochu mě překvapilo, že paní Lipovská to nezmínila jako nutnou podmínku toho, aby ten pěkný kapitalismus, o kterém tady hlásala, se nezbortil. Skromnost je schopnost vystačit s tím, co opravdu potřebuju. Vezměte si, jak vypadá kolikrát zahlcení dětí hračkami. Oni už ani nejsou schopné si s nimi hrát, protože to vždycky jenom vezmou, podívají a odloží. No a tohle dohromady může pěstovat u člověka:
4. statečnost. Statečnost je nezbytná podmínka obstát ve společnosti, v jaké jsme. Někteří si možná mysleli, že statečnost skončila rokem 89. No, ani náhodou. Ano, máme jiné problémy, ale statečnost potřebujeme stejně tak. A nemusíme mít zrovna předsedu vlády člověka, který je tedy opravdu morálně defektní.

(2) Druhá důležitá podmínka je třeba být služebníkem pravdy. Máloco je dneska tak ohroženo, jako pravda. Pravda je nezajímavá. Není zábavná, pravda je náročná. Kam to vede, ukazuje následující příklad [videoklip stáhnete pomocí kliknutí pravého tlačítka myši na odkaz Hašek, pozn. ed.] Ano. Tehdy Daniela Drtinová čekala na zprávu z tiskové konference Milana Chovance, který tam řekl, že u prezidenta Zemana byli. Ale tento muž, v té době nejpopulárnější hejtman, nám tady během tří minut jedenáctkrát zalhal. To, co je ale pro nás podstatné, že ještě dva roky potom byl stále tím nejpopulárnějším hejtmanem. Protože je zábavný.
Tady máme z výzkumu, jehož výsledky jsem tady už jednou ukazoval, co řekly děti o rodičích, učitelích a kamarádech. Otázka – věříte, že nelžou? A vidíte to. Tak kamarádi ve 30 % řekli, že nelžou a těch 70 % ví, že kamarádi lžou. Učitelé jsou na tom jen o něco lépe. Ani tatínek aspoň u poloviny dětí není ten, kdo nelže. Jediná maminka drží prapor lehce nad vodou, celkově maminky v tom výzkumu dopadly neskonale lépe než tatínci. To, co vidíte, je průměr, kdybychom se podívali na situaci dětí ze skupiny 13-15, tak tam už nebude nikdo na 50 %.
My jsme kromě toho kvantitativního výzkumu, který pro nás dělal Median, taky dělali fokusové skupiny (to je skupina asi 10 dětí, asi dvě hodiny se baví, natáčí se to a pak se dělá analýza) a taky tam byla část o lhaní. A vidíte Naďa: Já si taky myslím, že by se to nemělo, ale někdy se musí. To je Naďa. No, Jolana: Já si myslím, že každý z nás lhal, že je zbytečné říkat, že to je špatná věc. Asi se v určitých situacích musí. A pak tam máme Šimona: Já si myslím, že na tom není nic špatného. Proč ne? Když se na to přijde, je to blbý. To je budoucí Hašek. A nejen on. Víme, že náš současný prezident je s tou pravdou nesmírně na štíru. Minimálně třetina jeho výroků je vždycky mimo.
A teď ještě tadydle to je přehled toho, co nám vadí na nás samých. A podívejte, kde je lhát ve svůj prospěch. Ano, je to ta poslední položka. Takže když jsme tam měli, co nám vadí na druhých, tak nám nejvíc vadilo, že nám lžou. Ale na nás samotných?
Takže co můžeme udělat pro to, abychom podpořili ochotu dětí a lidí být služebníky pravdy?

