Velehrad 2018 - Röttig

Dr. Paul F. Röttig

Digitální přidaná hodnota v rodině. Tyranie tradice nebo průlom do budoucnosti?

Přeji dobré odpoledne a děkuji za pozvání na tento seminář. Chci vám na začátku říci něco z mého života. Pokud se dnes podíváte do médií, ať to jsou noviny, časopisy, rozhlas, televize, ať je to cokoliv, najdete tam informace o digitalizaci. Každý den se tam objevují nové myšlenky, nové nápady, na jedné straně kritika, na druhé chvála tohoto nového nástroje. Je to tyranie tradice nebo průlom do budoucnosti? Tak jsem definoval svoji myšlenku. Tyranie tradice, to znamená jestli to, co jsme v posledních dvou staletích zažívali, přechází do naší společnosti, nebo se z toho můžeme prolomit ven, jestli to musíme udělat, jesli musíme hledat nové cesty především pro naši mládež, nebo jestli to je nějaký průlom do budoucnosti. Je to něco jako nástroj, který bychom mohli používat v budoucnosti společně. My, kterým už je přes 60 let (patřím mezi ně), anebo pro naše mladé lidi. O čem budeme dnes hovořit? Není nutné, abychom si četli nějaké kapitoly, nýbrž myšlenky, které jsem zde uvedl, bychom si měli spolu probrat a pokud ne, prosím vás o to, abyste o tom dále uvažovali. Často si říkám, že bych nechtěl vzít do ruky a číst knihu, kterou bych tak nechtěl vzít do ruky a číst opakovaně. A myslím si, že také má slova a moje myšlenky by vás měly poněkud povzbudit, vzbudit váš zájem. Možná nebudou tak systematicky uspořádány - to téma je příliš široké - když dnes máme hovořit o digitalizaci, klade to značný nárok na čas a mozek, rozum. Alfa a omega digitálních lidí, zejména u našich dětí - je to vlastně takový celostní systém a my se musíme snažit uvažovat o tom, jak to je s bozpečností. Já sice nejsem žádný technolog, možná jsou takoví technologové, IT technici mezi námi, kteří tomu rozumějí lépe, než já, ale my bychom měli dosáhnout toho, aby těmto bezpečnostním otázkám rozuměli zejména rodiče, aby mohli čelit výzvám budoucnosti.

Chtěl bych vám na začátku dát k úvaze několik věcí. Všichni možná znáte, nevím, tu Brockhausovu encyklopedii, to je velké dílo, vydané v mnoha jazycích. Od roku 2014 nevychází v tištěné podobě. Mám 24 svazky starého Brockhause, na podzim tohoto roku vyjde naposledy jako kniha Fischerův světový almanach a v prosinci 2018 vyjde poslední katalog Versadhaus Otto. Co to znamená pro konečného spotřebitele, zákazníka? Od tohoto okamžiku si tyto mateiály můžeme přes internet pořídit v digitální formě. Jiným příkladem k úvaze vás pozvu na okamžik do mé domoviny, do Rakouska (není to odtud tak daleko). Minimálně v Rakousku je taková tradiční instituce, která vzdoruje té online konkurenci. Je to instituce, která ještě neučinila ten krok do dnešního digitálního světa. Od roku 1881 dodnes existuje telefonní informační linka, kam lze zavolat, pokud potřebujete najít v Rakousku nějaké telefonní číslo. Dnes již u telefonu nesedí osoby se seznamy na stole, ale hledaná data zadávají do počítače. Tato služba funguje 24 hodiny denně. Nejsou ovšem k dispozici kdysi poskytované služby, týkající se zpráv, burzovních kurzů či takzvaných pohádkových hodin.

