Hlavní strana   Program   Fotogalerie

Sborník ze semináře KAP Velehrad 2017

Paolo Ricotti

Paolo Ricotti

Digitální ekonomika v Itálii, riziko nebo příležitost?

Dobré ráno. Chci hovořit o důležitém tématu Průmyslu 4,0 a práci 4,0.
Myslím, že je potřeba se tou prací zabývat a pokusím se uvést několik čísel, které osvětlí, jaká je situace v itálii a nastíním určitá možná řešení pro budoucnost a jaká je role odborů. To jsou hlavní body mého referátu.
Začneme velmi krátkým představením, jak se vyvíjela průmyslová sféra v Itálii. Něco jsme tu už slyšeli během posledních dnů. Nyní se nacházíme v době 4. průmyslové revoluce. Ta první, možná ta hlavní, začala mechanizací, využíváním vodní síly a páry. Druhá byla ve znamení sériové výroby a zavádění elektřiny do výrobního procesu, důležité bylo zavedení pásové výroby.
Při třetí průmyslové revoluci došlo k zavádění počítačů a automatizace a ta čtvrtá je už revoluce kybernetická, Průmysl 4,0. Možná nejdůležitější věcí je to, že všechny tyto éry se postupně zkracují. Zkracují se kvůli technologickému vývoji, jakoby se zrychloval čas. Vidíme, že éra té první revoluce trvala asi 120 let, druhé 80, třetí 40 a my skutečně nevíme, jak dlouho bude trvat tato nová, přicházející průmyslová revoluce.

Myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí, která se týká té prumyslové revoluce 4,0, je právě to, že nevíme, jak dlouho bude trvat. Je potřeba se také zaměřit na problém práce a zaměstnanosti. V té éře Průmyslu 2,0 došlo k navýšení počtu pracovních míst, protože je průmysl potřeboval. Bylo to období největšího nárůstu třídy pracujících lidí. Začaly vznikat odbory, nejenom v Evropě, ale i v Americe a začalo se hovořit o sociálním systému, systému sociálních jistot.
Ve třetí éře - to je vlastně éra, v které žijeme v současné době - byl proces jiný. Začali jsme pracovní místa ztrácet, protože byla do výroby zaváděna automatizace a také protože byla, vlastně je velká konkurence na trhu. Je zde cenová válka a v této éře vidíme určitou dynamiku, která je velice zajímavá. Máme zde dva grafy a dvě křivky [obr. 5]. Řekneme si nyní něco k tomu prvnímu grafu. V té minulé éře vidíme dvě křivky. Modrá znázorňuje produktivitu práce a druhá skutečný příjem pracovníků. Vidíme, že od začátku 80. let už tyto křivky neprobíhají společně. Na tom druhém grafu jsou tři křivky, představující různé typy zaměstnání: profesní zaměstnání, služby, kdy červená křivka klesá, což je důsledek automatizace, která snižuje potřebu rutinní práce.

Další grafy nám ukazují situaci v Itálii [obr. 6]. Máme třeba některé problémy větší, než jiné evropské země resp. země OECD. Vidíme to zde zcela jasně. Míra zaměstnanosti u nás v Itálii je velice nízká a reálné mzdy jsou také ve srovnání s průměrem OECD velice nízké. Ta dynamika mezd ovšem není jen italským problémem. Četl jsem ve zprávě OECD o tom, jak vypadá růst mezd v Německu: v letech 1990-2010 zde příjmy vzrostly pouze o 6 %. Bylo to z důvodu automatizace výrobních procesů. Výroba se sice zvyšuje, ale peníze na mzdy jsou do té vyšší vrstvy společnosti a nejsou rozdělovány, jak by měly. Nestandardní formy zaměstnání také poskytují příjmy, ale také zde můžeme cítit určité rozdíly. Prakticky v celé Evropě je zaváděna minimální mzda a myslím, že to je důležitý krok k vyřešení toho problému růstu mezd. V Itálii jsme o minimální mzdě začali diskutovat před několika týdny a ACLI byla jednou z těch organizací, která tyto rozhovory iniciovala. Máme stále větší množství lidí, kteří sice pracují, ale jsou chudí, takže je potřeba, aby na ně někdo myslel. V budoucnu můžeme mít čím dál větší počet nezaměstnaných, takže je potřeba s tím něco dělat.

