Hlavní strana Program Fotogalerie
(20.let Ceny Josefa Vavrouška pro studentské práce absolventů českých univerzit)
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch CSc.
Podkladem pro zamyšlení nad vztahem mladé generace k otázkám životního prostředí jsou studentské práce přihlášené za 20 let do soutěže o Cenu Josefa Vavrouška „Lidské hodnoty a problémy rozvoje civilizace“. Soutěž od roku 1996 vypisuje Fakulta sociálních věd UK, ale je otevřená pro účastníky všech fakult a vysokých škol v ČR. Nejde tedy o reprezentativní vzorek mladé generace, ani o empirické šetření na základě nějakých dotazníků, ankety ani strukturovaných rozhovorů. Nyní už skoro 300 přihlášených bakalářek, diplomek a doktorských prací představuje jen nepatrné procento absolventů univerzit, o dalších četnějších zástupcích mladých nemluvě. Spíše lze říci, že se jedná o „předsunutou hlídku“ mladé generace, která dává najevo obavy o svou budoucnost, a vynakládá intelektuální úsilí k poznání a porozumění povahám hrozeb, a k formulaci cest jak těmto hrozbám čelit.
Soutěž si již získala tradici, přestože osobnost Josefa Vavrouška je pro dnešní mladé už málo známa: vždyť tragicky zahynul - pro část z nich - již před jejich narozením. I v české politice zazářil jen nakrátko, od listopadu 1989 do zániku Československa, jako poslední federální ministr pro životní prostředí. V akademickém světě zanechal sice „ekologickou stopu“, i jako proděkan pro rozvoj naší fakulty, ale ani tady po něm nezůstala vědecká práce nijak výjimečná svým rozsahem, ani prosazením se v prestižních světových časopisech. Tajemství zájmu o jeho odkaz spočívá spíše v kouzlu charismatu jeho osobnosti a v síle jím vyslovených myšlenek, jimiž dokázal až prorocky vyhmátnout nejdůležitější dilemata naší doby, a nejvážnější hrozby pro rozvoj naší civilizace:
A/ Absolvent Strojní fakulty ČVUT se začal zajímat o ekologii během studentské expedice do nemocnice Alberta Schweitzera v Lambaréné,
v africkém Gabonu. Technik vzděláním chápal úskalí přetechnizovaného světa odcizujícího se člověku, a tak se vydal za poznáním
charitativního projektu filozofa, teologa a humanisty Schweitzera, který opustil naši civilizaci a vydal se do rozvojového světa
za trpícím člověkem. Tím dal mladý Josef Vavroušek najevo svou lidskost.
B/ Cestou africkými zeměmi Josef udělal zkušenost, jak ničivé důsledky pro přírodu má neregulovaný kapitalistický trh vedený
pouhou zištností. To z něj učinilo ekologa.
C/ Vzdělání technického typu se ukázalo být racionálním, ale jen v úzce vymezeném oboru. Naše doba společnosti vědění strádá stále
rychlejším hromaděním parciálních poznatků, a stále větším deficitem celostního poznání. Jsme ohrožováni fragmentárností vědění,
a to může mít až podobu „profesionálního idiotismu“. Josef z toho učinil závěr, že budoucnost má obecná teorie systémů,
systémová věda: jen v jejím rámci lze řešit ekologické civilizační hrozby. Integrální poznání se mu stalo cestou poznání
světa i úběžníkem snah o jeho nápravu.
D/ Jako konsekvence tohoto poznání, se pak u Josefa projevil zájem o svět lidských hodnot, o axiologii jako vědu o hodnotách.
Klíč k řešení ekologického problému pak spatřoval v proměně lidských hodnot: metanoia v jeho snaze o „trvale udržitelný život“
spočívala na myšlence „dobrovolné, uvědomělé skromnosti“. Ve společnosti postavené na vědomém vytváření konzumních závislostí
člověka taková myšlenka mohla vyvolávat jak obdiv, tak i odpor a výsměch. Neumím posoudit, zda přídomek „Vavroušek z Assisi“,
kterého se Josefovi dostalo, byl vyvolán víc oním obdivem či naopak ironií. Jisté ale je, že alespoň část mladých lidí si získal.
Podmínky soutěže už jejím názvem a jeho klíčovými slovy- lidské hodnoty- rozvoj civilizace- umožňují co nejširší pochopení souvislostí našeho civilizačního problému, a studenti volbou svých témat soutěž takto pochopili; škála téma je obdivuhodně košatá.