Nyní zamíříme do hloubky; chtěl bych říci, že pokud hovoříme o digitalizaci v naší společnosti, v naší církvi, v našich rodinách, pak se můžeme vrátit zcela zpět do prvních dnů Stvoření. Jako teolog bych chtěl říci, že to bylo na hoře Sinaji, kdy Bůh přinesl člověku přikázání. Co to znamená? Musím si zapamatovat tento okamžik (doufám, to lze také přeložit). Náboženství je, dámy a pánové, snaha člověka dosáhnout božství, tedy učinit určité kroky směrem k Bohu. Křesťanství je něco opačného. Bůh učinil ten první krok k nám. Bůh sestoupil na horu Sinaj, na tuto svatou horu a Mojžíš jako zástupce božího lidu, kterým jsme i my všichni, k němu přistoupil. Představme si na chvilku, kdyby se to nebylo stalo. Tomuto Bohu jde o určitý vztah k jeho milovanému tvoru - člověku. Jde mu o vztah lidí k lidem a o vztah člověka ke světu, který mu Bůh svěřil. Všechno v našem životě jsou vlastně vztahy, ať to je rodina, věda, ať se jedná o politiku či přátele, všechno jsou vztahy. A co si počneme s těmito vztahy? Můžeme tyto vztahy, které v životě generujeme, ještě nějak zpracovávat? Před nedávnem jsem četl takovou zprávu, kolik že fotografií lze udělat mobilním telefonem. Kolik byste odhadli, že se ročně na světě udělá fotografií mobily? Odhad v tom článku říká, že deset miliard. Co se s tím děje? Jsou to obrázky našeho stvoření, našich vztahů, co s tím? Co s tím dělají naše děti? Pokládám tuto otázku, abyste o tom dále uvažovali.

Nedávno vyšla kniha od jednoho israelského žurnalisty-vědce Juvala Noaha Harariho [*24.2.1976 Kirjat Ata, profesor historie, Hebrejská univerzita, Jeruzalém; kniha Homo deus. Stručné dějiny zítřka česky 2017 370-420,- Kč]. Hovoří o manipulovaném člověku, o Homo Deus, o člověku, který se učinil bohem. Říká, že svobodná lidská vůle je pro židy a křesťany největším darem, ale také největším rizikem. S tím nemohu souhlasit. Říkám, že náš Tvůrce vstoupil do nepředstavitelného rizika, když nám dal možnost svobodné vůle. Jak to můžeme spojit s rostoucí manipulací člověkem jako celkem? Spojuje se biologie, medicina, informační technologie. Dámy a pánově, poznámka na okraj: to je největší revoluce, kterou lidstvo zažilo za posledních 20 let. Musíme ji zpracovat a poučit se z ní.

Když vzpomeneme jednu z nejrenomovanějších amerických vědeckých institucí [A Clase Eproepy] když jim pošlete svůj biologický vzorek, dostanete za pár týdnů nejen přehled vašich možných nemocí, ale i o vaší genetické výbavě, pochopitelně v elektronické podobě a první, co uvidíte, bude mapa světa s červenými tečkami, které budou označovat, kde od Tokia po New York jsou Vaši příbuzní, tak velká už je ta jejich databáze DNA. Dále se seznámíte se všemi nemocemi, ke kterým máte dispozice. Nyní zajímavá otázka. Dají Vám klíčové slovo, heslo k přístupu k názvu jedné nemoci, neuvedené v přehledu, nemoc, z které mívají lidí největší strach. To heslo můžete a nemusíte využít. Napadá vás, jaká to může být nemoc? Je to Alzheimer. Alzheimer je v současnosti opravdu nemoc, z které mají lidí na světě největší strach.

Homo deus je tedy člověk, který je podle Harariho bohem. Říká, že lidé by měli vůli, ale nemají ji svobodnou. Proč jsou lidé ovlivňováni z hlediska biologického, sociálního či personálního předpokladu, proto ani nemohou mít svobodnou vůli. Člověk má své geny, rodiče, sousedy, svoji kulturu, ale to všechno si lidé v podstatě nevybrali svobodně. Takže tento autor z Izraele říká, že svobodná vůle je z hlediska vědeckého směšná a z hlediska politického směšná. Jedna věta, která z jeho vyjádření vyplývá, mnou otřásla: Člověk je zmanipulovatelné zvíře, na které je možno se vrhnout a rozcupovat jeho vůli na kousky.

