Hlavní strana Program Fotogalerie
Ing. Luděk Rychetník, CSc. (KAP)
Dobrý večer. budu mluvit o Dobrém vládnutí pro udržitelný rozvoj. Snad jen bychom mohli vzpomenout, co jsme dnes odpoledne slyšeli, že v Čechách a na Moravě (na Moravě možná lépe), na Slovensku a v Rakousku se Laudato si setkalo celkem s vlažným přijetím. Když jsme o tom mluvili s prof. Mlčochem ve vlaku a když jsem pak jel ze Starého města autobusem a koukal po utěšené jihomoravské krajině - pole sklizená a hned zoraná, všude zeleno, tak mě napadlo, že by to bylo možná tím, že my ty ekologické problémy u nás ve střední Evropě nevnímáme tak intenzivně a k tomu, abychom se zajímali o Laudato si, potřebujeme myslet trochu globálněji.
Podle osnovy budu především definovat, co je to udržitelnost a zjistíme, že jsme tu definici už slyšeli od pana Eddie Praha. Je to definice ze zprávy paní Brundtlandové, napsané asi před 20 lety [Gro Harlem Brundtland (*1939) 1981, 1986-1989 a 1986-1989 norská ministerská předsedkyně, 1998-2003 předsedkyně Světové zdravotnické organizace (WHO)]. Pak budeme hovořit o tom inzerovaném dobrém vládnutí Karla IV. a pokusíme se odvodit, co z toho by mohlo být užitečné pro dnešek. Jako příklad jeho státnického či politického umění vezmu jeho pokus zavést do Čech římské právo (Codex Carolinus, v pozdějších stoletích nazývaný Maiestas Carolina) a pak už skočíme do současnosti do doby demokracie a řekneme si o přeložení karlovské moudrosti do ctností demokratických občanů. Změnu, kterou by to vyžadovalo, abychom se tak chovali a přijali ty ctnosti, může stimulovat, vyvolat, udržovat silná vize. A já budu tvrdit, že katolická církev má tuto vizi a je to civilizace lásky.
Udržitelnost - je to takový rozvoj, který uspokojuje současné potřeby, ale neohrožuje potřeby budoucích generací. Paní Brundtlandová tuto zprávu o životním prostředí zpracovala pro Spojené národy v roce 1987 a ta zpráva se nazývala Naše společná budoucnost. Ta definice a její zpráva vůbec měla velký vliv, i když spíše teoretický, než praktický, ale v posledních desetiletích se ekologická problematika stává uznávanější a to rozpracování, které použiji, pochází ze Světové banky. Diagram [sn. 3], přejatý z webové stránky Světové banky, se snaží ukázat, že udržitelnost je třeba chápat alespoň ze tří hledisek či ve třech oblastech: v oblasti společenské (červenou barvou), v oblasti ekonomické (modrá barva) a v oblasti životního prostředí (zelená). Tvary trojúhelníků naznačují skládačku, vyjadřující, že všechno do sebe zapadá a navzájem se ovlivňuje. Pokusíme se podívat na ty souvislosti.
Začneme ekonomickou udržitelností. Jde o to, aby potřeby společnosti (hlavně hospodářství) byly uspokojovány udržovatelným způsobem. Jde především o služby. Školství čili vzdělávací služby, služby zdravotní a sociální, aby je hospodářství mohlo uživit na uspokojivé úrovni, aniž by ovšem ohrozilo svou činností, svojí spotřebou, uspokojování těchto služeb v budoucnosti. Potřeby domácností (tzn. dostatečná životní úroveň), ale znamená to i rovnost, aby lidé měli možnost si vydělávat, zaměstnanost, aby si mohli vydělávat natolik, aby mohli uspokojovat potřeby svých domácností. Průmyslný růst v té dlouhodobé udržitelnosti není chápán kvantitativně (víc betonu, víc oceli), ale spíš kvalitativně. To znamená, že by měl spočívat víc v rovině technologických a výrobkových inovací, zlepšování, která by umožnila vštší úspornost a kvalitu. Surovinová a energetiká náročnost by se měla snižovat právě především v důsledku inovací.
Zemědělský rozvoj by měl být takový, aby nevyčerpával půdu, nepřetěžoval životní prostředí, aby byl udržitelný i pro příští generace. A efektivní využívání práce, tzn. ani ne tak využívání jednoho pracovníka, jako spíše všech těch možností obyvatel, kteří jsou schopni a ochotni pracovat.
