Velehrad 2018 - Lipovská

Ing. Hana Lipovská

Rodina, ekonomie a svět v době digitální (památce P. Dominika Pecky, autora nepřekonané knihy Člověk a technika.)

Zatímco skotský ekonom Adam Smith (1723-1790) dopisuje v roce 1776 Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, rodí se v Británii zárodky fenoménu, který o století později nazve Arnold Toynbee (1852-1883) průmyslovou revolucí [Toynbeeho kniha Industrial revolution vyšla posmrtně v roce 1884, pozn. red].
Nevíme, zda tím skutečným revolučním zvratem v dějinách lidstva byl opravdu až vynález parního stroje, či zda se o kvalitu životů našich předků více zasloužila spíše prométheovská schopnost rozdělat a udržovat oheň. Víme však, že nástup nových technologií v 18. a 19. století dopadl na organizaci hospodářství, vdechl život kapitalismu jako nejdokonalejší soustavě hospodářského řízení, a především se odehrával současně se vznikem národních států a demografickým přechodem.

Průmyslová revoluce tak byla po dvě staletí mezníkem v našem vnímání dějin, mezníkem stejně pevným i stejně nejistým jako počátek středověku po pádu říše západořímské nebo počátek novověku po objevení Ameriky. Snad nikoho v dějinách nenapadlo mluvit o středověku 2.0 nebo novověku 3.0. Nehovoříme ani o poststarověku, ani o beta středověku. Průmyslovou revoluci však potkal osud softwarů, které mají svoje beta verze či verze 3.0.1 lišící se snad jen detaily zřejmými nemnoha odborníkům, a především cenou. Počátkem nového tisíciletí se proto v západním světě začalo mluvit o průmyslové revoluci 2.0. Než si lidstvo na údajnou novou průmyslovou revoluci zvyklo, uplynula celá jedna dekáda. Deset let, po kterých jsme z takzvané průmyslové revoluce 2.0 přeskočili rovnou do takzvané průmyslové revoluce 4.0. Ponechme stranou, kde se v mezidobí vytratila průmyslová revoluce 3.0. Koneckonců, po Windows 98 také nenásledovaly Windows 99, nýbrž rovnou Windows 2000. Podstatné je, že podle obecného politického, společenského, mediálního, populárně-technologického a – bohužel – stále častěji i lacině quasiekonomického šturmování prý prožíváme nový revoluční zlom v průmyslu. Zlom, který je spojován s nástupem takzvané digitální ekonomiky.

Žádný prodejce neobchoduje s „hloupým telefonem“, nenabízí „hloupou domácnost“ či „hloupé hodinky“. Veškerá elektronická zařízení naší doby snesou výlučně epitet „chytrý“, mají-li být prodatelná. Podobně nadužívaný a podobně zneužívaný je také termín digitální ekonomika, který se odkazuje dvojím způsobem k výrobnímu faktoru práce.
První, pesimistický, výklad dopadů digitální ekonomiky varuje, že v nadcházející éře stroje vezmou lidem práci. Jedni tvrdí, že zmizí 10% pracovních míst. Druzí mluví o konci 30% míst do roku 2025, třetí prorokují konec 50% povolání do roku 2030 a konečně čtvrtí precizují odhad na 47% pracovních míst do roku 2041, aniž by se namáhali vysvětlit, proč zrovna 47% a ne dejme tomu 46% nebo 48%. Matematik ve mně s povzdechem dodává, že pokud už jednou bylo dospěno k velmi přesnému prvočíselnému odhadu 47%, pak se snad mohla arbitrárně zvolit hranice prvočísleného roku 2039. Futurologové však, zdá se, mají pro půvab prvočísel menší pochopení než pro nezodpovědné a velikášské žonglování s jen zdánlivě velmi přesnými čísly.
Tyto apokalyptické scénáře ovšem nepřicházejí s ničím novým. Vždyť dnešní futurologové jsou jen poněkud zbohatlými potomky Ludditů, kteří v 19. století rozbíjeli pletací stroje. Nová nejsou ani jejich předkládaná řešení: volají po právu na práci, tvrdí, že práce je vzácným zdrojem, který musí být spravedlivě a rovnoměrně rozdělován, straší technologickou nezaměstnaností, která prý nutně povede k sociálním nepokojům a revolučním zvratům. Právě oni vidí řešení ve zkracování pracovní doby, ve zvyšování minimální mzdy na úroveň mzdy průměrné, v boji s údajným mzdovým a sociálním dumpingem napříč Evropskou unií a především v danění robotů, což je jen krycí název pro další a hlubší danění kapitálu.
Podle druhé teorie nás naopak pokrok zbaví břemene Adamova. V novém skvělém světě prý již nový zdatný Adam nebude dobývat chléb svůj v potu tváře své. V novém světě prý jakési zázračné čapkovské Továrny na Absolutno budou uspokojovat naše nekonečné potřeby navzdory omezeným zdrojům, a to rychle, zdarma – a bez negativní externality onoho otravného, nepohodlného duchovního Absolutna. Vstupenkou do nového postekonomického ráje, do utopického komunismu, má být základní nepodmíněný příjem – všeobecná renta, jež znehodnotí lidskou důstojnost založenou na hrdosti z díla, žebračenka, jež přerve křehkou pavučinu vazeb mezi těmi, kdo společně pracují a slouží.