Toto [obr. 6] je trochu zvláštní slajd, který ukazuje situaci v Itálii. Je potřeba vědět, že produktivita práce v Itálii je téměř na bodu nula a zaměstnanost (červená křivka) není stabilní, stoupá a klesá a hrubý národní produkt od roku 1995 rovněž neroste, což je jedním z našich největších problémů. Mylím, že tento slajd je velmi zajímavý. V Itálii existuje určitá ochrana vůči těmto problémům, týkajících se mezd a zaměstnanosti. Máme jakousi neformální síť např. neziskových organizací, rodin, diecézních středisek a odborů a když se podíváme na ty dvě křivky (červená vyjadřuje situaci v Itálii, zelená v OECD), v Itálii jsou ty hodnoty mezd a zaměstnanosti nižší, horší jsme například v kapitole bydlení, u soukromého života a práce jsou hodnoty lepší, celkem dobré podmínky máme v systému zdravotnictví, zlé to není ani v oblasti vzdělávání, dobře si vedeme v oblasti společenských vztahů (lidé mají mezi sebou dobré vztahy), horší jsme v kvalitě životního prostředí a výsledcích práce vlády. Za důležitý považuji ten soukromý život. Naše podmínky jsou docela zvláštní. Problematická situace je v oblasti životního prostředí. Myslím, že se u nás vede život vcelu dobrým způsobem. Jsme schopni zůstat v rovnováze a se Itálie může rozvíjet, protože soukromá a sociální síť slučuje i lidi z jiných zemí. Práce v sociálních a společenských organizacích je pro nás velmi zajímavá, protože my ty sítě a organizace udržujeme, i když to podle mého názoru nemůže zůstat navždy, dlouhodobě tato situace není udržitelná. Ale je to zajímavé.

Dostali jsme se ke klíčovému bodu, který je v italském prostředí nejaktuálnější, a to je generační nerovnoměrnost [obr 10-12]. V posledních osmi letech se chudoba v Itálii zdvojnásobila.[obr. 10] U mladých, t. j. lidí do věku 34 let, je ta intenzita 1,7x větší, než u ostatních věkových skupin, tzn. pokud jste mladý muž či mladá žena, máte 1,7x vyšší šanci stát se chudým, než lidé v jiných věkových kategoriích. V době 2004-2015 se dvojnásobila také nezaměstnanost mladých lidí, a to o 20 %, což je velmi dramatický nárůst.
Poměr mezi příjmy starších a mladších domácností se zvýšil z 1 na 3, což znamená, že pokud máte domácnost a je vám do 35 let, máte poloviční příjem, než tomu bylo před 20 lety a pokud jste starší člověk >64, máte 60% zvýšení. Lidé tohoto věku jsou už unaveni a musí se jim vyplácet hodně na důchodech včetně daní, služeb atd. Myslím, že to je do budoucnosti neudržitelná situace. Tak to ale v Itálii dnes je, mladá generace žije z příjmu rodičů, což je ponižující, protože sice pracujete, ale máte příjem, z kterého nemůžete vyžít, takže musíte prosit o pomoc rodiče či dokonce prarodiče.

Mám tu ještě další čísla o našem zadlužení a hrubém domácím produktu [obr. 11]. Jak vidíte, poměr dluhu a HDP je 132,6 %, což znamená, že ten dluh od roku 1980 do roku 1990 vzrostl čtyřnásobně.
Druhý bod na tomto snímku se týká imigrace: v posledních letech vzrostl počet imigrantů z 54 000 (2007) na 157 000 v loňském roce, což představuje 440 000 v posledních třech letech. Když hovoříme o imigrantech, kteří přicházejí do Itálie, veřejnost má obavy. Podle mého názoru tou nejhorší věcí je to, co si imigranti myslí.
My přicházíme o mladé lidi a myslím, že letošní rok 2017 byl ještě horší, než ten minulý. Důležité je, že mladí lidé odcházejí studovat nebo pracovat do Německa, Francie, Velké Británie, Spojených států a tak dále a nevracejí se kvůli daním, korupci a špatné kvalitě, o které jsem mluvil před chvílí. Italští mladí lidé odcházejí do jiných zemí, protože tam nacházejí podporu. U nás máme velmi dobrý vzdělávací systém, zejména ve srovnání se USA [ale následné ocenění chybí.] Dlouhodobá krize snižuje šance mladých lidí na uplatnění a to je v Itálii velice důležité, protože mladí lidé u nás nemají dobrou perspektivu.