1. V první řadě musíme podporovat touhu po poznání. Že je krásné něco poznat. Bohužel škola – ukazují to všechny výzkumy – u většiny dětí do dvou let ubije touhu po poznání. Musíte to dělat vy. Musí se to dělat ve skautských oddílech a podobně. Ale škola je bohužel v současné době pro většinu dětí zabiják touhy po poznání. Ale bez té touhy po poznání si nebudou vážit pravdy!
2. Usilovat o získávání pravdivých informací – to je dneska úplně zásadní. Ještě před čtyřmi, pěti lety by mě nenapadlo, že náš veřejný prostor bude zahlcen takovým množstvím lží! A to lží záměrných! Já mediální osvětu dělám už přes 15 let a tam jsem vždycky zdůrazňoval, když jsme ukazoval ty chyby na TV Nova a všude možně, že oni to nedělají schválně většinou, oni jsou pod velkým časovým tlakem a jsou hloupí. Jim chybí vzdělání atd. Dnes už to nemůžu říct. Dnes už významná část toho, co je nepravda ve veřejném prostoru, je záměrné. Čili to je skutečně velký zvrat a tím víc záleží na tom, abychom usilovali o pravdivé poznání. O tom si pak v debatě můžeme víc sdělit.
3. Další – jistě znáte větu, že „každej má právo na svůj názor“. No, sotva. Kdo mu to právo dal? Ale názory jsou samy o sobě k ničemu. Musíte se vždycky ptát, co ty názory podpírá. Jakou argumentací, jak jsi na to přišel? Když jsme začali spolupracovat s Erazimem Kohákem v roce 92 (vrátil se ze Spojených států, špičkový český filosof, v exilu byl od roku 1948), tak říkal: „Tady jsou dvě úplně jiné věci, než který znám ze Spojených států. Zaprvé tady všichni opisují, zatímco v Americe by to pokládali za naprostou nehoráznost – vůči sobě by si to každý pokládal za naprosté osobní selhání. A opisování je v českých poměrech téměř stoprocentní. A zadruhé: tady někdo něco řekne a hned reakce jsou souhlasím – nesouhlasím. To v Americe, když někdo něco řekne (tak on tam byl v těch 90. letech; teď když tam už mají Trumpa, tak mám obavu, že je to tam stejně špatné), tak se druzí nejdřív ptají: Jak to myslíš? Jak tomu rozumíš? Co to pro tebe znamená? Z čeho to vyvozuješ? A začne se vést racionální debata. Zatímco u vás se hned o všem hlasuje. Za takových okolností se žádná demokracie nedá vybudovat.“
4. A teď zásadní věc, pro kterou by křesťané měli mít mimořádné porozumění a tlačit na to. Pravda není v prvé řadě nějaká věta nebo nějaká teorie nebo cosi takového. Pravda je skutečnost, která osvěcuje náš rozum. A naše pravdivé poznání je darem právě této pravdy. My přeci víme, kdo o sobě řekl Já jsem pravda. Když budeme přistupovat k tomu, že pravda je skutečnost, která nás všechny přesahuje, my se k ní vztahujeme, naše poctivost v hledání jí dává šanci, abychom pravdivě poznávali. Ostatně Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich. A to platí i pro vědeckou komunitu. Málokdy, když někdo jen hloubá sám, ale když je ochoten sdílet se s ostatními a společně s ostatními hledat – to je největší šance pro pravdu.

(3) Třetí princip – o tom už se tady mluvilo, ale musím to zdůraznit. Dávat přednost realitě před virtualitou. A to proč?
1. Realita nám klade odpor, zatímco jsme schopní udělat, že ta virtualita vůbec ne. Když já něco chci s živým člověkem, no tak to se musím ale pořádně snažit, abych ho o tom přesvědčil, abych ho nějakým způsobem motivoval, ponoukl a tak dále. Ale v té virtuální realitě, tam jsem všemohoucí bůh. Tam si to prostě nastavím tak, že pojedu jak po másle.
2. Jednání v realitě má reálné důsledky. Ve virtualitě nemusí mít vůbec. Proto také ty virtuální debaty jsou tak ostré, nenávistné, útočné, protože v té virtuální oblasti ten, kdo prohlásí o někom Ty jseš ale pěkná kráva (to jsem řekl ještě málo), tak tu bezprostřední reakci nevidí. Kdyby to řekl někomu do obličeje, no tak by se možná „podělal“ z toho, co se mu dostane od toho druhého člověka. Čili absence reálných důsledků jednání v tom virtuálním prostoru, to je něco příšerného. Navíc mnozí jsou tam prostě anonymně a pod škraboškami anonymity útočí, jako by to byli mistři světa.
3. Třetí věc: virtualita umožňuje návraty, realita ne. Když něco zkazíte v realitě, nepřijmou vás nikam, vyhodí vás, vystaví vám stopku. A tím to v podstatě pro vás zhaslo. Ale ve virtualitě?
4. Snížíte level. Prohrajete souboj s nějakou příšerou, rozseká vás na kusy, tak změníte úroveň náročnosti, zkusíte to znova a teď mu to nandáte, ne? Protože stačí dát nižší level a jste král. Ale v životě nejde dát nižší level! To, co dneska už vidíme – zvlášť já jsem z Prahy – je permanentní online život mladých lidí. Myslí si, že musí být neustále připojení. Několikrát denně vidím, jak někdo vběhne do vagónu a první, co udělá, tak hned kouká na toho svého „miláška“. Já si říkám do háje, proč? Navíc tam třeba nemusí být signál. Snad kdyby mu náhodou někdo na tom FaceBooku něco napsal, tak aby ještě mohl reagovat…?. To je úplně zničující. Nejen že se člověk takhle odpojuje z toho reálného světa, ale je pod příšerným neustálým tlakem, že něco zmešká. No představa, že něco zmeškám, je sama o sobě destruktivní.