Na obrázku (7) jsou dvě slova, která bychom si měli vyjasnit nebo se na alespoň podívat. Domnívám se, že obě nemůžeme zcela dokonale vysvětlit. Můžeme rozvinout velkou diskusi, co znamená digitalizace a co znamená rodina. Podle lexikonu je digitalizace přeměnou analogických, tedy viditelných informací či procesů, do digitální formy. Kdybych to měl vysvětlit dětem, tak analogové hodinky mají ručičky a víme, že když jsou obě na dvanáctce, tak je poledne a slunce ne ve svém nejvyšším bodě. Digitalizované hodinky čas vyjadřují numericky. A představte si žárovku, osvětlovací těleso; když se podíváte nahoru, kolik stavů má taková žárovka? Dva. Vypnuto – zapnuto. Dobře, ještě bychom mohli říkat, že je rozbitá nebo ztlumená, ale v zásadě to je to tajemství, které je skryto v těchto nástrojích: zapnuto – vypnuto. Představte si, že takových žárovek máte 25. Jak komplikovaná je ta situace, kolik možností, kolik možných kombinací skýtá! 225 – můžete si spočítat, že to je na 32 milionů možností. Tak komplikovanou se stala digitalizace. Dalším vysvětlením pojmu je to, co o ní říkáme denně a jak ji chápeme. Víme o on-line bankingu, e-mailu, o ochodu elektronickou cestou, o elektronické správě čili e-govermentu. Nevím, jak to je u vás v ČR, ale v jiných zemí jsou s tím už dost daleko. Spadá sem i e-learning, čili učení na dálku. Dokonce já se ve svém věku zúčastňuji takové dálkové výuky na Papežské univerzitě v Říme. To dnes můžete uskutečňovat, aniž byste museli být fyzicky přítomni. Navigační systémy, elektronické účetnictví, digitální hry – to všechno pro nás představuje digitalizaci. Manželka se mě svého času ptala: Co to je education 4.0? Co to je průmysl 3.0? A tady [obr. 8] máte schematické znázornění, které začíná průmyslem 1.0, kdy ještě krejčí či švec seděl ve své dílně, která se poté mechanizovala, používala se síla vody a páry, což byl první krok industrializace. Následuje hromadná, pásová výroba a je už k dispozici elektřina, takže už nebylo potřeba například mlýnské kolo na vodní pohon. Průmysl 3.0 už představuje nástup počítačů s následnou automatizací. Počítač již dlouho slouží k shromáždění, vytváření přehledu ve velkém množství dat. Starší, tzv. papírové výsledky, můžeme zpracovat počítači, jejichž efektivita rapidně vzroste, když je propojíme do sítě.

Dostáváme se k rodině. Pouze to naznačím, není prostor k velké diskusi, ale podívejte se na obr. 9 na spodní řádek. Můžeme na rodinu nahlížet z roviny biologické, právní, společenské, etické, náboženské a snad i ekonomické, existuje více způsobů. Jedná se kutečně o muže, ženu a dítě? Nebo ženu a dvě děti? Dva muže a děti? Tato diskuse se šíří celým světem jak požár. A jak to je s širší, velkou rodinou? Jak to je s pratetou, prababičkou, prastrýcem? Dnes se hovoří o tzv. patchworkové rodině [patchworková rodina, také sešívaná či komponovaná rodina = rodina, kterou tvoří rodiče a děti současných i minulých vztahů, pozn. red.], o rodině, která je seskládaná z různých partnerů, kteří už měli nebo mají rodinu jinou. Naše myšlenky tedy nemůžeme úplně omezit, ale tradice vypadá takto: rodina se skládá z muže, ženy a dítěte. Mám tu obrázek z nějakého časopisu, kde u výhledu na krajinu stojí rodiče a libují si, jak tam je krásně, zatímco synek odtuší: doufám, že tu mají wi-fi [obr. 10]. To je také jedna z věcí, která může rodinu rozdělovat. Existuje celá řada sociologických dotazníků, nakolik se děti mohou vzdát SmartPhonu [obr. 11]. Z odpovědí lze vyčíst, že by každý desátý dokonce obětoval prst, kvůli tomu, aby měl SmartPhone ssebou. A každý čtvrtý dokonce jeden ze svých pěti smyslů! Nepotřebují ten smysl, ale potřebují telefon! Většina z nich by se vzdala například čichu, takže vidíme, jaká změna zde probíhá z hlediska biologie člověka, který má pocit, že nepotřebuje svůj čich, ale potřebuje mobilní telefon. Každý pátý by se vzdal cestování, jen když si bude smět ponechat svůj telefon. A každý sedmý z dotazovaných, tedy 15% se vyjádřilo, že mobil je důležitější, než sex. Nakonec jsem tam našel i nějaký pozitivní aspekt: každý třetí by se vzdal alkoholu. Musím se přiznat vraťme se k tomu titulku mého příspěvku. Může tedy být velká šance hovořit o tom s mladými lidmi. Dovedete si nejspíš představit, že média, hlavně tisková, ale také televize takové informace okamžitě použije. Zrovna teď nějaké noviny, řekl bych spíš bulvární noviny ve Vídni [obr. 12], vyrukovaly se stránkou, na které je studie, která říká: Mobil se stal důležitějším, než sex. To opravdu hýbe světem. Hýbe to myšlenkami dětí i rodičů. Jen malý exkurs: Když hovoříme o sexu, což je slovo, které si my dospělí nebereme do úst zase tak často, jeden muž, zcela jistě dospělý – papež František – nedávno řekl mladým lidem, že sex je darem. To si hodně troufl. Myslím, že tento člověk je schopen hovořit a rozumět jazyku mladých lidí.

Podívejme se nyní do Rakouska [obr. 13]. 56% Rakušanů a Rakušanek je denně online. Vychází to z údajů Výzkumného institutu v Linci. 8000 osob od 14 let bylo dotazováno na svoje chování na internetu a vidíte zde, že například sociální média od roku 2008, tedy za posledních 10 let doznala mnohonásobné rozšíření. 2008 uváděla, že je používalo pouze 9% obyvatelstva, v roce 2018 to je již 54%. Internet používalo v roce 2008 35% populace, dnes 56%. Digitalizace je realita našeho každodenního života a když se podíváme do odborné literatury a vyfiltrujeme ty nejdůležitější body, je zde otázka výhod a nevýhod. O těch výhodách se často hovoří v souvislosti s krátkými, přátelskými cetami. Spoustu věcí můžeme vyřídit rychleji, nemusíme běhat po dalekých obchodech, prostě pošleme někam zprácu a dostaneme zpět údaje o dodávce přímo do domu. Podobně pohodlné je elektronické bankovnictví a všechno to přináší svou rychlostí časovou úsporu pro naše aktivity.

Jsou zde i nevýhody – permanentně hrozí velká ovlivnitelnost člověka, zejména jeho svobodné vůle. Ta je postupně odstraňována. Když jsem dnes nastoupil do metra, říkal jsem si, že se svět zbláznil. Viděl jsem kolem sebe deset lidí a všech deset mělo v rukou telefony. Děti si hrály nějaké hry a dospělí snad hledali nějaké zprávy. Před krátkou dobou se prostě něco stalo; jel jsem do města a naproti mě seděla mladá maminka s kočárkem a malým dítětem, odhaduji tak rok a půl, nanejvýš dva roky starým. A to dítě si už hrálo s mobilem, honilo tam nějaké figurky. Lidé kolem potřásali hlavami, ale nikdo nic neřekl. Jen jeden pán vstal a vysvětlil té paní velmi zdvořilým způsobem, že na svém dítěti páchá zločin. A s tím se setkáváme stále častěji.

Chtěl bych ještě říci několik slov k rodině. Digitalizace přináší určitý potenciál, možnosti zlepšení mnohého i v rodině. Vím, že zde je někdo i od rakouských odborů a myslím, že právě odbory se musí zabývat takovými výroky, že musí reagovat na tuto novou realitu. Ale ze studií víme, že každý druhý silně digitalizovaný podnik v intencích Průmyslu 4.0 propojuje všechny digitální systémy a také vykazuje výrazně lepší rodinnou kulturu. Tak se vytváří lidský přístup k pracovníkům, těchto podniků je přes 50%. V podnicích, kde je digitalizace pod úrovní 3.0, je pouze 30% podniků, které vytvářejí prorodinnou atmosféru. Máme v tom výhodu, protože to může přinášet flexibilizaci pracovního procesu i individualizaci pracovní doby. A to už vidíme u podniků na úrovni 4.0. Víme, že odbory měly a mají potíže s tímto přístupem, právě v Rakousku se zrovna hovoří o možném rozšiřování pracovní doby. Byl jsem 40 let zodpovědný za personální otázky na celém světě, pracoval jsem pro 50 různých zemí a mojí poslední zakázkou byl personální ředitel velkého podniku a musím říci, že do dnešního dne bez stranické legitimace. Ten podnik měl přes 100 tisíc zaměstnanců. Vycítil jsem, že když se s pracovníky hovoří otevřeně a čestně, lze se od těch pracovníků dovědět velmi mnoho. V okamžiku, kdy dotyčný přistupuje ke stroji, počítači, s nějakými výhradami, už to tak v pořádku není.

Mobilita flexibilita znamenají, že 40% dnes mobilně pracujících bere svůj podnik jako příznivý pro rodinu. I to je zajímavé zjištění, které stále slyšíme. Namená to, že když nějaký podnik zaměstná své pracovníky skutečně mobilně, je jimi rovněž posuzován jako příznivý pro rodinu. To je něco, co je třeba definovat. 25% zaměstnanců, kteří nikdy nepracovali mobilním způsobem říká, že jejich podnik je příznivý pro rodinu.
Dnešní mobilní práce ale neznamená automaticky spokojenost pracovníků. Když pracovník řekne ano, mohu takto pracovat, i když ne zcela pravidelně nebo ne příliš často, tak to pro mě neznamená tolik. Je to tedy otázka větší mobility, která není v rozporu se spojením rodiny a povolání. To bychom z toho mohli vyvodit.

Chtěl bych vám ještě ukázat jednu statistiku, která se týká toho, jaké starosti a problémy mají rodiče v souvislosti se svými dětmi v oblasti digitalizace [obr. 18]. Nejdelší sloupec zcela nahoře říká, že 89% rodičů má velká očekávání toho, že digitalizace, tedy zacházení s počítači aj. se posléze využije v povolání. Naopak doslní sloupec vyjadřuje strach, obavy, jestli se jeho děti budou schopny tu počítačovou techniku ovládnout. Nevidím v tom rozpor ve výpovědi, ale je dobré se do takových statistik podívat a najít si, kde co skřípe, kde musíme začít s naším vzděláváním pro mladé lidi.

Velice často dnes hovoříme o ekonomice, o kompetencích. Kompetence jsou schopnosti využít vše, co má dotyčný k dispozici. K tomu, abychom byli skutečně úspěšní díky digitálním vzdělávacím platformám, které jsou dnes zdarma i povinné kurzy, které umožňují získání těchto kompetencí pro budoucnost.
Ale není to omezeno pouze vzdělávacími systémy. Jsou nízkoprahové příležitosti i pro starší lidi. Dnes jsou právě velké možnosti, aby se i ti starší lidé naučili něco z oblasti digitalizace. Nejlépe to funguje s jejich vnoučaty. Tak to jde ve vlastní rodině: když něčemu nerozumím, jdu za svými vnoučaty a ta mi to okamžitě vysvětlí. Cílem základní digitální kompetence jsou odpovídající informace.

Několik slov k sociálním sítím. Všechny rodiny, o kterých jsem hovořil, mají jedno nebo dvě děti a všichni říkají, že mají dost času. Výjimkou jsou rodiny, které mají domácí práci a mají s těmi digitálními záležitostmi nějaké problémy. Jsou to také lidé, kteří bývají zatíženi dlouhým cestováním do práce. Dnes je v Rakousku takový přístup, který říká: uvažujte o tom, zda by dlouhé doby dojíždění do práce neměly být také hrazeny. Znamená to ale také, že pak mají lidé příliš málo času pro svého partnera.
Hovoříme zde o digitální blízkosti, čili jak blízko jsem já té digitalizaci? Malou digitální blízkost nacházíme u nízkopříjmových osob, osob pokročilého stáří a nižšího vzdělání. Psychologové nám říkají, že vlastní SmartPhone by dítě mělo dostat do rukou až kolem 10. roku věku, přičemž v průměrné rakouské rodině jsou v současné době 2-3 SmartPhony.

Ještě několik slov k dětem. Starší generace, byla ještě spojena s rozhlasem, televizí a telefonem na pevné lince. Dnes mobilní telefony už patří k dětským hračkám. Digitální hračky mají děti už v mateřských školkách, učí se softwarům, jsou to věci, které je možné dobře využívat v obecné škole, kde již na počítači probíhají projektové práce. V 4. třídě už děti mohou vytvářet své malé příspěvky nebo prezentace na internetu. Děti tyto věci využívají kvůli rychlosti a pracovat s nimi a dívat se jim přes rameno je lepší, než je kontrolovat. To musíme říkat jak rodičům, tak vyučujícím. S dětmi musíme jako dospělí hovořit o výhodách, ale také o nebezpečích digitálních médií. O době, kterou tráví u počítače s nimi musíme jasně hovořit. Zde jde o osobní přání, jde o to, abychom se pouštěli do spontánních setkání s těmi dětmi; nenecháme je sedět u televize samotné, ale když máme čas, je dobré s nimi hovořit a vytvářet tak kompetence místo výkonu. Ve škole se také nejedná o dobrou nebo špatnou známku. Musí se zde diskutovat, což se často nedělá. To dítě se musí ty digitální dovednosti naučit i kvůli zvládání úkolů v dalších ročnících. Je to značně důležitější, než před deseti či dvaceti lety. Vzájemně si povídat, vyprávět – kdo si dnes ještě něco vypráví? Spíš každý sedí sám u toho přístroje. Ta digitální média nesmíme před dětmi zavírat [obr. 24], protože pak by o usilovaly o to více prolomit tuto variéru. Jen tu touhu, co děti mají, musíme využít. Nechat je zakládat soubory, umožnit jim, aby si samy něco spisovaly, třeba i deník. Je jen otázkou času, kdy se dostanou k nějakému laptopu a proč by to mělo mát chuť zakázaného ovoce?

Kontrola je naprosto nutná a samozřejmá. Televizi lze kontrolovat lépe, než internet. Je sice ve vedlejším pokoji, ale nikdy by neměla být v pokoji dětí. A počítač? Ani nejlepší seofware nedokáže zabezpečit přístroj proti dětem. Má sice nástroje na kontrolu, ale ty děti dokážou některé bariéry prolomit velmi záhy pak mohou sledovat věci, které nejsou pro ně vhodné.

Důvěra [obr. 26]. Co tím myslím? Děti by měly okamžitě rodičům o čemkoliv, čemu nerozumí nebo čeho se bojí. Je potřeba otevřenost ze strany rodičů. Software pro rodičovskou kontrolu [obr. 27] není příliš v povědomí, rád bych zde citoval jednu matku: Pomůže vám vaše dítě ochraňovat před nejrůznějšími tlaky a riziky v cyberprostoru a umožní vám mít přehled, kde se vaše děti pohybují, takže máte šanci rozpoznat nebezpečí a zasáhnout ještě než by vznikl vážný problém. Díval jsem se na to sytematicky a zjistil jsem, že můžete sledovat webové stránky, čas na nich strávený, co dítě vyhledávalo, kam se přihlásilo či jen nahlíželo na sociálních sítích a dokonce zjistit i SMS. Je to pochopitelně otázka důvěry mezi rodičem a dítětem. Co se týká aktivit, tak můžete zjistit, na jaká videa se dívalo, můžete okamžitě skoro cokoliv zablokovat. Rád bych uvedl příklad na hře, která je dnes na špičce her, hraných online i offline. a to hry Fortnite [obr. 28]. Je to hra o přežití a registruje měsíčně přes 40 milionů hráčských přístupů. Na nějakém ostrově bojují fiktivní bytosti o přežití tak dlouho, než zbyde jeden tým nebo jediný hráč. 9letá dívenka ve Velké Británii tuto hru hrála 10 hodin denně/nočně, pak ve škole spala, používala kreditní kartu rodičů, nechodila ani na toaletu a pomočovala se, takže dnes potřebuje psychoterapeuta, aby se mohla vrátit do normálního života. To je zpráva z 11. července tohoto roku.

Hráčská vášeň [obr. 29], posedlost, závislost na hrách označuje Světová zdravotnická organizace (WHO) ofifiálně jako nemoc. Doplním ještě poznámkou matky výše zmíněné 9leté hráčky: “Když jsme umožnili naší dceři hrát Fortnite, neměli jsme ani tušení, že může způsobit takovou změnu a co to může udělat s jejím duševním zdravím. Ta hra zničila naší dceři život a někdo by to měl zakázat, než se to stane epidemií.” Jenže kdo to má zakázat? Vláda?
V Číně se teď uvažuje o nějaké časovém omezení online her.

Hovoří se často o digitalizaci resp. robotizaci zdravitních služeb a je otázkou, zda tu veškerou techniku chápat jako požehnání nebo jako prokletí. Každopádně to je velká výzva. Další velkou výzvou jsou nemoci, způsobeny mobilním telefonem. Čtu například o tenisovém lokti, o motorických potížích, když máte neustále stejně ohnutou ruku, o akné na obličeji, které tento přístroj významně podporuje až způsobuje a pochopitelně o závislosti na SmartPhonu. Byl také zaznamenán syndrom vibrace, kdy se už dotyčný opravdu začne třást, známý je též tzv. esemeskový palec. A když se podíváte v tramvaji, jak sedí všichni ti uživatelé SmartPhonů, tak vidíte, že po čase budou mít potíže s krční páteří.
Zcela na závěr: Zmiňoval jsem to za počátku, že největší revoluce, kterou v příštích letech uvidíme, bude v biologii a medicíně dohromady s technologií. Začínáme vystřihovat geny, ničit ty, které se nám nehodí. Ano, pokud to někdo potřebuje kvůli nádoru v hlavě, prosím, ale pokud někdo chce vyniknout ve sportu, aby se stal olympijským vítězem, je opravdu nutné implantovat geny, které posléze převezmou děti? Myslím, že zde pro etiku začíná v Americe a Evropě těžký boj.

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2018