Hlavní strana   Program   Fotogalerie

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2018

Pozdrav olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera

Děkuji pěkně za pozvání, rád srdečně zdravím každého z vás a celé tohle společenství, které sleduji už řadu let. Myslím, že to jsou důležitá témata, kterým bychom se měli věnovat, by dokonce si myslím, že jako církev máme v této oblasti ještě i dost dluhů, že bychom měli být ještě trochu připravenější a aktivnější ve věcech, na které je potřeba reagovat včas či s předstihem. Někdy mám dojem, že reagujeme ex post, až tak nějak dodatečně na to, co se objeví v nějakých zákonech. Domnívám se, že by bylo dobře, kdybychom uměli trochu víc prezentovat sociální nauku Církve nějakým populárním způsobem. Jistě, na jednu stranu je důležitá vědecká práce, ale tu dělá několik odborníků, ale pak musí někdo z těch odborníků umět to přetlumočit. Jak je vidět, třeba do oblasti politické se s odborností vstupovat nedá. Tam je potřebné to přežvýkat tak, aby to bylo podáno nechci říci lidově nebo prostě, ale aby to bylo podáno jazykem, kterému rozumí politici.

Stejně tak u řady věcí v této oblasti aby se dostaly do sdělovacích prostředků, kam víme, že někdy není jednoduché se dostat, ale abychom to uměli podat tak, že nejenom mluvíme o potřebě nebo o odborných názorech a postojích, ale abychom uměli i ty lidi, kterých se to týká, pro to nějakým způsobem nadchnout a získat. Protože nejen v oblasti jen sociální nauky ve vztahu k práci, ale i v dalších oblastech je vidět, že lidé se nechají masírovat tím, co nabízejí sdělovací prostředky a politici pak vycházejí z toho, co lidé chtějí. Vzpomínám si na jednu diskusi před pár lety na Církevní vyšší odborné škole sociální Caritas, když přišlo na téma eutanasie, trochu mě vyděsilo, že drtivá většina studentek byla pro eutanasii. Po delším hovoru jsem zjistil, že ony tomu rozumí především tak chtějí soucítit s chudáky trpícími, kteří chtějí přestat trpět a my jste tak krutí a nechceme jim to dovolit. Dál se nedostaly. U nás se dost často vzpomíná na případ ženy, prezentovaný v televizi, už nevím, odkud byla, měla už obličej dost znetvořený rakovinou, která bojovala za eutanasii s tím, že jí to nechtějí dovolit. Tu u nás pořád pouštěli v televizi. Mládež vnímala tento obraz, ale k hlubšímu poznání se moc nedostala, či ji to nezajímalo. Trochu utíkám jinam, ale ještě v této oblasti chvíli zůstanu. Jsem rád, že se aspoň u nás podařilo toto téma ztišit. Domnívám se, že na chvilku, nemyslím, že natrvalo, ale když se podařili vybudovat několik hospiců, v kterých v celé republice umírají tisíce lidí a ukazuje se, v jaké atmosféře, protože drtivou většinu těch hospiců provozují církve, kde se také pracuje s těmi příbuznými a pozůstalými, tak je vidět, že dost velká skupina lidí objevila, že tento problém může být nahlížen a prožíván trochu jinak, než jak jej líčily sdělovací prostředky. A domnívám se, že i politici, poněvadž pan president měl v určitou dobu slovo hospic jako zaklínadlo a sám jsem s ním o tom několikrát hovořil, ovšem nemyslím si, že se mu podařilo pořádně pochopit, oč jde a jaká je situace v republice, ale domnívám se, že i v dalších podobných otázkách je hodně důležité, abychom, když vidíme, že hrozí určité problémy, když se skrze sdělovací prostředky zpracuje vůle lidu, které pak ti, kteří usilují o hlasy lidu, budou umět dobře využít, tak pokud chceme, aby to neutíkalo do negativních extrémů, tak bychom měli být včas připraveni a i v těch oblastech rodiny, práce a sociálních věcí, uměli včas vytvořit atmosféru, kterou ovlivníme myšlení – to se mi zdá být velice důležité.

Pokud totiž zůstáváme jen u odbornosti nebo v úzkém kruhu těch, kteří se o to zajímají, tak je to sice dobré, ale podle mě málo. Aby to mělo dopad, tak se s tím musíme nějakým způsobem dostat ven, a to nejen kritikou stávající situace, ale je potřebné připravovat pozitivní vidění. Asi před týdnem jsem byl na celonárodní konferenci Venkov, kde se angažuje celá řada organizací od těch trochu politických po ekonomicky zaměřené, všichni, kteří se zabývají venkovem, kde si ode mne vyžádali téma Rodina a komunální politika. Pokusil jsem se vylíčit především to pozitivní, jak rodina vypadat má a co je normální. Byl jsem mile překvapen, jak pozitivní byla reakce. Pro některé to byl objev a domnívám se, že zejména v některých oblastech a věkových kategoriích už mají trochu jiné představy, jiné obrazy, než na jaké jsme byli zvyklí. A to naše vidění už znají jen z určitých karikatur. Domnívám se, že je třeba. abychom to pozitivní uměli správně světu předložit. Byli i někteří poslanci, náměstci ministrů atd. a zvláště socialistická poslankyně, která nemá s církví nic společného, reagovala podle mne velmi překvapivě, když se vyjádřila, že by něco takového potřebovali slyšet i v Parlamentu, ovšem s tím, že to se tam nikdy nedostane. Říkala doslova: Tam posloucháme něco, z čeho nás už bolí uši. Tak jsem si říkal, jakým způsobem se dostat tam, kde někdo řekne, že by to chtěl i slyšet? Možná to, co známe a máme jako poklady, zůstává pro ně jaksi tajemně skryto. Tak vám přeji, abste nejen pokročili v hlubším poznání oblasti, kterou se zabýváte, ale aby se vám podařilo najít i cestičku k tomu, jak to dostat víc do terému a ovlivnit tím lidi. Za spolupráci děkuji a přeji, ať vám Pán Bůh pomáhá, protože vím, že to rozhodně není nic jednoduchého, lehkého.
Bůh vám pomáhej!