(4). Čtvrtý princip: Preferovat vztahy před věcmi a výkonem. Je třeba říct, že to je pravý opak současného kapitalismu. Tlak na výkon je tak příšerný, že všechny výzkumy, které jsem viděl, konstatují, že současná verze kapitalismu je nepřátelská rodině. A viděl jsem to i u dětí, které procházely našimi oddíly. Tlak na to, aby oba dva rodiče byli zaměstnáni, aby si, pokud možno, něco přivydělali bokem, to přeci může znamenat jediné – nemají čas na svoje děti.
A zase jak nám tady média “pomáhají”. To je reklama [videoklip stáhnete kliknutím pravým tlačítkem myši na odkaz Lays, pozn. red.] kterou jsem řešil v době, kdy jsem byl ředitelem analytického odboru RRTV, vysílala se několik měsíců a my jsme to samozřejmě dali jako porušení zákona o reklamě a o televizním vysílání a co myslíte, jak na to reagovaly ty televize? Všechny nám napsaly Vy jste se zbláznili, to je přeci vtipný! My jsme se nedali, soudilo se to a víte, který moment teprve rozhodl, že to není tak vtipný? To podtržení bylo ještě „vtipný“. To připíchnutí k zemi, to už neuhájili, že to je tak vtipný.
Takže preferovat lidi a vztahy před výkonem – co pro to můžeme udělat?
1. Uvědomit si, že jsme opravdu v civilizaci, která je nepřátelská životu. Jeden z výstupů toho Zulehnerova výzkumu byl, že dnes v Evropě je auto daleko lépe chráněno než dítě. To, co se všechno dá udělat pro ochranu auta, je neskonale větší a silnější, než co se dá udělat pro ochranu dítěte.
2. Tady je základ toho, proč my jsme přesvědčeni, že ty vztahy, ten život a ten člověk je bezkonkurenční. Protože člověk je prostě obrazem Božím. Jestli by bylo potřeba významně posílit ve společnosti, je přesvědčení, že člověk není chemickým bahnem, jak nás přesvědčují různí fyzici, ale že je obrazem Božím. Bohužel na nás to asi není moc vidět.
3. Dokonce specifický křesťanský přístup, že Bůh je společenství, je vlastně vztahem Otce a Syna v Duchu svatém. Takže to je velmi silný nástroj, který ale my zřejmě vlastní neschopností ukrýváme.

(5) Jsme u pátého principu. Umět se soustředit. Například ti permanentně sledovaní „miláškové“ digitálního věku, ti jsou pro to zničující. Já to vidím nejen na dětech, ale všichni (protože já dnes vzdělávám hlavně budoucí skautský vedoucí a lidi, který se zabývají výchovou dětí), všichni si na to stěžují. Učitelé v první řadě: Děti jsou příšerně roztěkané. Bodejť by nebyly.
1. Roztěkanost a povrchnost. Protože nikdo je nenaučí se soustředit. To je třeba se učit. A malé dítě se toho může naučit daleko víc, ale musí se s ním pracovat, protože – to je od Ignacio Ramoneta – Chtít se informovat bez vynaložení úsilí je bláhovost. To unavuje. Být opravdu informován, znamená být soustředěn, ale bez dobrého informování se není možné budovat žádnou demokracii. Soustředění potřebuje přemýšlení. Ale emoce? Víme? To je právě přesně ta situace té vrtkavosti, na to útočí ti všichni nepřátelé života, který by byl kvalitní.
Jak se může to malé dítě nejlépe učit soustředění? Kdo má návrh? Motivační hry – to je skvělé, ale to už jsme trošku dál. Řekněme dvou – tříleté dítě. Dítě, které sedí na klíně maminky, tatínka, babičky, dědečka, a v tu chvíli zažívá, že ono je vlastně jediným světem, o který běží. Bohužel místo toho ty děti co? No dostanou tablet nebo něco podobného a koukají hodiny na příběhy, které ovšem nejsou ničím jiným, než sekvencí nesmyslných, rychlých gagů. A ta jejich shopnost soustředění se v podstatě zničí. A my potom, když je dostaneme v těch osmi letech do oddílů, musíme několik let velmi pracovat, abychom aspoň něco z toho ještě zachránili. Dítě je nejlépe naučitelné soustředění v předškolním věku, když se mu někdo jedinečně věnuje, nejlépe vyprávěním krásných příběhů. Takže daň za nesoustředěnost je právě povrchnost a roztěkanost.
2. Naslouchat není možno bez soustředění. Proto ty debaty dneska za mnoho nestojí, nikdo neumí naslouchat, protože se nesoustředí na to, co říká ten druhý, ale už přemýšlí, co tam plácne on – ten druhý je nezajímavý.
3. A soustředění je nutné se učit. Čím dřív, tím líp. Jestli jste někdy viděli malé dítě dobře vedené, jak je schopné soustředěně se koukat třeba na čmeláka na květině! Přímo ho kontempluje. Úžasné! S čím potom dospělý člověk má velký problém, tak dítě pokud je v tom včas podpořené, dokáže. Já jsem se v 80. letech v Ústředním katechetickém týmu zabýval křesťanskou výchovou dětí a viděl jsem to. Jak ony byly schopné meditovat, klidně v těch šesti, sedmi letech. No a pak škola a okolí jim to sebere.
4. A pro nás další, zásadní věc: Kde promlouvá Bůh? Vzpomeňte si na tu situaci Eliáše na hoře Chorebu! V bouři, ve vichřici, v blesku – v tom Bůh nebyl. Hlas tichý, jemný. Bůh hovoří tichem a v tichu.