Leží tedy před námi červený a černý scénář. Který z nich je pravdivý? Čeká nás peklo sociálních nepokojů a nebo ráj socialistů všech stran? Chceme danit bezduché roboty a nebo chceme pobírat občanský plat z viditelné ruky všemohoucího a vševědoucího státu?
Ve skutečnosti jsou oba dva scénáře, navzdory zdánlivým odlišnostem, dvěma stranami téže falešné mince. Oba si kladou stejný cíl, ke kterému vede stejná cesta: staronová ekonomika státních zásahů založená na bezprecedentním přerozdělování a do posledního detailu dovedeném plánování. Klíčem k bráně do nového ekonomického světa mají být tzv. Veledata2 zpracovávaná stále se zdokonalující výpočetní technologií. Jako v 60. letech, tak i dnes jde futurologům pouze o skok vpřed do hlubokého reálného socialismu se všemi jeho důsledky.

Otázka dopadů průmyslové revoluce 4.0 na rodinu je sice moderní, ale také zcela chybně formulovaná, zcela zavádějící a zcela zbytečná. Pokud je technologický pokrok spontánní, pokud vzniká přirozenou potřebou nikým a ničím neomezovaného hospodářství, pak si vždy nalezne cestu k prosazení. Má a vždycky měl své nepřátele – nikoli ovšem mezi konzervativci, nýbrž mezi neschopnými podnikateli, kteří chtějí nedostatek vlastní inovace nahradit státní regulací svých schopných a vynalézavých konkurentů. Jejich boj proti přirozenému řádu spontánního pokroku je jen odrazem věčného boje monopolistů proti trhu. Pokud je však technologický pokrok pouze zdánlivý, pokud existuje jen na stránkách tisku, ale jeho odraz nevidíme ani v blahobytu společnosti, ani růstu životní úrovně našich chudých, ani v ekonomických statistikách, pak je jakákoli diskuse o něm jen trestuhodným plýtváním časem.
Znamená to, že tváří v tvář organizátorům celé konference prohlašuji, že tyto tři konferenční dny jsou jen mrháním našeho času, jejich úsilí a peněz daňových poplatníků? Mám snad tu drzost tvrdit, že jsme mohli a měli strávit svatováclavské dny jinde, jinak a užitečněji?
Ne, nemám. Tato konference a toto téma mají zcela nezpochybnitelný smysl. Jedinou možností, jak nepřátelům svobody vyrvat naši svobodu z rukou, je totiž stále znovu hovořit o skutečných a pravých dopadech údajné digitální ekonomiky. Fetišisace chimerické digitální ekonomiky usiluje o zcela reálné ovlivnění našeho skutečného světa. Obětí prvního i druhého futurologického scenáře je ve svém konečném důsledku naše rodina.
Oba scénáře totiž počítají s existencí velkého silného nadstátu, jehož viditelná pěst nahradí neviditelnou ruku trhu. Velký Bratr sbírající, shromažďující a zneužívající informace o každém jednotlivém aspektu našich životů však už nemá být jen jakýmsi národním diktátorem lokálního významu. Velký Bratr verze 4.0 chce být supranacionální, chce dohlížet na všechny národy Evropy, chce zglajchšaltovat jednotlivce od Finnis Terra až po Ural podle jediného neomarxistického kadlubu v duchu korejského úsloví „hřebík, který vyčnívá, musí být zatlučen“. Náš Karel Havlíček Borovský si ve svých Tyrolských elegiích povzdechl na účet Vídně: „Ach ty vládo, převrácená vládo! Národy na šnůrce vodit chceš, ale s čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš!“ Dnešní supranacionalisté dobře pochopili, že vládnout nikoli čtyřmi koňmi, nýbrž půl miliardou lidí je možné jen díky dokonalé homogenizaci, díky vyhlazení odlišností a zadušení individuality. Právě supranacionální vláda je také nesporně nutná, chtějí-li neschopní a všehoschopní monopolisté nadnárodních koncernů dosáhnout zavedení série regulací, kterými budou reglementovat pozůstatky živořícího trhu v jejich prospěch.
Nepřátelé svobody a odpovědnosti, nepřátelé rodiny, už dávno pochopili, že cesta do otroctví je dlážděna lákadlem slibů ekonomického ráje na zemi. Popisuje to Jean Monnet (1888-1979) ve svých Pamětech, věděl to Marx, Lenin i Stalin, chápal to Hitler i Mussolini.
Překážkou na cestě k vytvoření nového Homo Sovieticus, dnes snad ve verzi 4.0 známého jako Homo Bruxellarum, je fungující rodina. Rodina, kterou tvoří matka-žena, otec-muž a děti jasně a celkem jednoduše určitelného, nevoleného a nevolitelného, v čase stabilního a neměnného pohlaví. Zpochybněním biologické danosti a přistoupením na falešnou hru genderu vstoupíme do Huxleyova (Aldous Huxley 1894-1963) Skvělého nového světa. Zpochybněním unikátní role manželství vytvoříme prostor pro výrobu dětí surrogátním mateřstvím, které degraduje ženu z rodičky a matky na pouhou nosnici. Právě surrogátní mateřství je přitom novodobým otroctvím, které vykořisťuje chudé ženy a obchoduje s živými, bezbrannými novorozenci.
Chceme-li se držet úvahy o digitální ekonomice, připomeňme si, že slovo digitus znamená prst. Skutečně si dokážeme spočítat na prstech jedné ruky, že bez fungující, jasně definované, tradiční rodiny, nelze vybudovat zdravou a silnou ekonomiku samostatného a suverénního národa. Snad by alespoň částečně pomohlo, kdybychom něco málo z té marketingem oslavované „chytrosti“ našich „smart“ zařízení navrátili z našich kapes opět do svých hlav a srdcí.
Právě v tyto svatováclavské dny – a zejména právě dnes, v okamžiku osmdesátého výročí Mnichovského diktátu – si tak musíme znovu a znovu připomínat, že náš navzdory všem dějinným zvratům stále existující a stále bojující český národ je národem Svatého knížete Václava a Svaté Anežky České, nikoli národem huxleyovských alf a beta-mínusů. Jsme národem analogového, nikoli digitálního věku. Jsme národem lidí, nikoli robotů. Bohatství národa je založeno pouze na práci. Práci našich rukou a našeho ducha. Nezapomínejme na to. A nenechme si vnutit staré zkyslé víno socialistických ideologií v nových láhvích různých odstínů neomarxismu. Procitnutí z kocoviny bývá tuze nepříjemné.
Hana Lipovská, Velehrad, 29. září 2018