Přírodní udržitelnost - tady jde o to, aby zejména uspokojování potřeb v hospodářské i společenské oblasti neohrožovalo přírodní rozmanitost. Každou chvíli čteme nebo slyšíme o tom, jak ve světě ubývá živočišných druhů. To by nemělo být, to by se nemělo stávat.
Přírodní zdroje by neměly být přečerpávány, země by si měla uchovávat svoji kvalitu, měl by být dostatek vody, především pitné. Suroviny je třeba čerpat jen do té míry, jak to je nejméně nutné, aby dostatečně zůstaly i pro příští generace a zase tam figuruje ta inovace, možná náhrada.
Únosná kapacita území (Carrying Capacity) znamená, že každé přírodní prostředí má svoji únosnou kapacitu co do množství obyvatel, aby nezničili přirozené biologické zdroje. To samozřejmě nemůžeme chápat absolutně. Jak víme, Holandsko je zemí, kde je mnoho lidí a jak se zdá, docela to zvládají. Je to samozřejmě i otázkou technologií, kulturní úrovně, ale ta kapacita je zde daná. V Evropě nejspíš ani není ten problém přelidnění, aktuální spíše jinde - ak jsme například slyšeli od pana Praha, že to je otázka Afriky.
Celistvost životního ekosystému: hovoří se o integritě ekosystému, aby biologické procesy nebyly narušeny, aby mohly pokračovat. Aby mohl pokračovat ten cyklus, ta pozitivní zpětná vazba.
Použil jsem citát z encykliky papeže Františka Laudato si, ke on jako příklad píše o svém patronu svatém Františkovi. „Tak jako když se zamilujeme do nějaké osoby, pokaždé když sv. František pohlédl na slunce, měsíc i ty nejdrobnější živočichy, reagoval zpěvem, v němž do své chvály zahrnul veškerá svoření. Pro něj bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje. ... Pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak spontánně vyvstává vstřícnost a starostlivost. Chudoba a odříkavost sv. Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším. Odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády.“ A v dalším článku encykliky nám sv. František ve své věrnosti Písmu nabízí, abychom přírodu považovali za krásnou knihu, z níž k nám promlouvá Bůh a předává nám něco ze své krásy a dobroty.
Už jsme tady odpoledne slyšeli, že tato encyklika má převratný význam. Zde to z toho vidíme celkem zřetelně. Zatímco dřívější prohlášení Církve, která se týkala životního prostředí, byla zaměřena na člověka, homocentrické, kde byl středem člověk, kde jsme se odkazovali na Genezi, kde Bůh dává lidem svět, ráj k užívání a dobrému hospodaření. Tato encyklika Laudato si přenáší centrum pozornosti na Boha a jeho Stvoření, takže bychom mohli říci, že to je deocentrická teologie. Tím, že jsme součástí Stvoření a tím, že ctíme Boha, máme se na přírodní prostředí kolem nás dívat s úctou a tak s ním zacházet. To je v tom Františkově přístupu. Bratři a sestry - příroda, ptáci.
Společenská udržitelnost: Červené body [sn. 7] jsou původními formulacemi Světové banky, ten zlatý bod je přidán ze Sociálního učení Církve. Co se týká společenského přístupu - my jsme lidé společenští, Církev vždy ctila společenskost člověka a my musíme cítit společnou odpovědnost za společné dobro. Termín společné dobro - to je to, co je prospěšné pro celou komunitu, pro celý stát, pro celou společnost - se v době liberalismu a především neoliberalismu vytratil a Církev ho připomíná. Pojem společného dobra je jeden z ústředních pojmů Sociálního učení Církve. Musíme myslet nejen na své individuální dobro a není pravda, že když pečujeme jen osvé individuální dobro, že se celá společnost bude mít dobře. Musíme myslet i na to společné dobro.