(6) Jsme u šestého principu. Být tvořivý. Tady se hovořilo o tom, jak vzdorovat závislosti na digitálních technikách. Jedna z podstatných věcí je od počátku vést děti k tvořivosti.
1. Nebýt jen konzument. Nudíš se? No to je tvoje chyba! Jakmile se proti nudě snažíme bránit tím, že vymýšlíme další a další věci, čím to dítě zabavíme, tak to je jak drogová závislost. Ne, my musíme vést děti k tomu, jestli řekne já se nudím, tak se musí dozvědět No počkej, to je tvoje chyba, jak to, že nejsi schopný něco vymyslet pro sebe, něco zajímavého, tak pojď něco vymyslet – a tak dál. Ale v žádném případě nudu nezaženeme tím, že budeme podstrkávat čím dál větší a silnější podněty. To je nekonečný řetěz, kterým vždycky prohrajeme. Takže být tvořivý – co to chce? Nebýt jen konzument. No právě. K tomu jsme tlačení, naše konzumní společnost. Vy jste zajímaví pro drtivou většinu výrobního sektoru jenom jako konzumenti.
2. Všímat si. Další, co máme učit děti – máme je učit se dívat. Bylo tady připomenuto to heslo dělnických kněží: vidět, uvažovat, jednat. A to vidět je strašně důležité. My musíme vést děti k tomu, aby si všímaly, ne aby byly furt někde myslí mimo. Protože když se nekoukají, nepostřehnou, co se jim nabízí za příležitosti.
3. My máme být jejich průvodci k tomu, aby pochopily, že Bůh kolikrát mluví skrze ty situace a ty příležitosti. A když se tomu nevěnuju, tak jsem pak úplně mimoň. Protože jen tak můžeme být Božím spolupracovníkem. A být Božím spolupracovníkem, to je přece nejkrásnější smysl života!

(7) Správně využívat čas. Dneska mimořádně důležité. Nesmíme být v situaci, kdy neustále říkáme Tlačí nás čas. To my na svých kurzech nikdy už neřekneme, protože to jenom vyvolává nervozitu. Času je svým způsobem vždycky dost, jenom je potřeba s ním správně zacházet.
1. Existuje úplně falešná, mylná, příšerná věta: Čas jsou peníze. Lež jako věž. To tak v žádném případě není. Čas je k nezaplacení, protože čas je příležitost pro lásku. Ano, můžeme ten čas využít také k vydělávání peněz, ale také k daleko důležitějším věcem. Takže vést sebe i ostatní. Čas je ten skvělý dar, který máme k tomu, abyste tvořili a spolupracovali s Bohem. To je daleko víc než vydělávat peníze.
2. Současně ale pro ty z vás a z nás, kteří jsou takoví obětaví a všude by pomáhali, všechno slíbí a potom nestíhají – s časem je třeba taky dobře hospodařit, plánovat. Říci: No jo, to je výborný, abych jel na Velehrad, nebude to ale znamenat, že se dostanu do velkých potíží s něčím, co jsem slíbil předtím? Nebo: Tady by bylo potřeba pomoct. Nikdo se k tomu nehlásí, tak já se přihlásím. – No výborný, ale jestli pak já už nebudu úplně zničený?
Čili to jsou ty dva mantinely pro práci s časem. Čas je úžasný dar a příležitost být Božím spolupracovníkem, z druhé strany taky musím reálně plánovat.

(8) Předposlední – mít zdroj naděje. Bez ní totiž všechny ty předchozí principy by byly vlastně marných. Protože nemáme-li zdroj naděje, tak co nám chybí? Chybí nám zdroj vnitřní motivace, proč to dělat, proč se vůbec snažit. Pak by zbývalo no, užijme si dnes a konec. Přičemž se zdrojem naděje to není moc dobré. Todle je z výzkum STEMu, kde se ptali lidí, jak vidí budoucnost. Tak svoji budoucnost vidí jakž takž ještě pozitivně (to je ten spodek), ale budoucnost světa a lidstva vidí 2/3 lidí temně. Tak ve světě, kde 2/3 lidí vidí tu budoucnost temně, to je život, který za moc nestojí. Opravdu je hodně těžký. Myslím si, že my jako křesťané jsme dnes povinni světu svědčit o naději. A to tváří v tvář tak hrozné situaci vnější politické, jako máme třeba dnes.
Důvěřovat ve smysl svého života i ve smysl dějin. Jenom z naděje se rodí důvěra ve smysl vlastního života i ve smysl dějin. Kolem nás žije většina lidí, kteří vlastně říkají hele, já myslím, že to nemá smysl, že ty dějiny – to žádnej smysl nemá. Ano, není-li za nimi Boží záměr, tak jaký by mohly mít jiný smysl? A někteří říkají? Tak já dám smysl vlastnímu životu. No, ve chvíli, kdy se člověk dostane pod tlak, pak to, že si ten smysl dal sám, mu nepomůže dostatečně, aby překonal všechny oběti a strázně, které plynou z toho, že si myslí, že má takový smysl. Smysl našeho života i smysl celého stvoření jasně musí být zakotven v Bohu. Bez toho je to slabounké.