Diskuse

Vraný: Já bych se z pohledu programátora a zároveň příznivce volného trhu rád vyjádřil k Vaší přednášce. Myslím si, že jste smíchala dohromady dvě věci, které spolu souvisí velmi vzdáleně. Jedna je digitalizace a druhá jsou ty neomarxistické tendence. Samozřejmě to vidíme probíhat současně v čase, ale myslím, že jste skutečně smíchala dvě věci dohromady, u nichž by souvislost mezi nimi byla velmi těžko prokazatelná. O té digitalizaci bych zde z pohledu programátora mohl hovořit velice dlouho, co všechno to zahrnuje a co všechno bez ní už není možné dělat, bez zpracovávání velkých souborů dat, bez komunikace v reálném čase. Mohou to být i věci, u nichž si to už ani neuvědomujem, jako například řízení provozu na železnici, kde bychom si dnes opravdu nepomohli jen s nějakými telefony. Myslím tedy, že jste smíchala dvě věci a analogový versus digitální národ je pojem, který mi jako programátorovi nedává absolutně žádný smysl.
Lipovská: Já Vám moc děkuji, že jste to uvedl větou, že jste programátor, protože to vysvětluje rozdíl, kdy se opravdu na první pohled zdá, že budeme mluvit každý o něčem jiném, ale ve skutečnosti uvidíme, že se lišíme jen ve výkladu téhož slova. Vy jako programátor nebo já jako člověk matematický budeme o digitalizaci mluvit skutečně ve smyslu technickém. A pak je jasné, že pokud mluvíme o digitalizaci jako o běžné součásti vědy a vývoje, směřující k nějakým dalším výsledkům a dopadům na průmysl, tak by bylo opravdu hloupé směšné proti ní mluvit. Já jsem použila v té druhé půlce pojem digitalizace tak, jak jej v politickém marketingu dneška používá Evropská komise a stále častěji naše vláda, to znamená pouze jako nálepku, která označuje jakýsi přechod k novému světu ne z hlediska technologie, ani vládu, ani Evropskou komisi v žádné z bílých knih, které jsem dosud četla, nezajímá železniční doprava a její fungování, ale používají digitalizaci nikoliv jako technologickou výzvu, ale jako sociálně technologický problém. Takže oni to slovo digitalizace skutečně používají, nebo jak jsem zmínila já, spíše zneužívají, jenom pro označování nutnosti otevřít novou bránu k vyššímu stupni sociální ekonomiky. Koneckonců my jsme si v minulých letech velmi úspěšně zrušili jakoukoliv diskusi o tom, že bychom v Evropě měli tržní ekonomiku. Ta je posledních devět let postavena mimo základní evropské právo, protože nám byla Lisabonskou smlouvou dána takzvaná sociálně tržní ekonomika, která už dávno nemá ten význam, který měla v Německu, když ji budoval (Ludwig) Erhard (1897-1977) a Freiburská škola. Takže v rozměru, který vidím já, opravdu nevidím problém v tom, že existuje digitalizace jako taková, koneckonců big data používáme v ekonomii, v letošním roce začínáme s novým způsobem odhadování inflace, který bude cele založen na big data, takže v tomhle rozhodně problém není. Ten je ve zneužití tohoto termínu pro socioekonomické a politické účely a přesně toto zneužití technologií je tím, co dříve používali marxisté. Přesně takhle se v 60. letech zaklínali naši centrální plánovači, že nový technologický pokrok, aniž by zkoumali, na čem bude založený, bude tou spásnou cestou pro Centrálplán. Uznávám, že je nešťastné, že jsou oba termíny používány současně, ale skutečně jsem nemyslela digitalizaci v úzkém slova smyslu, ale v tom politickém. Ale velice děkuji, že jste to zmínil.