Další dva grafy [obr. 12] zobrazují míru nezaměstnanosti. Červená křivka se týká Itálie, hnědá Francii, modrá Německo a zelená země OECD. Je zde vidět, že jinde křivka víceméně stagnuje nebo dokonce klesá, zatímco v Itálii každým rokem stoupá. Na druhém grafu vidíme stejný pohled na věkovou kategorii mladých 15-24 let, kde se ta křivka Itálie zvedá ještě rychleji.

Dalším tématem je technologický rozvoj, průmyslová revoluce 4,0 [obr. 13], ve které se nachází nejen Itálie, ale všechny země na celém světě. Mám zde citát presidenta Světového ekonomického fóra Klause Schwaba: „Vstoupili jsme do stadia revoluce 4,0, které zahrnuje nejen otázku co a jak máme věci dělat, ale také kdo jsme?“ To je důležitá definice. Včera jsme zde mluvili o duši a mysli a myslím, že v éře těchto revolucí, kde se jedná o automatizaci a digitalizaci to je důležité. Myslím si také, že to je pro nás výzva, aby se lidstvo zaměřilo na mysl a srdce, což je naprosto odlišné od těch předchozích stupňů. Musíme najít nějaké nové způsoby, nová pracovní místa. Nesmí být naším osudem produkovat jen sklo nebo železo, ale musíme investovat zejména do vztahů, vyprodukovat nové věci, nové procesy. Tento citát je skutečně velmi zajímavý a myslím, že musíme něco změnit v našich hlavách, v našich myslích.

Zde mám něco o změnách v oblasti pracovních míst [obr. 14]. Očekáváme, že pracovní místa budou stále propojenější, budou digitální a budou flexibilní. Bude zde centralizace výrobních procesů, která bude realizována mimo hranice tradičních výrobních závodů. Rozšiřuje se zastoupení práce sdílené, stále výrazněji na ní podílí Internet. To propojení a flexibilita je jedna věc, ale ve střednědobém horizontu je velmi důležitým problémem právě zvládnutí nezaměstnanosti na základě pronikání digitálních technologií. Vidíme, že některé dnes používané technologie jsou výhledově v digitálním prostředí nepoužitelné.

A zde mám ještě pád dalších věcí [obr. 15]: Očekáváme větší autonomie oproti podřízenosti - to je důležité pro nás jako odbory. Budeme tedy muset mít lepší spolupráci mezi pracovníky, mezi dělníky a vedením společností, bude více fungovat týmová práce ve srovnání s prací individuální a bude více záležet na práci samotné, než na času jí věnované. Toto je koncepce, kterou odbory zahrnují do kolektivního vyjednávání a samozřejmě se bude více počítat s mobilní a vzdálenou prací, než s prací na stálých místech.
Zde [obr. 16] můžeme najít některé myšlenky, týkající kultury práce, která se také mění. Očekáváme, během revoluce Průmysl 4,0 že dojde ke kvalitativnímu nárůstu a že se budeme pohybovat někde v rovnováze podnikatelů a zaměstnanců. Zvýší se nutnost profesionální kvalifikace např. v kovoprůmyslu a zcela určitě budou zapotřebí nové schopnosti a dovednosti. Dnes máme 20 % lidí v kovozpracujícím průmyslu s dovednostmi a znalostmi, vyhovujícími požadavkům Průmyslu 4,0, 33 % pracovníků duševních a 24 % specializovaných operátorů, což v tom kovozpracujícím průmyslu činí celkově 70 % pracovních sil.

Zde [obr. 17] vidíme pro nás nedobré zprávy, protože očekáváme, že v nejbližších letech ubudou některá pracovní místa, podle těchto čísel se sníží počet pracovních míst v administrativě i ve výrobě a ve stavebním průmyslu. Oproti tomu se objeví nové oblasti, nová pracovní místa například v prodeji, v oblasti vzdělávání, financí a managementu a samozřejmě v oblasti počítačové techniky a matematiky. Čili očekáváme více, větší podíl duševní práce. Musíme se tak více zaměřit na proces odborného vzdělávání, abychom připravili (nejenom) mladé lidi, aby byli po ukončení studia na práci v tomto tak rychle se měnícím světě dobře připraveni.

Tady [obr. 18] vidíme, že během několika příštích let bude asi 35 % osob s dovednostmi, které se již na práci v té době nebudou hodit. Po této stránce je situace v naší zemi hodně špatná, protože se s tímto problémem může potýkat až 48 % pracujících lidí, přičemž jinde to činí asi 19 %. Ten rozdíl je opravdu veliký.