(9) A poslední bod, o kterém si myslím, že jsme v něm my jako křesťané strašně selhali. Objevit a žít své povolání, případně poslání. To totiž není zaměstnání, vůbec ne. Co je to, to poslání? No poslání je jedinečný úkol, s kterým nás sem Bůh posílá, kvůli tomu zde každý jsme, kvůli tomu jsme každý nenahraditelný. Poslání je prostě úžasná směrnice, v které detaily samozřejmě vůbec nejsou stanoveny. Ty detaily my musíme propracovat jako Boží spolupracovníci. Ale nicméně to, že existuje poslání, s kterým jsme tady prvořadě v tomhle životě vyslaní, je zásadní důvod, proč jsme jedineční a nenahraditelní. Tvrzení Každý je nahraditelný je další blbost. Každý je nenahraditelný. Minimálně v tom, kvůli čemu je sem poslaný.
Tak, jsem skončil a jsem připraven na dotazy.

Hrabě(?): Mě tam šokovalo to lhaní. Na jedné straně to nesnáší, odsuzujou, na druhé straně kdyby mohli, tak to klidně použijou. Z čeho to vychází nebo čím je to dáno? Vidí, že by z toho měli prospěch, ne?
Zajíc: Děti v prvé řadě lžou ze strachu. Čili i to je důvod zamyslet se, výchova má být pevná, ale laskavá. A kupříkladu v tom výzkumu, jak jsem to tady ukazoval, co si myslí o tatínkovi a mamince, tak většina dětí neuvedla, že tatínek je hodný. To je problém. Já kolikrát vidím ty matky – na jednu stranu těm dětem dovolí věci, kdy si říkáme no do háje, to přece není možný, ale na druhou stranu s dětmi potom jednají velmi hrubě a necitlivě. Protože dnešní rodiče mnohdy nevědí, jak vychovávat, protože už i je nikdo pořádně nevychovával. To je velký problém, protože vychovávat své děti se člověk nejlíp naučí, když žije v dobré rodině. A těch dobrých rodin je čím dál, tím míň. Čili to je první: strach z toho, že budou zažívat něco nepříjemného.
No a druhý důvod – příklad dospělých. Reality show, o kterém jsem už mluvil, tehdy sledovalo 95 % dětí včetně prváků a druháků. Děti se z toho veřejného prostoru neustále dozvídají, že to lhaní je běžný. V roce 1992 nám přišlo jako trefné, když někdo řekl: Mečiar používá lež jako pracovní nástroj. Dneska to vidíte i na tom Haškovi. To je vrcholek ledovce. To je člověk křivý skrznaskrz. Ale v tom veřejném prostoru těch lží je čím dál, tím víc.
A souvisí to samozřejmě s přesvědčením, že neexistuje žádný způsob, jak tu lež proměnit v negativní důsledky pro toho, kdo lže. Dneska jsem četl, že třeba v Rakousku zavádějí drony na silnici, protože dohled těch dronů zlepšuje způsob, jakým řidiči jezdí. Protože v tu chvíli jsou pod dohledem a ten dohled z výšky – ne z té nebeské, ale z výšky toho dronu – jim pomáhá přece jenom, aby jezdili opatrněji. Takže druhý důvod je vlastně důsledek toho, že většina lidí žije v přesvědčení, že žádný „vyšší dohled“ není a že jde jenom o to, chytře a co nejpříjemněji proplout životem. Je to ztráta transcendentního zakotvení života. Ale zase si musíme říct, je to veliká vina evropského křesťanství, protože my jsme holt to křesťanství žili a představili tak nezajímavě, že se od něj většina křesťanů odvrátila. Já, když jsem v roce 1968 začal vést vlčata (to jsou ti bezvadní malí kluci ve skautským oddíle), tak jsem tam nejdřív měl jenom tři kluky z křesťanských rodin, ale oni si postupně přivedli kamarády a záhy jsem jich tam už jich měl deset, jedenáct. S těmi jsem jel na první tábor v roce 1969. No a já jsem viděl, k mému nemilému překvapení, že ti jejich spolužáci, kteří vycházeli z jiných než křesťanských rodin, jsou v mnoha ohledech solidnější. Měli menší tendenci k podvádění, byli kamarádštější, všímali si víc, že někdo něco potřebuje. Ti nejlepší kluci, ano, dneska jsou to křesťané, po deseti letech v oddíle nakonec tu cestu našli, ale když tam přišli, tak to byli čistější kluci než ti z těch katolických rodin. To je třeba si říct a v tom si myslím, že je současný papež František příkladný, že v první řadě říká podívejte se napřed do zrcadla, než začnete někoho kritizovat, podívejte se do zrcadla. Vždyť ten pohled na nás je mnohdy příšerný. A já, který jsem účastníkem řady debat mezi křesťany, internetových i jiných, tak to vidím. Láska k bližnímu jde stranou. To je tedy druhá část mé odpovědi: v tom prostoru, v kterém děti dneska žijí, vidí spoustu nepravdy. Nejen v tom veřejným prostoru, ale vidí – někdo volá, maminka vezme telefon, chvilku poslouchá, obrátí se na tatínka a řekne mu: Někdo tě volá. Ten řekne: Nejsem doma. No tak jistě. Vidí to prostě i v jednání těch blízkých dospělých. Proč si myslíte, že si polovina dětí myslí, že tatínek nemluví vždycky pravdu? Je to velmi těžké.