Když jsem o tom hovořil s kolegy, zaměřenými více neoliberálně, říkali: co to je společné dobro? To je přece nesmysl! Nemůžeme přece zprůměrovat dobro každého člověka! - To je nepochopení. Společné dobro, jak je definuje Církev v encyklice Quadragesimo anno, je dáno souborem podmínek života ve státě a ve společnosti, takových, které umožňují každému jednotlivci, aby mohl sám iniciativně pracovat pro svou rodinu, aby mohl žít. To znamená běžné podmínky, které sice teoreticky uznáváme, ale ne vždy je v naší společnosti dodržujeme (vláda práva, ale také svoboda, nezasahování příliš do svobody podnikání a svobody jednotlivců se vyvíjet). Zároveň také péče o to, aby lidé měli možnost se rozvíjet, to znamená vzdělání, ne velké sociální rozdíly mezi lidmi a vrstvami.
Participace: Neznamená to pouze participaci v jednom podniku, ale participaci lidí ve společnosti na hospodářském a společenském procesu.
Postavení občanů (Enpowerment) - znamená to, aby lidé jako občané měli možnost řící své slovo a uplatnit sebe, ale to znamená třeba
i otázku zaměstnanosti, protože jakmile se společnost rozpadá na nezaměstnané a ty, kteří pracují, dochází tam k marginalizaci, vytlačování
lidí na okraj společnosti, nedá se hovořit o Empowerment.
Sociální mobilita. Velice důležité, aby i děti z chudších rodin měly možnost studovat a povznést se k lepšímu životnímu osudu, než třeba jejich rodiče.
Uchování kultury. To je velice zajímavý bod. Je už sice dost starý, ale v současnosti se ozývá v souvislosti s migrací. Já bych tomu rozuměl
také tak, že příliš masová migrace může ohrozit kulturu v existující zemi, takže tady jsou nějaké limity.
[sn. 8]My jsme si celkem vědomi, že dnešní způsob života není udržitelný; uvádím pár příkladů jako hromadění plastů v mořích, kácení pralesů, vysychání a zhoršování kvality půdy, čerpání neobnovitelných zdrojů. A teď je otázkou, jak přejít na udržitelný způsob života. Ten přechod bude v každém případě velice náročný a je to otázka jak individuální, tak otázka vládnutí, nastavování institucí v celé společnosti a to je tedy otázka dobrého vládnutí.
Co se můžeme naučit od Karla IV, o kterém jsme přesvědčeni, že to byl jeden z nejlepších vládců či přímo nejlepší vládce Českého království?
Jeho délka života je vymezena léty 1316-1378 a je to příklad dobrého a zdůrazňuji středověkého vládce (nemůžeme říci, že si zvolíme krále,
který bude dobře vládnout). Především měl dobrou přípravu. Své dětství strávil na francouzském dvoře u svého strýce, krále Karla IV.,
jehož jméno převzal při biřmování. Učil se tam vladařské a rytířské ctnosti. Především příkladem, ale i tím, že třeba navštěvoval
přednášky na pařížské universitě. Naučil se jazyky a vladařské a rytířské ctnosti: cílevědomost, sebeovládání. Historikové říkají, že jednou
z jeho velkých předností při diplomatických jednáních byla jeho schopnost sebeovládání. Když jeho protějšky ztráceli rozvahu, Karel zůstával
v klidu a dovedl prosadit své. Měl ale také i takové vlastnosti jako pružnost, lstivost, neústupnost, které byly v diplomacii nezbytné.
Na universitě se naučil latinu, studoval teologii a další. Byl mladý, ale víme, že tehdy lidé jaksi dozrávali rychleji, prostě víme,
že Karel byl posléze vážen mezi evropskými intelektuály i jako znalec teologie a práva. Právě zájem o právo byl pro něj charakteristický,
byl si vědom, co pro zemi znamenají dobré zákony a spravednost. Mimochodem skočíme-li o století později, tak Macchiavelli ve své známé knize
Vládce píše, že sílu země určuje dobré vojsko a dobré zákony. To už věděl i Karel. Patrně četl to, čemu se říkalo Zrcadla princů.