Není divu, že nejvíce přihlášených prací je z fakulty, která soutěž vypisuje, a není ani překvapením, že nejvíce tušenými souvislostmi ekologického problému jsou otázky ekonomického rozvoje. Studenti ekonomie směřují k otázkám environmentální a ekologické ekonomie (“Obchodování s emisemi“), rodí se školy ekonomie přírodních zdrojů a „energy economics“. Nacházíme práce o souvislostech obnovitelných a neobnovitelných zdrojů energie; do jejich konkurence zasáhla inovace těžby břidlicových plynů, která je však současně ekologickou hrozbou. Hledají se korelace mezi pohyby cen biopaliv a základních zemědělských surovin jako zdroje lidské výživy: nebude globální rozvoj motorismu příčinou hladu těch nejchudších? Problém chudoby je již také zájmem mladých ekonomů, jakož i otázky korupce politických garnitur v rozvojových zemích a formy rozvojové pomoci, jež často mají podobu sledování strategických zájmů dárců a prolongování neokoloniálních praktik, včetně vysoce kontroverzního vývozu zbraní. Mezi oceněnými pracemi je také česká studie o sociálně-ekonomických dopadech patologického hráčství (gambling). Jak v exportu zbraní, tak zejména v rostoucích závislostech všeho druhu zaujímá naše země „přední, neslavná místa“. Studie z experimentální ekonomie hledá příčiny etických selhání už „ve vlastních řadách“ mladých : na případu studia podvádění studentů při maturitních testech.
Překvapením je fakt, že FSV vypisující Vavrouškovu Cenu si nevytvořila žádné specializované pracoviště s tímto zaměřením. Volba témat je rozhodnutím především studentů samotných (a jejich konzultantů). Kromě adeptů ekonomie se k Ceně hlásí i sociologové a politologové (“Čas a život jsou peníze“. „Spravedlnost a životní prostředí“. „Co je to být „zelený“?“ „Dokáží odborníci lépe naslouchat přírodě?, „Kdo hýbe klimatem? - Aktéři a vlivy v mezinárodní politice“. „Ropa a voda v Saudské Arábii očima udržitelného rozvoje“). To jsou jen některé z názvů přihlášených a oceněných prací.
Hned po FSV je nejvíce přihlášených prací z Právnické fakulty UK: ta má však specializované pracoviště (Katedra práva životního prostředí). Mladí adepti práva poukazují svými pracemi na nesmírnou složitost právního systému vůbec a v oblasti ochrany přírody zvláště. Jde o několikastupňovou hierarchickou strukturu: právo národního státu, právo EU, mezinárodní právo, konvence a globální dohody. Typická je složitost, řada vnitřních nekonzistencí, nesmírné transakční náklady spojené již s ustavováním právních norem a ještě více s jejich obtížnou vynutitelností. V dnešním propojeném světě a akademické svobodě studentských výměn není překvapením, že se v malé středoevropské vnitrozemské zemi objeví práce o právní ochraně mořské biodiverzity. Svoboda volby témat je však spojena s pocity „marnosti nad marnost“ ve snahách bránit přírodu lidským právem a lidskou spravedlností, které „po zajících skáče“. Čas přitom pracuje proti nám lidem; ve světě lidského práva však platí „co se vleče, neuteče“.
Selhávání práva je ovšem také způsobeno krizí daleko hlubší, v oblasti hodnotové, v ustálených vzorcích chování nás lidí a v postupující erozi těch norem „měkčích“, tedy morálních zásad, jimiž se řídíme, či spíše měli bychom se řídit. A to vše už nemůžeme chtít po právnících, ani po těch mladých. Na té nejhlubší rovině vztahu člověka a přírody, člověka a Stvořitele, je ekologický problém teologický svou povahou. A tady je namístě kritické konstatování: UK má dokonce tři teologické fakulty, ale zájem u jejich studentů o „Vavrouškovu cenu“ je jen okrajový, je spíš výjimkou jež potvrzuje pravidlo, že křesťanství ve svém hlavním proudu mělo až donedávna docela macešský vztah k ochraně přírody a k udržitelnosti života. Podobně je až záhadou, že o Vavrouškovu cenu se až dosud neucházeli studenti pěti lékařských fakult UK (a jedné fakulty farmaceutické), ač hodnota zdraví patří v české společnosti k těm hodnotám nejvyšším. A to přesto, že již i na úrovni laické veřejnosti jsou vnímána zdravotní rizika způsobovaná zaneřáděným životním prostředím a naší potravou. A tato rizika jsou přirozeně pro mladé vážnější, než pro generaci nás starců.
Naštěstí se o problém zajímají i studenti psychologie FF UK. Vůbec nejblíže snahám Josefa Vavrouška je práce Hany Fabiánové o psychologických aspektech dobrovolné skromnosti. Jádrem problému je toto: jak „přepólovat“ lidské hodnoty konzumní společnosti k dobrovolné skromnosti, bez níž je udržitelnost života na Zemi vážně ohrožena. A jak proměnit finalitu- cílovost chování ekonomického systému, aby jeho rozvoj nestál a nepadal se stále agresivnější a rafinovaněji promýšleným sváděním člověka reklamou a marketingovou komunikací? Jistou odpovědí je práce Jana Krajhanzla, mladého psychologa, který uspěl s prací „Charakteristika osobního vztahu k přírodě“.
Zdá se, že mladí zájemci o ochranu přírody si stále více uvědomují, že začít je třeba od výchovy, a to již od nejranějšího dětství. Již před 8 lety se objevila magisterská práce o hodnotové orientaci dětí mladšího školního věku, obhájená na katedře primární pedagogiky Pedagogické fakulty UP v Olomouci. V letošním ročníku jsou dvě práce s tímto klíčovým zaměřením. Na FHS UK byla obhájena práce o vztahu k životnímu prostředí v představách o budoucnosti žáků pátých tříd základních škol (“Řekni, o čem sníš, v čem chceš žít“). A na FSS MU Brno pak práce „Vazba mezi kontaktem s přírodou v dětství a chováním k životnímu prostředí v dospělosti“. Tato práce Šárky Křepelkové naši pozornost směřuje k „moravské environmentální a rozvojové škole“, jež má ke snahám Josefa Vavrouška možná nejblíže.
Prof. Hana Librová založila Katedru environmentálních studií v Brně, a doc.Pavel Nováček katedu rozvojových studií
v Olomouci. Obě tyto vůdčí osobnosti moravské školy také s Josefem Vavrouškem spolupracovaly nejen již v tom krátkém
čase veřejného působení, který mu byl před čtvrtstoletím dopřán, ale již předtím. Hana Librová se zapsala do dějin snažení
o trvalou udržitelnost života a rozvoje knihami Láska ke krajině, Pestří a zelení, Vlažní a váhaví. Z knih doc. Nováčka
uvádím jen jednu: Od Noemovy archy k Titaniku a zase zpátky. Oběma se podařilo za to čtvrtstoletí přilákat a vybudovat
kolektivy spolupracovníků mladších generací; z nich i tady na Velehradě jsme již měli např. RNDr. Naďu Johanisovou,
která se zabývá nejen „zelenou ekonomií“, ale i alternativními způsoby hospodaření a podnikání. Pro „moravskou školu“
je příznačné, že hlavní protagonisté sami vystudovali přírodní vědy (RNDr), ale své snažení napřeli směrem ke
společenskovědním oborům: sociologii, ekonomii, teorii rozvoje.
A došlo k paradoxu: ti, kdo absolvovali přírodovědné studium, staví na argumentaci „měkkých“ společenských věd,
na hodnotách a filozofii poznání. Od „science“ směřují k „humanities“. Naopak: ekonomové a dnes už i sociologové
„české“ školy by rádi své společenskovědní discipliny učinily tak exaktními, aby se blížily vědám přírodním
(„fyzikové ve společenských vědách?“).
Toto zaměření moravské školy se přirozeně promítá do témat přihlášených studentských prací z Masarykovy univerzity
a Palackého univerzity. Bohuslav Binka vystudoval filosofii a estetiku v Brně a byl před lety oceněn za práci
o „hlubinné ekologii“ Arne Nesse; dnes už sám vede katedru environmentálních studií. Spolu s Karlem Stibralem vnesli
do studia udržitelnosti estetický aspekt- krásu (Markéta Fošumová- Krása bude spásou světa. Kateřina Kosová:
riskantní krása květin – o globálním „květinovém průmyslu“). Spolu s Hanou Librovou tak přispívají k tomu, že
na Moravě se více rozumí tomu, že ekologická konverze je věcí moudrosti a krásy, nejen vědy a kupecké racionality.
A tak se mezi přihlášenými studentskými pracemi objevují nejen myšlenky dávných řeckých filosofů, ale i východního
křesťanství a soudobých filosofických škol v biologii, včetně hypotézy GAIA podle níž je celá Země svým
ekosystémem jakousi unikátní živou bytostí svého druhu.
V pozdějších ročnících soutěž přilákala i studenty Mendelovy zemědělské univerzity, a tak přihlášené práce řeší
nejen otázky tak zásadní pro princip udržitelnosti, jako je hospodaření na půdě a s půdou (Ladislav Hanuš), ale
i mikrostudie ekologického dotváření městských prostorů, zahradní architektury, FLORY Olomouc. Srdeční záležitostí
pro mne osobně byla práce Kamily Klemešové z MU, která je věnována riziku záplav na dolním toku řeky Bečvy,
mezi jejímiž klíčovými slovy jsem nacházel jméno mé rodné obce, dvakrát tragicky postižené „velkou vodou“.
Studentské práce obhájené na katedře doc. Nováčka se svým rozvojovým zaměřením vydávají z Olomouce do širého světa
a řeší problémy zadlužení nejchudších zemí, městských aglomerací přelidněné Indie, i otázku tak kontroverzní
pro ekologii i ideologii: může být „Čínský model“ vzorem pro rozvojový svět?
------------------------------------------------------------
Josef Vavroušek se upřímně vyznával ze svého agnosticizmu, z toho, že mu nebyl dán dar víry v náboženském slova smyslu.
Když se dnes, po těch 20 letech začteme do encykliky papeže Františka Laudato si – (Pane, buď chválen), nemůže ujít
naší pozornosti, že tato pro sociální učení církve přelomová encyklika je svým vyzněním a výzvou velice blízká
Josefovým myšlenkám o dobrovolné skromnosti jako klíči k udržitelnosti života na zemi a k „integrálnímu rozvoji
lidstva a každého člověka“. Josef dobře rozpoznával znamení naší doby, a zdá se, že alespoň intelektuální a mravní
elita mezi našimi mladými jej dobře pochopila. Držme jim palce.