Vraný: Já jsem se, Jirko, chtěl zeptat na to téma lhaní. Myslím si, že v tý politice k tomu dochází teď postupně, ale dlouho předtím k tomu docházelo v souvislosti s ezoterikou, s různými takovými homeopaty, léčebná moc támhletoho, léčebná moc onoho, ty jako člen mediální rady jsi určitě viděl pořad České televize o záhadách Detektor, což byl neskutečně lživej pořad a tihle lidé, kteří propagují takovýhle alternativní pravdy, to se, myslím, zrodilo respektive jsem se s tím poprvý setkal ve velkým v souvislosti s různejma ufologama, ezoterikama a podobnejma, který mají ty svý alternativní pravdy a člověk jako fyzik je ten špatnej, kterej prostě věří té vědě a nechápe tydlety jejich lži. Jestli by si k tomuhle moh něco říct. Jak si myslím, že existují i velmi seriózní média, což by asi mělo zaznít, tak myslím, že třeba takové pořady, jako Detektor, to skutečně byla taková přehlídka lží, že nad tím zůstává rozum stát.
Zajíc: Pořad nebo seriál Detektor jsem neviděl, ale řeknu svou osobní zkušenost. Já jsem byl v té první Radě České televize od roku 1992 až do roku 2000. Byl jsem vlastně nejdéle sloužící člen Rady České televize. Ta první Rada byla do roku 1997 a jejím předsedou, resp. drtivou většinou doby byl Jiří Grygar. A ten skutečně hrozně trpěl. Častokrát jsme vyvolávali jednání o tom, že když už nikdo jiný, tak aspoň Česká televize musí držet jistý standard, právě i v přístupu k vědě a vědeckému poznání. To souvisí s tím, co jsem uvedl. Vědecké poznání je do značné míry koncept moderny a propadem do postmoderny se tomu vědeckému poznání stalo něco podobného jako náboženství na přechodu z předmoderní doby do moderny. Prostě u většiny lidí to vědecký poznání ztratilo prestiž. A na tom pak samozřejmě snadno parazitují ti, kteří přicházejí s alternativami. Takže to souvisí s tím, co jsem řekl: snažit se intenzivně vyhledávat pravdivé informace. Prostě zdaleka ne všechno, co je podáváno krásným, načančaným způsobem, je taky k snědku. Souhlasím zejména s tím, že v té alternativní oblasti není sice všechno faleš a klam, ale většina toho bude. Dokonce je určité podezření, že my jako křesťané s těmi alternativci táhneme za jeden provaz. A to bychom měli ukázat jasně, že naše důvěra v Boha je něco úplně jiného než důvěra ve virgule. To je hodně důležité.

Porubský: Ja by som chcel poznamenať, že ako ste hovoril o tých služobníkov Pravdy a bolo tam ako sa zorientovať v pravdivých informáciach, keď dneska vieme, čo rôzne alternatívne média chrlia, že ako ten mladý človek má získávať tie pravdivé informácie, keď samotný dospelý má problém s informáciami, lebo niekedy pravdivé informácie sú nazývané hoaxami. Chcel by som taký názor, ako na to, lebo mám takú skúsenosť, hodne sa pohybujem aj medzi mladými a skutečné rozeznávanie pravdy je dneska tak prehltené tými nepravdami, že to je strašné.
Zajíc: Ano, jako první východisko bych přece jenom podtrhl, co jsem řekl: Pravdivé poznání je darem Pravdy. Musíme mít ten poctivý přístup: chci vědět, jak to je. Chci přijít tomu na kloub, padni, komu padni. To je první a k tomu bychom měli vést sebe i ostatní v opozici proti takovému stranickému myšlení. Stranickému nejen v tom politickém slova smyslu – prostě my máme vždycky pravdu a ti ostatní jsou vedle. To je první krok k tomu, aby člověk nebyl z hlediska poznávání pravdy úplně mimo. Chci opravdu tomu přijít na kloub. K tomu je třeba ty děti vést.
Zadruhé – to, co přichází zejména z těch rychlých médií, k tomu musím mít v podstatě stejný přístup, jako se dříve říkalo Jedna paní povídala. Nic, co je v těch rychlých médiích, nemůžu automaticky brát, že to tak je. Ano, jsou některá rychlá média, například média veřejné služby, která si zasluhují větší důvěru než jiná. Ale já si myslím, že člověk by měl mít kromě zdrojů v těch rychlých médiích i zdroje v knihách. Já, když se chci o něčem opravdu dozvědět, jak to je, tak si obstarám knihu. Po roce 89 vychází spousta skvělých knih o všem možném – přírodní vědy, společenské vědy, náboženství – ano, je taky plno braku, ale jsou skvělé knihy. A ty jsou pro mě zdrojem poznání, které je daleko líp podloženo než to, co je v těch rychlých médiích. Nebo odborné časopisy.
Další věc je – mám pro různé oblasti konkrétní lidi, které většinou znám desítky let, kteří jsou pro mě důvěryhodní. Pro oblast ekonomie Luboš Mlčoch, který tu měl být místo mě a zítra uslyšíte jeho příspěvek. To je člověk, který je pro mě autoritou a ten, když něco řekne, tak určitě to nebude falešné. Není vševědoucí, ale je pro mě dostatečně jasnou autoritou v té oblasti. V oblasti teologie, co řekne Tomáš Halík, co dřív řekl Josef Zvěřina, Oto Mádr – to byli lidé, kteří byli zcela jednoznačně důvěryhodní. Takže člověk by si měl budovat síť lidí, kterým může důvěřovat na základě své zkušenosti.
A konečně čtvrtá věc – je třeba vystoupit z toho svého úzkého okruhu a debatovat. Debatovat tváří v tvář. Prostě jak jsem řekl – kde jsou shromážděni dva nebo tři v mém jménu. Můžu přeložit – Kde se několik lidí upřímně snaží zjistit, jak to je, být ve jménu pravdy, tak mají větší šanci, že přece jenom se k té pravdě budou blížit. Je třeba vyhledávat prostory solidního dialogu. Z toho hlediska si myslím, že je pro děti blahodárné, když mají společenství. Člověk sám v téhle situaci těžko obstojí. Potřebuje mít kolem sebe kamarády, kteří mu řeknou hele, co blbneš, to je přeci úplně jinak, ale kteří mu taky řeknou neboj se, my ti pomůžeme, společně něco uděláme. A myslím si, že takovou partu potřebujeme i my jako dospělí. V tom je další velký problém současné západní společnosti, a to je ten přepjatý individualismus. Přepjatý individualismus, který říká jde jenom o tvou seberealizaci. To není pravda. Jde o to, abychom byli dobří Boží spolupracovníci. To, že máme být dobří spolupracovníci, nám řekl už apoštol Pavel a v české tradici to opakovaně říkal Tomáš Garrigue Masaryk.