Salewski: Já jsem sice už téměř na cestě, ale pokládám za důležité, abych vyslovila ještě jednu poznámku: Při své práci se zabývám politikou rodin, ale zabývám se také násilím na ženách, prostitucí, obchodem s lidmi a teď jsem vyslechla mnoho aspektů, které se vztahují k těmto pracovním oblastem. Chtěla bych, aby se jasně rozlišovalo, jaké existují různé rodiny, sexuální orientace a přiznání se k pohlaví. To přece nemá nic společného s tím, že máme také ženy, které jsou nájemnými matkami a dělají to třeba i nedobrovolně. V tomto roce se budeme zabývat tématem třetího pohlaví, potažmo transsexualitou, intersexualitou a těmito tématy. Tam ještě musíme mnoho objevovat. Jistě se tyto formy života a formy rodin nedají paušálně odsuzovat, já bych se chtěla přimlouvat za to, aby se lidé tímto zabývali. Je vědecky doloženo, že existuje více, než pouze dvě pohlaví, o tom nemusíme filosofovat, tam nejsou teologické, ani etické otázky, prostě to tak je. Samozřejmě to lze teologicky vysvětlovat, ale musíme to oddělovat od fenoménu nájemných matek, které jsou v některých zemích opravdu nuceny tyto děti vynosit a tyti děti nejsou jen v homosexuálních rodinách, ale také v bohatých rodinách heterosexuálních.
Lipovská: prosím tumočnice, zda paní kolegyně použila pro pohlaví výraz Geschlecht nebo Gender?
Tlumočnice: Říkala Geschlecht.
Lipovská: Děkuji, tím pádem není co řešit. Děkuji za otázku, jsem ráda, že i v tomto prostředí, kde bych opravdu nečekala tento typ diskuse, je možné tuto diskusi otevřít a svým způsobem to zejména v těchto dnech považuji za nesmírně cenné. Ten Váš příspěvek, spíše než otázka, sestává de facto ze tří bodů a já se dovolím ke každému z nich stručně vyjádřit. První věc je otázka rodiny. Ano, nikoho z nás určitě nenapadne jakýmkoliv způsobem zpochybňovat fakt, že pokud lidé žijí slušně, spořádaně, nikomu neobližují, nedělají nic špatného, tak můžou žít prakticky jakýmkoliv způsobem, jakým jsou šťastni. To je neoddiskutovatelné a lze říci, že to vyplývá i z křesťanské morálky, nejenom z nejrůznějších listin. Problémem v tomto prvním bodě však je, jestli skutečně lze nebo nelze jakékoliv jiné soužití jakéhokoliv jiného počtu lidí, než dvou, v jakékoliv jiné kombinaci pohlaví, než muž a žena, nazývat rodinou. V tomto případě je český jazyk, možná na rozdíl od němčiny, naprosto striktní. Slovo rodina je odvozeno od slova rodit a rodit může pouze žena, matka, v případě, že je oplodněna mužem, otcem [dítěte]. Žádná jiná forma soužití nemůže být nazývána rodinou, ani z hlediska etymologie českého jazyka. Chápu, že jsou národy, jazyky, které na to mohou pohlížet jinak, ovšem my to v našem jazyce máme jasně definované a nejsme schopni rodinou v jakémkoliv měřítku myslet cokoliv jiného.
Druhým bodem je otázka pohlaví, kterému jsem schopna rozumět jako vědec tak, že jsme definovali více typů genderu. Chápu, že existují různé koncepty. Tak jako v mé vlastní vědě nemáme jediný kapitalismus, byť s tím někteří z nás nesouhlasíme, někdo říká, že je kapitalismus švédského či skandinávského typu, jiný bude mluvit o kapitalismu anglosaského typu, třetí o kapitalismu kontinentálním ve smyslu německém. Jsem schopna pochopit, že sociologové stejným způsobem klasifikují gender a protože nejsem sociolog, tak jim do toho rozhodně nebudu mluvit. Na druhou stranu z hlediska biologického, až na několik nepatrných výjimek, o kterých se hovoří například v souvislosti s olympiádou a sportovními úspěchy / neúspěchy jedněch či druhých, jsme schopni po dlouhá staletí, a to i po nástupu genetiky i zásluhách našeho Johanna Gregora Mendela, rozlišovat pouze dvě pohlaví. Uznávám, že v dnešním světě, který se rychle mění a podléhá mohutnému pokroku, to působí možná zaostale, že bychom se měli snažit i biologii trošičku inovovat, že dvě pohlaví jsou málo, na druhou stranu jak říká jeden můj kolega lékař - pohlaví jsme schopni určit okamžitě po narození dítěte tím, že se mu podíváme do klína. Tím pádem pohlaví muž / žena je prostě neoddiskutovatelné a není tam opravdu o čem hovořit. Pokud chceme, bavme se o genderu, to má smysl. Možná. Ale o pohlaví se prostě diskutovat nedá, je pouze dvojí. A svým způsobem je katastrofické, že takovou samozřejmou věc musíme zdůrazňovat a vůbec otevírat. Vždyť to je snad věc, kterou máme tak hluboko v sobě, že diskuse o tom by měla být na úrovně snad science fiction nebo horrorových scénářů, ale ne něco, o čem bychom měli vážně, seriózně diskutovat. -
Třetí bod se týká otázky surrogátního mateřství a to je bod, který naši zemi bude trápit čím dál více, protože poté, co náš Ústavní soud a Nejvyšší správní soud byly nuceny kvůli určitým předchozím nálezům uznat surrogátní mateřství. Takové dítě, narozené v surrogátním mateřství, je dítě dvou partnerů stejného pohlaví. A u nás samozřejmě bude růst tlak na to, aby surrogátní mateřství, které je v ČR postaveno mimo zákon, bylo legalizováno. Pro ty, kteří se tímto pojmem ještě nesetkali, je surrogátní mateřství mateřstvím náhradním. V praxi podle toho, co máme k dispozici to znamená, že ženě je zaplaceno za to, že odnosí dítě, které jí je okamžitě po porodu odebráno. Jinými slovy my tím dětěti vezmeme právo na matku a můžeme je dát do rodiny, která nemůže mít děti, můžeme je dát do partnerství dvou lidí stejného pohlaví, z biologického principu pouze mužů, protože ženy by si to dítě byly schopny odnosit samy, ale ať tímto nediskriminujeme. - Dítě je tedy odebráno a celý život nemá právo poznat, kdo je jeho matka. To je jeden aspekt. To dítě není odebráno, protože by je jeho matka nechtěla, ale podle toho, co víme v současnosti, se jedná o matky z chudých zemí nebo o matky z nejchudších tříd v bohatých zemích. Tyto maminky mají mnohdy své vlastní děti, vzhledem ke své neutěšené ekonomicko sociální situaci nejsou schopny se o ně postarat, živit je, proto, tak jako dříve popisuje G. B. Shaw matky, živící se prostitucí, dnes jsou ochotny plnit roli opravdu nosnic a nechat si ukrást svoje vlastní dítě výměnou za nějakou finanční částku, která jim dá naději, že jejich děti pár let přežijí. Tohle je, dámy a pánové, obchodování s dětmi, to je normální novodobé otrokářství. V Čechách bylo zrušeno v 10. století sv. Václavem [NE], Američani je zrušili v 19. století, nicméně teď je z moci úřední opět zavádíme. Tady opět není o čem diskutovat. - A poslední bod, který bychom snad mohli zmínit, je otázka partnerství a manželství v jakémkoliv jiném slova smyslu než v tom, které známe. A znovu říkejme: Může existovat jakékoliv partnerství, bude šťastné, snad i Bohem požehnané - zde opět není o čem diskutovat, ale těžko je můžeme nazývat manželstvím v pravém slova smyslu, protože - opět sáhnu do etymologie češtiny - slovo manželství v češtině byl takzvaný duál, který vznikl spojením slov muž a žena. Manželství tedy odráží skutečnost, že je svazkem muže a ženy. Pokud budeme chtít koncept manželství jakýmkoliv způsobem fragmentovat, můžeme, ale pak musíme postupovat ad absurdum k tomu, že musíme manželství povolit nejenom jako svazek dvou mužů nebo dvou žen, nebo dokonce dvou jedinců jakéhokoliv z těch jiných pohlaví, které tady pravděpodobně mohou existovat, jak se dozvídáme, ale také jako svazek tří nebo čtyř lidí, jinými slovy mnohoženství, polyandrii. Dobře, otevíráme se tím jiným kulturám, které to úspěšně po staletí mají. Nevím, jestli to je to, co chceme, ale ve chvíli, kdy povolíme redefinici manželství, budeme nuceni ustoupit v každém dalším směru a budeme dokonce muset být schopni pochopit, že manželstvím bude moci být i svazek jednoho jediného člověka sama se sebou! Protože my jako matematici víme, že ta indukce musí vždycky platit od nulového stavu až do nekonečna. Tedy chceme-li manželství jakkoliv redefinovat, pusťme se do toho, ale mějme na paměti, že pak manželstvím skutečně může být naprosto cokoliv. Jinými slovy jak ironicky píšu ve své poslední knize, v takovou chvíli může být manželství definováno jako vztah muže, ženy a křečka, nebo dvou mužů a sovy, je to úplně jedno. Bavme se o tom, klidně, ale uvědomme si všechny důsledky.