Toto [obr. 19] je, myslím, velice zajímavý graf. Jsou zde v desetiletém výhledu zachycena, vyjádřena automatizací ohrožená pracovní místa v různých zemích. Vidíte, že to není jen italský problém. Prvních šest zemí se s těmito potížemi má potýkat nejvíc.

Zvolna se dostáváme k závěru a pokud budete mít dotazy, pokusím se na ně odpovědět. Můžeme zde nalézt určité otázky. Myslím, že pro budoucnost je důležité neustále obnovovat ty dovednosti pracovníků a starat se o mladé lidi i o starší pracovníky. Mladí lidé musí být dobře připraveni pro nová pracovní místa a starší potřebují další vzdělávání ze stejných důvodů, aby neustrnuli na zastaralých postupech. Nevím, zda je tomu tak i v jiných zemích, ale v Itálii pracujeme až do 67-68 let věku, takže je velice těžké chápat představu, co budete dělat za desítky roků a budete muset pracovat v prostředí, které se tak rychle mění.

Dalším problémem je přerozdělování. Pokud nebude fungovat dobře, budeme mít určité problémy s rozdělením práce, bude menší množství pracovních míst, ale možná budeme mít vyšší příjmy, jen je nutné provést to dobré přerozdělování statků. Budeme mít také problémy s flexibilitou; někteří lidé snad budou pracovat méně, někteří více, možná budete muset pracovat stále a všude, např. v oblasti tzv. Smart jobs. Na to musí myslet i odbory a neziskové organizace. Je třeba počítat s tím, že dojde k progresivní erozi soukromého života, bude narůstat stres spojený s prací a nezaměstnaností (je to vlastně podobné a související) a toto půjde velmi rychle.

Je zde další bod: Co například volný čas? Jaké nacházíte vyžití? Můžeme se zamýšlet nad tím, že bychom se měli věnovat vytváření sociálních jistot, měli bychom myslet na kulturní vyžití. Včera jsme zde hovořili o tradiční kultuře. Dobrou zprávou je, že patrně na tyhle věci budeme mít více času, ovšem zase se dostáváme k tomu problému přerozdělování. Bude potřeba starat se o lidi, o životní prostředí, kulturu a nevíme, kdo za to bude platit. Při tom přerozdělování hraje hlavní úlohu vláda resp. vlády, protože to není problém jediného státu. Jako dobrý nápad nám přijde vyšší zdanění robotické výroby. Pokud by tak tomu nebylo ve všech státech, nastal by velký problém, protože ta výroba by se přesouvala do jiných zemí.

Poslední bod se zabývá rolí neziskových organizací. Myslím, že je nutné neustále lidi školit, starat se o jejich práva, o lidská práva, o solidaritu, je potřeba pracovat v týmu. My jsme žili v kultuře, která řešila naše problémy, ovšem teď bude méně peněz, méně příležitostí ve velkých firmách, musíme se naučit pracovat s drobnějšími zdroji. Vcelku novým oborem je práce s daty. Díky digitalizaci narůstají objemy citlivých dat, o která se také musíme postarat. A myslím, že neziskové organizace se musí pokusit pracovat s těmito daty, protože my jsme jakási třetí strana mezi státem a soukromým sektorem, podniky. Myslím, že toto pro nás může vytvořit novou roli. Domnívám se, že neziskové organizace a jejich asociace mohou hrát větší, důležitější roli než odbory, protože my se můžeme starat o lidi jako takové, nejen v jejich postavení coby pracovní síly. Během příštích několika let budeme více lidmi, než pracovníky, protože té práce bude čím dál méně.

Poslední věc, kterou vám chci říci, je ta, že je odpovědností politiků vést tento proces změn a měly by se přerozdělovat ty benefity a pracovat na odstranění nerovností. Domnívám se, že jsme na začátku nového vyjednávacího procesu mezi pracovníky, podnikateli a státem. Je to velká výzva, být teď ve světě neziskových organizací a je třeba dívat se na budoucnost optimisticky, protože není špatné, že lidé nebudou muset vyrábět nějaké drobnosti, ale budeme se starat o to, abychom vytvořilii svět vhodnější pro lidské bytosti. Musíme k tomu ale mít dovednosti a čas k vytváření mezilidských vztahů. O tom všem je třeba jednat. Domnívám se, že je potřeba, aby se náš svět změnil.








Prezentace: