Velehrad 2018 - Salewski česky

Lara Salewski

Digitalizace – změny časových struktur a komunikace v rodinách.

Dobré ráno, jsem Lara Salewski a v současné době působím v Evangelickém pracovním společenství Rodina. Od 1.10. ale začínám na jiném pracovišti, takže musím po mém vystoupení odcestovat. Mám ale radost, že zde mohu být, jsem vděčná za pozvání.

V mém příspěvku jde hlavně o dva aspekty digitalizace, a sice o změnu časových struktur a o změnu způsobu komunikace. Jako zástupkyně Evangelického pracovního společenství bych chtěla o tomto fenoménu hovořit především z perspektivy rodiny. Můj příspěvek je rozdělen na čtyři části: nejprve chci pohovořit o pojmu digitalizace, jak jsme jej pochopili my, loni jsme se tím tématem zabývali dost intenzivně, ve spolupráci s několika odborníky, kteří nám k tomu napsali příspěvky, jsme vydali i brožuru, kde jsme se pokusili nastínit několik perspektiv. V druhé a třetí části se chci věnovat hlavně časové struktuře a komunikaci s následným shrnutím.

Digitalizace je procesem, který je nevratný a nanejvýš ambivalentní. Digitalizace ovlivňuje všechny společenské oblasti a týká se jednotlivě každého z nás, ať už jako člena rodiny či individua. Digitalizace mění naše vnímání, chápání sebe sama i světa a má vliv na naše soužití.
Kvůli digitalizaci vzníká napěťové pole. Již včera zde zaznělo, že na jedné straně panuje jakási bezradnost v orientování se, částečně i strach. Vidíme jistá nebezpečí, rizika, výzvy. Digitalizace vytváří nové struktury závislostí a dimenze ztráty kontroly – klíčové slovo k této ztrátě kontroly je datová bezpečnost. Na druhé straně tohoto napěťového pole nám digitalizace přináší mnoho nových možností a také určitých svobod a šancí a enormně rozšiřuje náš horizont. Jsme zvědaví a naději spojujeme s určitými procesy.
V tomto napěťovém poli působí četní aktéři/aktérky – např. v oblasti ekonomiky a politiky. Jde např. o tzv. Big five, (Google, Microsoft, Apple, FaceBook, Amazon) čili hlavní hráče trhu, ale i my sami jsme součástí tohoto prostoru. Ty ambivalence v napěťovém poli nadále zůstávají. Nebudu se tímto zabývat šířeji, jen kostatuji, že v tomto kontextu vždy budeme mít pozitivní i negativní aspekty. Naším cílem může a mělo by být, abychom v rámci tohoto napěťového pole získali co nejlepší orientaci a abychom měli nějakou jistotu při našem jednání, jednak individuálním, jednak v rámci rodiny.

Časová struktura.
Čas je pro nás běžným, obyčejným fenoménem, když říkáme nemám čas, udělám si na něco čas, jsem pod časovým tlakem, nezbývá času, čas utíká a podobně. Všichni tato a mnoho jiných úsloví dobře známe. Čas je pro nás fenoménem samozřejmým. Náš všední den je nataktován časovými body a prostory. Měříme čas na hodiny, minuty a sekundy, určujeme termíny a navrhujeme časový plán – ať životě profesním nebo soukromém.
Na vědecké bázi existují různá chápání času podle té které profese. Jen například ve fysice a psychologii je chápání času rozdílné. Ve fyzice je čas důležitou veličinou, jednotkou k měření rychlosti, psychologie a neurologie se naopak zabývají otázkou, jak vzniká osobní vnímání času a proč se někdy cítíme například, že hodina přímo uletí, jindy nám připadá jako polovina věčnosti. Vedle toho sociální vědci/vědkyně zvažují čas z toho hlediska, že je možné jej chápat jen v kontinuálním procesu minulosti a budoucnosti. Tento názor hraje roli ve filosofickém pojetí času, kde jsou mimo jiné diskutovány vlastnosti, které tento fenomén činí tak obtížně uchopitelným, jako například otázka počátku času.