Vraný: Jestli tedy můžu, ja bych se od toho tématu rodiny vrátil k tématu digitalizace. Přiznám se, že proslovy politiků na téma digitalizace nesleduji, já to sleduji z toho pohledu technologického. Na druhé straně si dovedu velmi živě představit, že to téma je pro ty politiky zcela zásadní a to například z důvodu proměny trhu práce. Dnes umělá inteligence umí nahradit radiology, což by si člověk myslel, že to je vysoce specializovaná profese, nicméně umělá inteligence je dnes v mnoha směrech úspěšnější na interpretaci radiologických snímků, než radiologové. To je zpráva z letošního roku z The Economist. Je to otázka deindustrializace vyspělých zemí, ke které dochází v podstatě po celé severní polokouli a po celém Západě. Je to otázka toho, že potřebujeme nějaké nové dovednosti pro chování v té digitální ekonomice. Je to otázka zabezpečení, speciálně kritických systémů, jako jsou třeba energetické rozvodné sítě. Například v Británii dochází v průměru každou minutu k pokusu o útok na tamní energetickou síť. Pro ty politiky to má obrovský dopad a nedivím se, že o tom pořád mluví. Pořád mi trošku uniká ta souvislost s neomarxismem, chápu, že o tom mluví neomarxističtí politici, ale určitě o tom mluví i ostatní politici. Já předpokládám, že Theresa May o tom taky něco řekla, čili uniká mi ta souvislost. Myslím si, že je zcela legitimní, aby o tom politici hovořili a pořád mi uniká ta souvislost s neomarxismem.
Lipovská: Děkuji, v podstatě s tou technickou částí nezbývá, než souhlasit. Vy jste mluvil o té lékařské stránce a úplně stejně začíná být nahrazována lidská síla, lidský faktor v oblasti optiky, optometrie a dalších oblastech, kde by nás to vůbec nenapadlo, ale to je to, co zde říkám, a sice tohle je všechno samozřejmě jasné, koneckonců zmiňovaný Adam Smith už v roce 1776 psal, že cokoliv, co půjde zmechanizovat, budou postupně přebírat stroje. On ještě zdaleka netušil, jak bude vypadat průmyslová revoluce. psal to deset let, končil v roce 1776. Dnes už proti tomu říkáme, že cokoliv, co bude záviset na rozpoznávání struktury, budou schopny nahradit stroje, protože velkou výhodou člověka v analytické práci je přirozený cit; když se podívá do dat nebo do čehokoliv strukturálního, může odhadnout ten vzorec a jaksi pocitově, intuitivně vycítí smysl té struktury. Tohle dlouhou dobu stroje, tedy počítače, neuměly. Z toho, co vím, jak dnes fungují neuronové sítě, jak funguje tato nová, zajímavá část IT (nevím toho mnoho, ale něco málo ano), tak vidím, že skutečně budou počítače schopny nahrazovat i tuto složku, byť v ní nikdy nebudou zcela srovnatelny s člověkem. V něčem budou mít velké výhody, v něčem zase nevýhody. Vždycky bude člověk a kapitál, tedy člověk a stroj substitutem, vždycky ten počítač budeme potřebovat a on bude potřebovat náš výklad. Takže z tohoto hlediska rozhodně souhlasím s tím, že některá pracovní místa zaniknou a určitě jich nezanikne málo, nicméně tohle je diskuse, která se vede od 19. století, tehdy ještě ne ve smyslu počítačů, protože když byl takový parní stroj poprvé zaveden do přádelen, nahradil pracovní sílu 880 lidí. Znamená to, že jedna továrna byla schopná vzít práci několika městům. Už na konci 19. a na začátku 20. století jsem v českém tisku (Národních listech, Lidových novinách aj.) četla zprávy o tom, která povolání zaniknou a v jakém počtu a mimochodem zanikla skutečně všechna ta, o kterých se mluvilo. Nemáme mečíře, nevíme, kdo byli brtníci (sběrači medu), neexistují opravářky punčoch, protože už nemáme klasické punčochy a podobně. A tohle všechno je pro mne jako tržního ekonoma součástí spontánního pokroku. To je věc, s kterou se ekonomie umí sama vypořádat a úkolem politiků (to budu říkat z pohledu národohospodáře) je zmírňovat dopady na ty sociální skupiny, kterých se to bude týkat. Takže my můžeme a máme řešit co dělat, když švadlena přijde o práci kvůli tomu, že ji tu práci vzaly stroje. Ano, to je rozhodně úkolem politiků. Tam budeme diskutovat o tom, jestli to máme řešit sociálními dávkami, liberalizací. To je to, co máme my radit jako národohospodáři a je to naprosto legitimní. Pokud Theresa May, připustím-li, že je konzervativní političkou, což je pro mne silný výrok a pokud mluví o digitální ekonomice v tomto duchu, je to naprosto legitimní. Ale znovu říkám: tam, kde je digitální ekonomika používána pouze jako zaklínadlo, kde budou politici hovořit o tom, že máme-li digitální ekonomiku, kvůli které zanikne řada pracovních míst, tak musíme přijít s novým systémem přerozdělování, který oni pod vlivem některých velice úspěšných a charismatických ekonomů – jako třeba Guy Standing (*1948) – zahalují pod ten pojem základní nepodmíněný příjem. To je typický způsob, kdy digitální ekonomie místo toho, aby byla diskutovaná jako další pokrok v oblasti průmyslu či v oblasti lidského vědění, je zneužívána čistě jen pro otázku sociálních dávek. Opravdu nemám nic proti tomu, abychom se v politice a ekonomice bavili o dopadech, staromódně bych místo výrazu digitalizace použila výraz pokroku na ekonomiku v nezbytně nutné míře a pokud to některá vláda nedělá, tak je nezodpovědná, ale mám velmi mnoho proti tomu, abychom se takzvanou digitalizací zaklínali přitom, když se snažíme měnit strukturu ekonomiky od té tržní či dnes sociálně tržní, do nějaké formy centrálního plánu.
Poslední bod, ať nemluvím příliš dlouho a dám prostor ještě další otázce: Ono to vypadá utopicky, ale moji kolegové třeba z Oxfordu zcela vážně, když jsem vystoupila s přednáškou o fungování centrálního plánu v ČSSR v 70. a 80. letech, jak docházelo k právním podvodům kvůli dodržování plánu, za mnou přišli a zatímco čínští ekonomové byli celí nadšení, tu přednášku chtěli a říkali „Tohle my zrovna řešíme, to nám půjčte, to si musíme nastudovat“, tak kolega z Oxfordu přišel velice naštvaný a říkal: „Vy mluvíte proti tomu centrálnímu plánu, ale vždyť v tom je přece budoucnost Evropy! Že vy jste to v 70. letech neuměli už nic neznamená, ale my přece musíme centrálně plánovat, pak to teprve bude fungovat“. A to je možná to, kde se pořád ještě neshodujem. Ano, já bych byla moc ráda, kdybychom ty termíny, jako je digitální technologie, nezneužívali pro politickou diskusi a zavedli si pro to do politiky úplně jiný pojem. To by asi bylo nejlepší, protože nám v ekonomii když to někdo podsouvá z obou směrů, tak to skutečně dělá zmatky. Ale s tím, co jste říkal v podstatě naprosto souhlasím.