Byly to jakési návody, jak dobře vládnout. Byly ve středověku velice populární a byly zároveň chápány nejen jako návod, ale i kritika
existujících vládců, kteří těmto Zrcadlům neodpovídali. Zvláště jedno Secretum secretorum (tajemství všech tajemství) bylo tehdy populární
jak na universitě v Oxfordu, tak v Paříži. Jeden z aristotelských učenců, působících v Oxfordu, tak v Paříži, který dílo dokonce přeložil,
v Secretu secretorum - tam je vystavěn ideál dobrého vládce. Mimochodem to pochází ze 7. nebo 8. století a do Evropy se to dostalo v arabštině,
ale původ byl snad v řečtině. Ideál krále, který je tady ražen, je král zbožný, moudrý a ctnostný. A Secretum secretorum radí,
že panovník si musí především zajistit poslušnost poddaných, legitimitu, což tehdy znamenalo, že pocházel ze správného rodu. Dnes pod
pojmem legitimita chápeme, že to měl být panovník, který si úctu zajistí spravedlivou a moudrou vládou. Musí dbát na svou dobrou pověst,
musí být zbožný, ctnostný, ovládat své vášně, pečovat o chudé, má podporovat učenost a umění, samozřejmě vedle podpory hospodářského vývoje v zemi.
Nemáme samozřejmě žádný doklad o tom, že by to Karel četl, ale lze to vysokou pravděpodobností předpokládat. Již jen to, že ve Vita Caroli
(ve vlastním životopise a zároveň jeho Zrcadle princů, kde jsou rady, které dává především svému synovi a nástupcům, jak vládnout)
jsou zdůrazněny podobné vlastnosti dobrého krále podle Secretum secretorum. Je ovšem nutné říci, že i Karel je ne vždycky dodržoval
(když bylo zřejmé, že se mu to bude hodit, tak i porušil slib). Dbal ale například na to, aby neválčil. Snažil se se svými protivníky
vyrovnávat diplomacií a dařilo se mu to. Takže udržování míru v zemi patřilo rovněž mezi vlastnosti dobrého krále.
Politický realismus uvádím s otazníkem: To slovo porušil, když to považoval za nezbytné pro své cíle. I proto Karel, pokud je známo, nemá například v Německu zdaleka takovou pověst, jako u nás. Někteří němečtí historikové říkají: otec vlasti, ale české, kdežto otčím německé a Říše římské. Karel totiž zvolil České království (začal razit termín koruna česká) za svou mocenskou základnu. A nejenom svou, ale rodu lucemburského, tak si to aspoň představoval. A Prahu jako první město římské říše. Do té doby římská říše neměla hlavní město, císařové přecházeli z jedné oblasti do jiné, ale Karel se usadil a budoval Prahu jako hlavní město Říše římské. On vlastně z Prahy vybudoval město, které se rovnalo tehdejším velkým městům. Založil Nové Město, ale měl velký cit i pro ideologii, ideovou stránku. Budoval kulturní prestiž, kulturní instituce a kulturní sílu Prahy. Založil universitu, získal do Prahy arcibiskupství, začal stavět katedrálu, měl živé kulturní styky s Itálií, Německem a Francií. Náš reportér byl ve správný okamžik na správném místě.
Panovník v Karlově pojetí byl cílevědomý suverén. Zastával představu absolutního panovníka. Považoval se za prvního soudce, byl i nad zákony, on ty zákony dával.
[sn. 10] Historik Robert Šimůnek říká: „Karel zpravidla přesně vystihl, kdy se dovede prosadit a kdy je třeba ustoupit. Vyčkat nebo se k cíli ubírat oklikou“. Nejznámějším případem čestného ústupu je Maiestatus Carolina, zákoník podle římského práva, který kvůli odporu šlechty Karel neprosadil, ale aby si zachoval tvář, tak prohlásil, že rukopis nešťastnou náhodou shořel.
[sn. 11] Několik slov ke Codex Carolinus (Maiestatus Carolina): To první datum je 1348, zemský sněm šlechty, který schválil Karlův kodifikační plán, tedy rámcově přijal myšlenku, že by něco takového bylo možné. Do té doby vládlo v Čechách zemské, tzn. zvykové právo. Rozsudky by zapisovány a při dalších případech používány jako precendens. Karlovi právníci nato vypracovali rozsáhlý latinský návrh zákoníku. Měl 109 článků, což bylo na tehdejší dobu rozsáhlé dílo. Když si ale uvědomíme legislativní rozsáhlost dnešní, tak to byl ideál stručnosti. Jako inspirace posloužil zákonník císaře Friedricha II., vyhlášeného v roce 1231 v italském městě Melfi, dále nikoliv zvykový, ale kodifikovaný horní zákoník Václava II. (Ius regale montanorum) a římské a kanonické právo. Codex Carolinus měl předmluvu o křesťanské víře a nezbytnosti perzekuce kacířství. Obsahoval ústavně právní ustanovení, že výhradním zdrojem práva je panovník, výlučným administrátorem země a jediným autorizovaným soudcem, sám nad zákony. To je právě to jeho pojetí absolutní moci. Myslím, že to bylo inspirováno jeho výchovou, že takhle to existovalo ve Francii.
Zákoník dále dbal na to, aby byla zachována integrita českého státu, což znamenalo, že obsahoval především soupis měst a hradů, které nesměly být českým králům nikdy zcizeny. Reaguje zde na zkušenost svého otce Jana Lucemburského, který když potřeboval peníze, tak zastavoval a prodával královské majetky a dál tam byly uvedeny majetky, které mohly být zastaveny pouze dočasně. Následovaly kapitoly o správě a soudnictví, o zachování pokoje a právního stavu v zemi (to bylo docela důležité, české byly v té době ještě dost divoká země), dále o obraně země a hospodaření v královských lesích. Pokračuje ustavením královských poprávců - tě měli dbát o mír v zemi a měli mít možnost zasáhnout i proti šlechtě kvůli dodržování zemského míru. Další články byly o obsazování úřadů - neměly být dědičné, nesměly se prodávat, právo odúmrti (právo mrtvé ruky) pro situaci, kdy ve šlechtickém rodě zemře poslední mužský potomek, komu připadne to dědictví. Zde mělo připadnout králi. Důležité jsou zákazy tzv. ordálů neboli Božích soudů pomocí vody a železa, soubojové ordály, kdy měl o výsledku sporu rozhodnout souboj, zákazy krutých trestů (vypichování očí, uřezávání nosů, usekávání rukou či nohou aj.), což měl být výsledek vlivu Arnošta z Pardubic.
Když toto dostala šlechta do ruky a dokázala si to přečíst, tak ten návrh zákoníku na dalším generálním sněmu zamítla. Nelíbilo se jí především, že byl psán latinsky, což těžko louskali (museli k tomu mít svě poradce, patrně kněze) a že omezoval šlechtická vrchnostenská práva. Karel to tedy udělal tak, že prohlásil, že zákoník shořel, ale 6. října 1355 vydal revokační listinu, kde uvedl, že na tom nebude trvat a že nikoho nezavazuje. Ten zákoník byl ovšem uchován na Karlštejně, v pozdější době překládán do češtiny a pro svou kvalitu užíván.
Měnící se doba. Co se měnilo? Jan Lucemburský byl král válečník. Karel IV. už byl ten moudrý, spravedlivý král nové doby, Otec vlasti. Byl v kontaktu s italskými renesančními učenci, kteří už uvažovali o něčem takovém, jako je demokracie, což Karel nesdílel.
Skočíme do současnosti na udržitelný způsob života. Ten vyžaduje změnu každého z nás prakticky během jedné generace. Karel dobře vládl pro sebe, pro své království a dědictví, které přenechal svým potomkům. My bychom měli mít podobný vztah k naší zemi, poněvadž tady žijeme a budou zde žít naši potomci. Otázkou tedy je uvědomit si, že to je společná záležitost, že máme každý odpovědnost za ten celek. V mé knize, která vyšla ve Vyšehradě, jsou trochu rozpracovány předpoklady demokratických občanů. Otázkou tedy je, zda jsme ochotni se měnit. Je známo, že se lidé mohou měnit, naše společnost se změnila několikrát. Změníme se, pokud máme společnosu vizi. A tato moudrost je zachycena v Knize přísloví [sn. 15]. Ekumenický překlad říká, že není-li žádného vidění, lid pustne, ale blaze tomu, kdo zachovává Zákon. Pro nás je zajímavá ta první část. To vidění bychom v dnešní době vyjádřili jako vize. Pokud tedy máme silnou společnou a společenskou vizi, tak jsme ochotni se i změnit, abychom ji uskutečnili a jak jsem na začátku říkal, ta vize je dána v tom všem křesťanském učení Civilizace lásky.
[sn. 16] Jmenuji pár předchůdců - myšlenka se táhne už od pastorální konstituce Gaudium et spes a potom papež Pavel VI. už použil ten termín a papež František tuto vizi přijal a píše o ní v Laudato si v odstavci 231 [sn. 17]. Hovoří tam o sociální lásce. Ta vize je vizí společenskou.
Integrální ekologie, o které papa František hovoří, slučuje právě ty tři prvky, o kterých jsme mluvili ze začátku. Obsahuje je dohromady a ukazuje jejich vzájemné souvislosti a navíc tam dodává tu poslední kapitolu, že spiritualita je cesta k tomu, jak se změnit a jak tuto vizi uskutečnit.
Znovu se vracíme k mládeži, ale tady se papa František obrátil na mládež na Světovém dni a vyzval mladé k aktivnímu prožívání víry, ke společenské angažovanosti a k úsilí k přetvoření světa v dialog a mír. Sázka na mládež se táhne již od papeže Benedikta XVI. [sn. 19]. Za něj byl vydán velice pěkně zpracovaný YOUCAT čili katechismus katolické církve pro mladé, v letošním roce vyšel DOCAT neboli Praktický manuál sociálního učení Církve pro mladé a ta Františkova strategie je nejdříve změnit sebe pomocí Bible a pak změnit své nejbližší okolí a nakonec celý svět. Na str. 12 říká mládeži „Jděte do politiky“. Ten poslední odstavec považuji za velmi důležitý. Zároveň Papežská rada pro rodinu představila online kurz citové, afektivní a sexuální výchovy pro mladé a dospívající. Projekt odpovídá na výzvu papeže Františka, aby byla sexuální výchova zasazena do širšího rámce výchovy k lásce a vzájemného dávání. Tady se soustřeďuje na to, co je pro mladé lidi centrální: vzájemné setkávání mezi muži a ženami a s tím je spojen zdroj života a snad i řešení demografické krize.
Diskuse:
Němcová: Hovoříte o vizích. Je pravda, že po roce 1989 my jsme měli vizi. My jsme chtěli změnit. Socialistické hospodářství,
politiku a postavit na jinou úroveň. Jaká je dnešní vize české společnosti?
Rychetník: Tak podle toho, co čtu a snažím se sledovat, i když zrovna nejsem v Čechách, tak vize není. Naše společnost trpí tím, že nemá vizi a to zároveň působí, že jsme takoví rozptýlení, my nejsme schopni se domluvit. Jsou zde extrémní názory, střední názory, každý hlásá to své, nejsme schopni diskutovat společně. Není zde něco, co by nás spojovalo. Někdy si to srovnávám s tou druhou zemí, kde žiji - s Británií. Tam jsou také velice ostré rozpory mezi jednotlivými sektory a ta sociální rozvrstvenost je tam daleko horší. Brexit volila celá východní strana Anglie na sever od Londýna, čili oblast, která během globalizace ztratila průmysl. Ale je tam jednotící myšlenka, a to jakási loajalita vůči celku. Britové jsou patrioti a projevuje se to loajalitou vůči královně, kterou nikdo nezpochybňuje. Takže něco tam je společného. My se hádáme, protože chceme naši Británii nějakým způsobem povznést. To v ČR není, aspoň to zde necítím.
Porubský (ZKRS): Chcel by som sa poďakovať za peknú prednášku a mal by som takú jednu otázočku: Vieme všeci, že dosiahnúť dobro, na to potrebujeme mať spoločnú víziu ako kresťania, ako aj naznačil svätý otec, ta vízia je. Má aj svetová banka takovú víziu, ako my máme? Pretože vieme, že svetová banka je ovládaná luďmi a kým sú oni ovládaní a vieme, čo robia vo svete. Či m?žeme s nimi tu spoločnú víziu dotiahnúť do konca?
Rychetník: To je dobrá otázka. Já jsem použi Světovou banku, protože není jednotná. Ta má své výzkumné oddělení, kde lidé, kteří mohou mít různé názory třeba zpracují otázku udržitelného rozvoje, o které jsem mluvil. Jinak Světová banka stále ještě hlásá neoliberální ideologii, ačkoliv tam už existují studie o rostoucí nerovnosti. Ta neoliberální ideologie je to, co odsuzují všichni papežové např. pod pojmy technokratismus, ekonomisnus, účetnická mentalita aj. Jdeme prostě tam, kde nám to přináší největší zisk bez ohledu na sociální důsledky. Globalizace bez ohledu na sociální důsledky. To je politika, kterou Světová banka prosazuje prostřednictvím svých úvěrů. My vám půjčíme, ale vy se otevřete tomu světovému trhu. Tady jistě není křesťanská vize a zvláště civilizace lásky, to rozhodně neodpovídá politice Světové banky.
Němec: Rád bych ocenil celou strukturu této přednášky i to rozrůznění pohledů na osobnost Karla IV. Každý to posuzoval podle sebe a někteří pak trošku záviděli, že to centrum bylo přesunuto jinam, než byli zvyklí. Chtěl bych tady ale upozornit na jeden moment, který v dnešní době stále více a kritičtěji uniká. Vy jste zmínil zprávu paní Brundtlandové. Ta zpráva je ovšem z doby, kdy byly sice známy různé cykly v přírodě, ale v době, kdy se ještě neprojevovalo to, co teď prožíváme - v našich zemích to začalo v roce 1995 zatopením Opavy a potom 1997 povodněmi na Moravě atd. Tady totiž procházíme určitým kritickým obdobím. Já bych se vrátil k svatému Františkovi. Všimněte si, že on tam zahrnoval i slunce a měsíc. A my si vůbec neuvědomujeme, že jsme součástí, že naše země také podléhá určitým zákonitostem oběhu planet a tak dále. Já jsem vždycky obdivoval astronomii, jak dokázali v době, kdy nebyly počítače, přijít na to, že tam a tam bude možno nejlépe možno pozorovat zatmění slunce a podobně. Tady ale stále více podléháme vlivu přírody a dokonce ten mezivládní panel pro klimatické změny až do 4. zprávy tuším v roce 2009 měl celkem správné názory, ale pak začal podléhat politickému tlaku, který bohužel z přírodovědeckého hlediska vede k falešným závěrům a vzdaluje se reality. Dochází k tomu, že se dnes klade jako cíl - a v tom je právě rozpor mezi 13. a 16. kapitolou pařížské konference - že vlastně chceme poroučet větru dešti, tedy to, co se odsuzuje z doby socialismu a neuvědomujeme si, že jsme pod vlivem přírodních sil, které nemlžeme ovládat. A my si musíme jako přírodovědci uvědomit, že naší povinností je odhalovat přírodní zákony do všech podrobností. Nedávno dokonce v zajímavém pořadu Hydepark civilizace vystoupil jeden vědec a vyslovil se v tom smyslu, že dnes ještě neznáme 95% přírodních a vesmírných zákonů. A všichni vědci mají vystupovat s velkou pokorou. Bohužel se toto neděje. Já to vidím a mohu vám říci, že jsem se v loňském roce stal členem Rady vlády pro udržitelný život a když jsem tam začal chodit, tak jsem vlastně musel hlasovat skoro proti všemu, podařilo se mi během třetí schůze, že i ministr životního přostředí poněkud změnil názor a začal připouště, že tady nejde jen o vliv lidí, ale i o ty přírodní zákony. Jen poslední věta: Ve zprávách i Akademie věd ČR a příslušné komise z roku tuším 2006 je uváděno, že lidské síly způsobují asi 3% toho, co je příroda. Já připouštím, že se to změní vlivem toho, co lidé dělají a připouštím, že to dnes může být 10% a že se to bude zvyšovat. Ale pokud si budou nějaké státy dávat zákony, že musíme dělat všechno pro to, aby se nepřekročilo zvýšení teploty o 1,5 stupně, tak za to se jednou budeme stydět a bude to bohužel odpovědnost těch vědců, kteří zradili ty etické povinnosti, které mají dodržovat.
Mlčoch: Měl jsem možnost být na společném zasedání papežských akademií pro přírodní i společenské vědy a nechce se mi věřit, že by ti všichni přítomní vědci selhali ve svých etických principech. Tam o těchto věcech prostě nebyly žádné pochyby. Jen to konstatuji. A kdyby nad celou encyklikou nevisela ta hrozba, že lidská činnost narušuje ty věci, o kterých doktor Němec právem mluví, tak to je vlastně to, co se změnilo. Lidská civilizace dosáhla takové moci, že narušuje harmonii, kterou Stvořitel vložil do přírody. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje přírodní síly, ale je bohužel nutné vzít v úvahu, že člověk už je tak mocný, že umí zničit sám sebe.