Určení a řízení času.
Pozorujeme, že digitalizace velmi mění uspořádávání času. Před digitalizací byla správa času v rámci dne určována víceméně ustálenými procesy, které byly na základě rámcových podmínek nutné. V rodinném životě můžeme zmínit například dobu jídla, která byla společensky obvyklá. Otvírací doba obchodů a úřadů tak určovaly dobu k nákupům a vyřizování [záležitostí] a rozhlasové a televizní programy prakticky stanovovaly, kdy budeme médii informováni a kdy baveni.
V současní době jsou tyto časové mantinely změkčeny, rozmělněny. V digitálním věku už v mnoha aktivitách čas nehraje roli. Pomocí internetu můžeme nakupovat kdykoliv, mnohé úřední, stejně jako bankovní či pojišťovací záležitosti jsou proveditelné online, tzn. nezávisle na denní či noční době. Díky mnohým médiím je možné kdykoliv vyslechnout aktuální zprávy nebo využít zábavné programy a lidé s technickými předpoklady mohou být kdykoliv online a prostřednictvím různých kanálů komunikovat s ostatními.
Dosud obvyklé společenské časové struktury se jakoby rozostřují. Sama pracovní doba je přizpůsobována téměř k libovolnosti, zejména pokud využijete možnosti domácí kanceláře, stejně jako internetových vzdělávacích kurzů a podobně, aniž bychom byli v určeném čase v učebně.

Časové struktury v rodině.
Postupující medializace a digitalizace společnosti má rozsáhlé důsledky na jednotlivce i rodiny. Možnosti využití času jsou stále širší a petřejší. Složitost optimalizace časového rozvrhu se však enormně zvýšila. Uvěďme si příklad fiktivní čtyřčlenné rodiny: matka, její životní partner a dva synové – devítiletý Josh a 14letý Phil. V běžnou středu časové rozvrhy, vyplývající i z určitých povinností členů rodiny, vyžadují přesné dodržování. Školou povinné děti musí být ve stanovený čas ve vyučování. Matka jako lékařka v nemocnici má dnes ranní službu, Phil musí ve čtyři odpoledne k holiči, Josh o hodinu později do hudební školy. Tento výčet by mohl být doplněn o několik dalších bodů, daných vnějšími okolnostmi. Díky digitalizaci je možné mnohé denní úkoly řešit nezávisle na čase, například kontrolu bankovních výpisů, rezervaci dovolené, objednávku nové pračky – to vše mohou rodiče vyřídit kdykoliv, bez ohledu na čas. Vzhledem k tomu, že ženin partner ve středu a v pátek využívá možnosti institutu Home-Office, může si v těchto dnech svou pracovní dobu přizpůsobit podle potřeby a také Phil může získávat informace pro svůj referát nezávisle na otvírací době knihovny. Digitalizace umožňuje provádět mnohé aktivity nezávisle na čase a místě. Tyto možnosti nám otvírají prostor pro uspořádávání času, který můžeme využívat rozmanitěji, než lidé, kteří bez digitální techniky žili či žijí.
Je zcela zřejmé, že společensky stanovený časový rámec se postupně vytrácí. Co následuje, je nesmírně náročná úloha jedince, tuto strukturaci, uspořádání času převzít. Každý musí vědět, jak se svým časem zacházet a členové rodiny musí mezi sobou projednávat, jak kdo bude čas využívat, jestli taková rodina má ještě pevně stanovený čas oběda, kdy se všichni členové rodiny sejdou u stolu, nebo zda v té rodině něco takového už neexistuje. Úkol uspořádání dne je velká výzva. Některé rodiny s tím mají problém, je to na ně moc náročné. Společné časy se tak ztrácejí, každý je sám pro sebe, individuálně online si vyřizují své úkoly jak chtějí a potřebují a pevné časové ukotvení chybí. Většina lidí potřebuje svůj určitý pracovní rytmus a upřednostňuje strukturu, aby se cítili lépe a jistěji. Také v sociálně kulturní rovině lze pozorovat určitý ústup časových vzorů. Instituce, které jsou dlouhá léta spojeny s klasickým strukturováním a využíváním času, zaznamenávají postupný úbytek členů a zájemců, přesto, že náročnost jejich akcí klesá. Rovněžtak i když kostelní zvony stále vyzvánějí v mnohých obcích, svůj původní smysl, účel, to jest zvaní lidí na bohoslužbu, plní už jen okrajově.

Mění se digitalizací čas?
Na druhé straně digitalizace nic nemění na tom, že den má stále 24 hodiny, rok stejně tak 365 dní a novými technikami, jako třeba Smart Home [chytrá domácnost, pomocí zejména digitálních technologií zvyšující pohodlí, komfort bydlících, poz. ed.] zasíťovaný dům, kde si můžeme, jak jsme včera mohli slyšet, například načasovat saunu na dobu, kdy přijíždíme domů – díky těmto technikám žádný čas nezískáme. Digitalizace čas nevytváří, ani nebere, jen nám umožňuje zcela svobodně využít, uspořádat jinak, stejně jako mnohé vynálezy v mnohém změnily naše chování. Tato svoboda ale současně přináší více odpovědnosti. Máme stále možnosti výběru. Sociolog z univerzity v Jeně Hartmut Rosa hovoří o určitém zrychlování, [Rosa, Hartmut, 2016: „Beschleunigung und Entfremdung - Entwurf einer kritischen Theorie spätmoderner Zeitlichkeit“] čímž myslí dynamiku, zvýšenou mobilitu a rozmanitost komunikace. Může to vést k tomu, že lidé mohou cítit tlak a stres. Má na to vliv prostředí a požadavky, které jsou na nás kladeny a samozřejmě náš vlastní postoj, přístup. Cítím se jako pronásledovaný, nucený vnějšími okolnostmi, nebo jako návrhář, který si je vědom nových podmínek a sám se rozhodne, do jaké míry se jimi nechá ovlivňovat? Těm náročnějším chvílím se jistě nemůžeme vždy vyhnout, ale vždy je možné najít volnější pole pro určité zpomalení, tím že si ten čas sami efektivněji uspořádáme. Je to jen na našem rozhodnutí, nakolik se do toho kola necháme vtáhnout, jestli musíme být stále online, jestli musíme vždy na každou zprávu ihned odpovědět či ji dále přeposílat, když u ní bude psáno PŘEPOŠLI. Je jen na našem rozhodnutí, zda musíme stále reflektovat skutečnosti, jestli to tak skutečně chceme či nikoliv.

Kvalitní čas – otázka síly definice
Pojem se vykytuje ve studii McKinseye [McKinsey & Company, 2016: „Digitalisierung in deutschen Haushalten – Wie Familien mehr Qualitätszeit gewinnen können“ – abrufbar unter: https://www.mckinsey.de/files/mck_digitalisierung_in_privaten_haushalten.pdf]
Digitalizace v německých domácnostech – jak mohou rodiny získat více kvalitního času? Studie byla podpořena německým ministerstvem pro rodinu a Microsoftem a McKinsey kvalitním časem nazývá čas, který využíváme k příjemným aktivitám, což jsou například rodinné výlety, nikoliv domácí práce. Studie je neutrální. Když víme, že byla podpořena ministerstvem, budí to u nás důvěru. Snaží se nám dát k posouzení, co může být správně, kvalitně strávený čas. Myslím, že je nebezpečné, aby nám někdo říkal, že praní prádla je špatně strávený čas, protože hodnocení, jak čas trávíme, je velmi subjektivní, protože pro někoho může být velmi příjemné umývání auta nebo vaření. Musíme si tedy dávat pozor, když čteme nějaké články, studie, abychom se nenechali ovlivnit líbivými, moderními pojmy, které nám v podstatě vnucují své hodnotící schéma. Proč se této studii věnujeme, je jasné – podílel se na tom i Microsoft a můžeme tak postřehnout snahu prodat nám techniku, která nám podle této studie umožní strávit čas podle autorových představ tím deklarovaným dobrým, kvalitním způsobem, tedy abychom se o ten čas neokrádali třeba těmi domácími pracemi. Považuji za důležité vždy se podívat, kdo je autorem konkrétní práce a kdo za ním stojí. Mám pocit, že digitalizace je rychlým, nepřehledným procesem, že proti tomu někdy ani nemáme možnost nic dělat. Můžeme se ale rozhodovat jaká média používat, nakolik je využívat. Například včera jsme vyslechli referát co dělat pro to, aby naše data byla v bezpečí a aby tak i zůstala.
Na této folii [14] stojí, že digitalizace je skutečností, nikoliv výmluvou. Musíme zůstat při zemi, nemůžeme se schovávat za výmluvy, že nyní je zde digitalizace a my s tím nemůžeme nic dělat. Pokud zůstaneme oběma nohana na zemi, můžeme se ještě samostatně pohybovat. Tak se dostáváme k tématu

Komunikace.
Řada z vás patrně bude znát komunikační modely, které jsou vlastně všechny dost podobné. Je zde prvek, který vysílá určitý signál a strana příjimací, která ten signál nějakým způsobem chápe. To se ještě nemusí týkat digitální komunikace. V oblasti komunikační techniky, která je velice rozmanitá, můžeme spolu také komunikovat různými způsoby. Digitalizace stále nabývá na důležitosti. Naprostá většina lidí vlastní aspoň nějaké technické zařízení, díky kterému může digitálně komunikovat. Být online se stává normou, díky smartphonu, tabletu a obdobným přístrojům se můžeme připojovat k internetu prakticky kdykoliv a kdekoliv. A obdobně jako v jiných odvětvích i komunikace se stává stále komplexnější. Základní komunikační modely uvažují o komunikaci jako o výměně informací, zjednodušeně vytvořené mezi vysílačem a příjemcem/příjemkyní. Definovány jsou různé roviny, úrovně, které hrají roli v komunikačním procesu, například rovina faktická a vztahová. Z těchto modelů zřetelně vyplývá, že komunikace je vždy interaktivní proces, na kterém se podílí dvě či více osob. Každá osoba může signály vysílat, přijímat je a podle situace je interpretovat.
Na druhé straně se posiluje život v rodině, jak odpadají některé hranice, vzdálenosti se zkracují, navazujeme komunikaci se spoustou rodinných příslušníků.

Velmi důležité je pro mne téma emocí a hodnocení, které rovněž souvisí s komunikací a začnu těmi emocemi.
Jasné rozdíly mezi různými způsoby komunikace se projevují zejména v případech, kdy se jedná o vyjádření emocí. V osobním rozhorovu bývají emoce vyjadřovány nepřímo, příjemce/příjemkyně je může vyhodnotit na základě způsobu mluvy či tónu řeči protějšku, mimo to v komunikaci face to face přibývají významné prvky nonverbální – gesta a mimika. To vše odpadá v textových zprávách, kde tak vzrůstá riziko nedorozumění. Mnoho lidí proto k podpoře textových zpráv používá emotikony. Vložený smajlík má příjemci/příjemkyni usnadnit pochopit, jakým způsobem je text psán (např. ironicky) nebo v jakém rozpoležení (hněvivě, lítostivě atd). Tyto podpůrné elementy mohou být pro vzájemné pochopení partnerů/partnerek dialogů důležité, nicméně na ně musíme pohlíže i kriticky. Emoce jsou složité a většinou probíhají podvědomě a jejich vizualizace smajlíky nemusí být vždy dostačující. Hloubka a rozsah vzájemné empatie na textové bázi nemůže proto dosahovat kvalit, jak při komunikaci osobní, při bezprostředním styku tváří v tvář.
Posledním aspektem, kterým se zde zabýváme v tomto příspěvku, jsou vyhodnocovací funkce, které nabízejí četné komunikační služby. Velmi známé a rozšířené jsou lajky ve FaceBooku, kdy jednoduchým kliknutím na tlačítko mohu vyjádřit, že se mi něco líbí. Podpora tohoto a a jiných zůsobů, vyjadřovat své názory na cokoliv (produkt, člověka, jednání, místo atd.) kdykoliv a online vedly k tomu, že mnoho lidí takto začalo zveřejňovat své názory a postoje. Pro tyto lidi se takové soudy staly něčím normálním. Děje se tak spontánně, náhodně a více či méně bez reflexe. Nadužívání těchto funkcí však vede k tomu, že se mění kultura úsudku. Takovéto veřejné posuzování osob a událostí se dříve dělo opatrněji a s respektem. Když se to stává samozřejmostí, potlačená opatrnost, vyjádření názoru spolu s velkou skupinou, posunuje hranice slušnosti a morálky a nutí nás navozovat základní etické otázky. Komentáře a hodnocení se stala běžným obsahem komunikace a digitální média lidé stále více využívají k vlastní prezentaci až sebechvále, což provází i růst počtu hodnotících míst. Tento vývoj má mimo jiné výrazný dopad na rodinné vztahy. Rodina dnes musí vynakládat značně větší úsilí na vytváření, uhájení soukromého prostoru a ne vždy jej všichni členové rodiny akceptují. To velkou výzvou a často i problémem, zejména při zveřejňování soukromých fotografií.

Digitalizace staví rodinu před mnohé často nové otázky:
Jak má vypadat komunikační struktura v rodině? Jak vyhovět různým požadavkům rodinných členů? Co vše dovolit dětem v digitální komunikaci a co už zakázat? Jakou formu kontroly zvolit? Jak mohou rodiče v tomto prostředí plnit své výchovné povinnosti? Jak mohou u dětí podporovat smysluplné a bezpečné používání internetu? Jak vytvořit a udržet v rodině rovnováhu digitálního a nedigitálního?

Nalezení odpovědí na ty a další odtázky není snadné. Jisté je, že právě v digitálním prostředí potřebují děti doprovod, odpovídající jejich věku. Rodiče se musí velmi odpovědně rozhodovat podle svých znalostí a zkušeností a společnost jim musí pomáhat například s mediální gramotností, ať na úrovni státu, církví či sdružení. Ovšem toto napěťové pole zde bude vždy.

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2018