Peter-Traussnitz: Chtěla bych k tomu ještě říci: Hovořilo se o řadě různých polí a my se pohybujeme mezi nimi. Přepínáme mezi dvěma poli a to nejde. Chtěla bych k tomu připojit jeden aspekt. Digitalizace nás podporuje v našem nejvlastnějším smyslu, protože se jedná o transformaci. Pokud říkáme, že můžeme individuálně rozhodovat, tak k té digitalizaci mám knihu Daniela Kamena, kde tato základní inteligence shromažďuje objektivní data a vede k objektivnímu rozhodování, zatímco my se někdy necháme svádět sympatiemi a vést k nesprávnému rozhodnutí. To znamená, že tyto systémy se používají, když víme, že pomohou k lepšímu rozhodnutí. Teď musíme diskutovat, jestli to je pravda, jestli to je správné, ale v každém případě se dnes tomuto systému důvěřuje víc. Uvedu příklad z praxe - navigační systém v autě. Spoléhá se ten systém na mě, nebo je tomu naopak? Čím déle jezdíte s tou navigací, tím více tomu systému důvěřujete. A to je k diskusi. My potřebujeme kapacitu k učení, nejen důvěru v systém. To se mi jeví jako důležitý aspekt, který musíme brát v úvahu. Musíme také diskutovat o tom, jak postupovat dále v jednotlivých rozhodovacích grémiích.
Lipovská: Děkuji vám. My máme v ekonomii obrovskou výhodu a věřím, že zde sedí ekonomové, takže to vnímají. My málokdy v současné ekonomii mluvíme o tom, co je správné a co nesprávné, protože si neosobujeme právo hrát si na Boha a rozhodovat, co je dobré a co nesprávné, my hovoříme o tom, co je efektivní a co neefektivní. Tedy my používáme termín Paretova efektivita, říkáme, že daná situace je efektivní, pokud si nemůže nikdo jiný polepšit, aniž by tím zároveň ostatním neuškodil. Takže nemluvíme v kategoriích správně / nesprávně, protože ty jsou vždy nutně normativní, což je otázka, která přísluší politikům, nikoliv prostým ekonomům. Souhlasím s tím, že je nutná spolupráce s tou měkkou formou technologie, jak to zde zmiňoval kolega programátor, na druhou stranu čím dál, tím více se ukazuje, že takovéto tupé či spíš bezelstné spoléhání na technologii právě třeba v případě té zmíněné GPS může být za určitých okolností nebezpečné. Nemyslím tím jen nové formy samořiditelných automobilů, kde víme, že právě takovéto spoléhání se na technologii může vést k velmi negativním dopadům, kdy člověk bude de facto zcela neschopen rozhodovat o svém osudu a myslím tím i úplně prostou jízdu s tou GPSkou. Všichni ten systém známe a nevím, kolik z vás má zkušenost, že nikdy GPS neselhala v tom slova smyslu, jste se nikdy nemuseli zastavit a zeptat se nejbližšího kolemjdoucího, tak jak dříve, kudy jet. Přiznám se, osobně, jakkoliv technologie miluji a jsem člověk technický, k GPS mám nedůvěru od té chvíle, co jsem si ji nechala nastavenou na město, z kterého naše rodina pochází a GPS nás dovedla – ke hřbitovu s tím, že jsme v cílové destinaci. V jistém slova smyslu měla pravdu, ale má důvěra k GPS systému byla od té doby poněkud restringovaná. Ale opět souhlasím v tom, že technologii musíme používat nikoli jako substitut, ale jako komplement. Tedy nemáme technologii používat místo lidské mysli, místo lidského srdce, místo člověka, ale jako mnohdy nesmírně užitečný doplněk, který je ale bez člověka samotného bezcenný.

Porubský (Július): Já bych chtěl poděkovat paní inženýrce Lipovské za to krásné odůvodnění o té rodině. Je to opravdu téma, kde musíme rázně vystupovat a tu rodinu chránit, neboť jak jste pravila, rodina je muž, žena a dítě. A o těch ostatních formách, jak jste hovořila, je také třeba mluvit, ale pokud chceme, aby byla společnost zdravá, abychom vůbec přežili - především to vidíme z minulosti, že se vše vždy opíralo o rodiny - národ bude zdravý, i církev bude zdravá, pokud budou zdravé ty rodiny. Já jsem proto vděčný za to, že zde prezentace rodiny odezněla takto, protože z druhé strany vidíme, co se děje například ve školách. Přišla pětiletá vnučka k nám domů a zčistajasna pronesla: A teď se proměním na chlapečka. Žena na ni: Co to povídáš? - No nic, proměním se na chlapečka a potom zase na děvčátko. - A prosím tě, kdes k tomu přišla? - To nám normálně říkají ve školce... Takže to masírování se provádí už u těch malých dětí. A bohužel ten třetí sektor na to má finance, chodí do těch škol a dělá takovou agitaci. Tak já si myslím, že je naší povinností, postavit se tomu a hovořit o těch skutečnostech. Ano, o některých věcech můžeme diskutovat. Ale co je opravdová rodina - rodina je pouze muž, žena a dítě. Děkuji.

Kalynyak: Mám takovou krátkou repliku k tomu, co jsme slyšeli. Je to paradoxní a hovoří se o tom již po staletí, že stejná slova u různých osob a různých národů mohou mít zcela jiný obsah. Uvedu příklad, který všichni znáte: komunismus a communio (sv. přijímání). Když hovoříme o těch kategoriích, každý je může chápat jinak a v humanitních vědách je tomu tak, že čestní lidé říkají pravdu či by měli říkat pravdu a měli by uvádět na pravou míru význam těch slov. Proto dnes máme svět náhražek. Pokud hovoříme o manželství ve slovanských jazycích, mluvíme ve smyslu církevním. Když například dětem rodiče zemřeli při autonehodě a sirotky vychovávají sourozenci rodičů, není to už rodina, ale takzvaná rodina, rodina v širším slova smyslu (s dědečkem, babičkou, sourozenci atd.). Musíme to zde označovat čestně, poctivě a je tomu tak i u všech obdobných otázek. My máme hledat pravdu, nebo žijeme v našem uměle vytvořeném světě, aniž bychom se ohlíželi na okolí? Naše vůle je samozřejmě součástí našeho života. Někdy může být skutečnost velice ostrá a je to často příčina těch mnohých otázek, které na seminářích řešíme. K tomu musíme mít v prvé řadě odpovídající slovní zásobu, použitelnou materii jako v matematice, pak jde jednání kupředu... Rád bych od Vás slyšel k tomuto problému.
Lipovská: Děkuji a opět budu víceméně souhlasit s tím, že pokud nemáme vyjasněny základní pojmy, tak žádná diskuse nemá smysl nebo aspoň bude obtížná, ale dovolím si to spojit s tím, co zde již zaznělo. Probléma možná ani není v tom, že bychom ty základní pojmy neměli vyjasněné, ale v tom, že s nimi žonglujeme a postupně měníme jejich obsah. Tím pádem slovo, které vždy mělo naprosto jasný význam, nikdy a nikým nezpochybňovaný, kdy rodina - a Vy jste velice správně zmínil, že za určitých okolností můžeme použít termín takzvaná rodina, pro ten širší význam v případě osiření a podobně - tak těmto slovům jaksi plíživě ten kontext měníme. Já to dnes ve svém oboru vidím nejkrásněji na pojmu soziale Marktwirtschaft (sociálně tržní hospodářství). Když ten pojem vznikl v období ordoliberalistické ekonomie ve Freiburské škole, tak byl velice jasně definovaný. Znamenalo to, že ekonomie má být založena na řádu, pravidlech hry a zároveň na svobodném trhu. To dohromady dávalo smysluplnou Freiburskou školu, která se velmi příčila Hitlerovi a nacistům, ale která jinak sama o sobě byla velice dobrá. Na druhou stranu už po 2. světové válce představitel této školy [Ludwig] Erhard, který patřil ke špičkám ve svém oboru (já sama si jej velmi vážím), varoval a říkal: Ten termín je natolik vyprazdňovaný, že se pod něj bude dávat naprosto všechno, už nepoznáme, co to bylo původně. Uplynulo od té doby 70 let a vidíme, že pod sociálně tržní hospodářství se vkradl úplně jiný pojem, kdy jím rozumíme de facto socialismus, a to jak jsme se kdysi snažili použít pojem socialismus s lidskou tváří, tedy jakýsi úplně jiný tržní či spíš netržní fenomén. Takže to je věc, kterou vidím v našem oboru. To samé se děje se slovem digitální, takže jsem text svého příspěvku založila na ironizaci toho, jak je používán v politickém slova smyslu, ovšem bojím se chvíle, kdy začneme vyprazdňovat slovo rodina. Zkrátka v základní aritmetice, která se učí na nepřírodovědeckých školách po celé studium a na přírodovědných, matematických školách dejme tomu do třetího semestru, platí, že jedna plus jedna rovná se dvě. Teprve později tam začneme zavádět možnosti, které toto pravidlo umožní zpochybnit (zejména přes kvantovou fyziku atd.), jenže to se o tom budeme bavit jako vědci a budeme chápat, proč to děláme a jak to děláme. Zkrátka pokud 1+1 bude moci být v úterý 7 a v pondělí -8, tak vzniká přesně ten problém, o kterém jste mluvil. Ráda říkám, že každá věcná diskuse by měla začít tím, že si sjednotíme terminologii, což většinou bohudík máme ve zvyku dělat, ale bohužel to nemají ve zvyku ti, kteří s terminologií žonglují, kejklíři s nálepkami.

Reakce přítomných na příhodu s GPS

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2018