Koutný: Děkuji vám, pane magistře, za vynikající přednášku a asi jste už částečně odpověděl na můj dotaz, který Vám položím. V té prezentaci jsme viděli graf, výhled do budoucnosti, jak lidé vidí budoucnost České republiky, potažmo světa atd. a dvě třetiny to vidí negativně a spíše negativně. Mě zajímá, jaká je Vaše prognóza, jestli jste ten spíš pozitivně nebo negativně vyhlížející, protože se často ptám sám sebe resp. i s manželkou se ptáme, jak to bude s našimi dětmi za 10, 15 let, zkrátka v budoucnosti? Jako vidíte Vy? Děkuji.
Zajíc. Otázka to je těžká. Kdybych to viděl jako sociolog, tak musím dát za pravdu těm, kteří to vidí špatně. Když si přečtete encykliku Laudato si (mimochodem pokud jste si ji doposavad nepřečetli, je to chyba, je to nejvýznamnější spis 21. století) papeže Františka, hned v úvodní kapitole Co se děje našemu společnému domovu – a to tak bohužel je a co se děje, je děsivé. Chtěl jsem položit paní kolegyni Lisovské otázku, jestli jí nevadí, že v současném západním kapitalismu je ekonomika jednoznačně nadřazena politice. Což ale znamená, že převládají zájmy těch velkých ekonomických tygrů. A to má za následek drancování světa. Má to za následek rozšiřování skupiny těch, kteří na to doplácejí a zužování skupiny těch, kteří to mají v rukou. Čili to jsou negativní faktory. Nevidím úplně, jak by se bez dramatického zvratu mohlo třeba zastavit snižování obyvatelnosti subsaharské Afriky. Už před 10 let jsem četl prognózu, že kolem roku 2020 nebude mít miliarda lidí pitnou vodu. A ono se to začíná naplňovat. Protože situace z hlediska podpory, jak dneska všichni, kterým vadí i jeden jediný uprchlík, říkají: musíme zasahovat v místě, odkud oni utíkají. To je fakt pravda. Ale zasáhnout tam, kde se ztrácí voda a v důsledku toho tam jsou i společenské otřesy a vlády jsou zoufalé, by to znamenalo dávat tam mnohem víc než zhruba 250 milionů dolarů ročně – to je to, co jde z těch bohatých zemí k těm chudým. Současně to, co odchází jako daňové úniky, dluhy, je mnohonásobně víc! Dva biliony dolarů ročně. Takže ta pomoc by byla samozřejmě nesmírně důležitá, ale nevidím, že by k ní v nezbytné výši zatím bylo dostatek vůle. Naše vláda řekne, že pomůže a dá tam 13 milionů korun. Tedy směšně málo.
Takže z tohoto hlediska to nevidím příliš dobře. Ne že by lidstvo jako celek šlo úplně do háje, ale spíš to, které je zatím nejvíc vinno, a to je ta naše civilizace. Současně ale vidím a vím, že jsou i zvraty naprosto nečekané a že Bůh není jen ten, kdo kouká, ale že jsou i situace v dějinách, kdy Bůh prostě kormidlem pootočí. Nemyslím si třeba, že byla náhoda, když v té soutěži o to, kdo první vyrobí atomovou pumu, byli první Američani a ne nacisti. Že přece jenom v některých klíčových momentech ta Boží iniciativa je velká. Čili vidím to jako ambivalentní vývoj, vidím, že zatím ze strany těch, kteří jsou vinni za to, jak to vypadá, je příliš malý příspěvek, aby se to zvrátilo, současně ale vidím stále možnost určitého zvratu.

Gottbehüt: Díky za Vaši nádhernou přednášku. Během ní jsem měla před očima obraz – kdybychom teď měli začátek 20. století a Vy byste měl takovou přednášku, mohlo by se stát, že by Vás někdo vyhodil? Rozumíte, co tím chci říci? Moji rodiče se narodili kolem roku 1900. Tehdy zde samozřejmě byla církev a byl zde naprostý pořádek a bylo říkáno, že milujeme své děti a to byla absolutní pravda. Dnes říkáme, že milujeme své děti a chceme je vychovávat ke svobodě, k důvěře tak, aby dokázaly vytvářet vztahy atd., ale je to úplně jinak, ta výchova dnes podléhá těm změnám ve společnosti, jestli tomu mohu tak rozumět.
Zajíc. Určitě, ta výchova musí reagovat na situaci ve společnosti. O tom, jaká byla výchova kolem začátku 20. století, ovšem mám určité poznatky. Proto také vznikaly určité pokusy s tou výchovou něco udělat – ostatně jeden z těch pokusů je skauting, ale třeba i waldorfské školství [Waldorfská škole představuje od roku 1919 alternativu klasické výuky s odlišným přístupem k vývoji osobnosti žáka a z toho vyplývajícími odlišnostmi v pedagogickém procesu, pozn. red.]. Jistěže si tehdy rodiče si výchovou dětí lámali hlavu daleko méně, než potom ve 20. století. Jsou popisy toho, jak děti byly zoufalé, ta výchova byla v mnoha ohledech velmi tvrdá, zejména v Rakousko-Uhersku. Děti doma i ve školách dostávaly rákoskou – a ne nějak symbolicky. Mimochodem když jsme začínali jako Redakce náboženského života v roce 90, tak nám tam volala spousta lidí naštvaných na církev a v drtivé většině ty byli ti, kteří ještě dostali rákoskou od katechety. Takže z mého hlediska kvalita výchovy začátkem 19. století byla celkově špatná. Už tehdy Masaryk, který je pro mě důležitým zdrojem poznání z té doby, konstatuje, že už tehdy výchova stůně na tatínky – a to si myslím, platí pořád. Kdybych měl na začátku století říkat to, co jsem teď říkal vám, tak bych se dostal do konfliktu myslím i s tehdejší církví – asi by mě odsoudili v rámci tažení proti modernismu (Mám na mysli zejména velmi neblahou atmosféru, která tehdy v katolické církvi vznikla v důsledků hledání „vnitřního nepřítele“, kdy byli pronásledováni i lidé pravověrní. Navíc byla celkově tehdejší katolická církev nakloněna mnohem větší důraz klást na poslušnost než na svobodu, na plnění přikázání než na odpovědnost skrze svědomí. Blíže viz např. Ted Schoof: Agiornametno na prahu 3. tisíciletí nebo Tomáš Petráček: Bible a moderní kritika).
Současně si ale myslím, že je velmi dobře, že se snažíme vychovávat děti (pokud se snažíme) k tomu, aby byly dostatečně svobodné, ale současně, jak jste viděli, je třeba tu svobodu podepřít z řady směrů, aby svou svobodu dokázaly žít a žít správně. Není pravda, jak se tvrdí, že svoboda jednoho končí, kde začíná svoboda druhého, to je úplná hloupost. Svoboda nikdy nekončí. Ale svoboda jednoho nutně musí brát v potaz svobody ostatních. A tomu se musíme učit. V tom je dnes ve výchovné praxi slabina. Způsobuje to jak ten dnešní individualismus, tak i nedostatek kompetencí ve výchově. Tudíž i já sám vidím, jak ti mladí vedoucí mají problémy se soustředěním dětí a jejich neschopností vytvářet dobré vztahy: celý první rok se musí snažit jenom o to, aby si děti si neubližovaly, ale aby se naučily společně si hrát a kamarádit se. Takže ano, výchova ke svobodě je základ. Ostatně i Bůh riskoval něco tak nebezpečného, jako je svoboda. To je přece příšerný risk, to má důsledky, z kterých je mu lidsky řečeno ouvej. Ale u vědomí toho, že se v tom může sám angažovat skrze svého Syna a skrze Vtělení, tak je nakonec On ten, kdo bude vítězem celého, ale svoboda je skutečně veliká věc, ale i veliký risk. A u rodičů to znamená: Čím víc jste ochotni trpět pro své děti, tím jim poskytněte větší míru svobody. Protože unést svobodné děti znamená, že oni nás určitě také budou zraňovat. Ale současně to neznamená místo svobody jim poskytnou prostor svévole. Svévole je situace zneužití svobody, kdy nejsou stanoveny hranice. Každá svoboda vyžaduje, aby byla limitována láskou. Takže v první řadě svobodu, ale představme jim úžasnou možnost být služebníky pravdy a lásky.

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2018