Hlavní strana Program Fotogalerie
Dr. Edward Prah (Unum omnes)
Dobrý den, jsem zde jako předseda světového hnutí katolických mužů Unum omnes, takže zde budu prezentovat i jejich ideje.
Chci poděkovat za možnost hovořit na vašem semináři, zvláště svým kolegům, kteří se o to zasloužili. Chápu, že jsem prvním Afričanem,
který zde hovoří, dokonce prvním Afričanem z Unum omnes; je to proto pro mne veliká čest.
Budu hovořit o tom, jak se v Africe uplatňuje sociální učení Církve, se zvláštním zřetelem na trvale udržitelný rozvoj.
Mnozí lidé chápou Afriku jako jednu zemi. Musím vám ale říci, že Afriku tvoří 54 různé země! A proto, abychom hovořili
o uplatňování sociálního učení Církve v Africe, budu muset to téma poněkud generalizovat, protože o 54 různých aplikacích
bychom hovořit nemohli, takže budu mluvit o Africe jako takové.
Jen základní údaje o Ghaně: Ghana je v západní Africe, leží na západním pobřeží. Je to relativně malá země, ale má velké
množství obyvatel. Na severu má hranice s Burkina Faso, na západě je Pobřeží Slonoviny, na východě Togo. Ghana je anglicky
mluvící země, ale jsme obklopeni zeměmi frankofonními.
K původnímu tématu Uplatňování sociálního učení církve v Africe s ohledem na trvale udržitelný rozvoj: Někteří toto učení nazývají
katolickou sociální naukou, jiní sociálním učením katolické církve, jiní sociální doktrinou katolické církve. Ať už zvolíme kterýkoliv název,
vždy bude odkazem na soubor dokumentů, obsahujících učení papežů, obsažená v encyklikách, apoštolských listech, synodních dokumentech,
sociálních publikacích, vydaných úřady římské kurie a pastýřských listech biskupských konferencí celého katolického světa. Pro katolíky
to znamená popis toho, čemu věříme a kdo jsme jakožto následovníci Ježíše Krista. Jak potvrdili biskupové Spojených států,
katolická sociální nauka je ústředním a nezbytným prvkem naší víry, jelikož se snaží zkoumat vztah mezi vírou a každodenním životem,
a to jak věřící chápou svět a své místo v něm. Ačkoliv vychází z učení, teologie katolické církve, je katolická sociální nauka něčím jiným,
než jen úzce zaměřeným vyznáním víry a týká se spíše rozvoje jednotlivce a lidské společnosti. Jelikož vychází ze základních a univerzálně
uznávaných lidských hodnot a etiky, je možné ji využít k podpoře pokroku lidstva a může sloužit jako základ rozvoje k odstranění chudoby,
nespravedlnosti, nerovnosti a diskriminace jakéhokoliv druhu. Po příliš dlouhou dobu se neoddělitelné spojení mezi znalostí a praxí víry
svým způsobem v křesťanském životě neprojevovalo. Jinými slovy šíření evangelia není odpovídajícím způsobem provázeno důkazy o jeho provádění
v praxi. Katolická sociální nauka tedy klade odpovědnému křesťanskému životu závažné otázky, s jejichž pomocí lze odstranit nerovnost,
nespravedlnost a utrpení, jež v sobě nesou společenské systémy. A právě proto klade katolická sociální nauka lidskému svědomí otázky jako:
Co by měl lidem přinést rozvoj? Na koho by se měl rozvoj zaměřit? Jak by měli zaměstnavatelé nahlížet na své zaměstnance a zacházet s nimi?
Jaká práva a nároky jsou zásadní a měla by být respektována všemi společnostmi? Jaká zneužívání politických, sociálních a ekonomických práv
převažují v různých společnostech a jaká nápravná opatření jsou pro ně k dispozici? – To jsou otázky, týkající se lidské důstojnosti,
spravedlivých mezd, rovného rozdělování, přístupu k rozvoji, omezování osobní svobody, otázky týkající se moci, korupce, chudoby atd.
Nedávno, jak jsme slyšeli v předchozím příspěvku, uvedla encyklika papeže Františka Laudato si hlubším způsobem do popředí otázky péče
o životní prostředí a klimatické změny a klade svědomí světa otázky o jednotě Stvoření.
Základní premisou, z které katolická sociální nauka vychází je, že lidský jedinec je základem, příčinou a cílem každé společenské instituce
(citát papeže Jana XXIII. z encykliky Mater et magistra z roku 1961).
Člověka stvořil Bůh k obrazu svému, což člověku dává důstojnost, přesahující všechno ostatní ve stvořeném vesmíru. Proto nikdo, dokonce
ani člověk sám, ani žádný systém či instituce, nemá právo tuto důstojnost porušit. Toto vytváří negaci názorů nělterých lidí,
že duchovní rozměr křesťanství je jediná cesta a ukazuje, proč katolická církev neomezuje svou činnost pouze na záležitosti duchovní,
ale zabývá se také záležitostmi pozemskými. Katolická sociální nauka je tedy odpovědí katolické církve na společenskoekonomické
a politické problémy, kterým svět čelí. Přispěla k probuzení vědomí křesťanů, že pozemské záležitosti, ať se jedná o politiku,
ekonomii, vědu, umění, životní prostředí, pracovní záležitosti, obchodní nebo nadnárodní otázky, mají morální rozměr. Papež Pavel VI.
to potvrzuje v exhortaci Evangelii nuntiandi z roku 1975, kde napsal, že člověk, který má být evangelizován, není abstraktní bytostí,
ale podléhá sociálním a ekonomickým otázkám.
Ačkoliv katolické sociální učení už jen ze své podstaty nenavrhuje konkrétní opatření nebo nepředepisuje konečná řešení, vytváří povědomí,
ukazuje cesty a obecně přináší normy a principy pro uvažování a vytváření úsudku. Lidé jsou tak schopni objevovat nová řešení a mohou dát
konkrétní formu odpovědnému křesťanskému životu.
Nyní několik slov o katolickém sociálním učení. Chci nejdříve uvést, že ne všechny papežské encykliky jsou považovány za encykliky sociální,
že mají sociální rozměry. Mezi takové papežské dokumenty patří například encyklika Pia XI. Divini Redemptoris, dále Dignitatis humanae
(encyklika Pavla VI. o náboženské svobodě z roku 1965) a Gaudium et spes (pastorální konstituce Radost a naděje, dokument II. vatikánského koncilu
z roku 1962 - pozn. ed.), Evangelium vitae Jana Pavla II., Deus caritas est (Bůh je láska, vydaná v lednu 2006) Benedikta XVI. a Lumen fidei
papeže Františka (Světlo víry, napsal ji společně se svým předchůdcem Benediktem XVI. v roce 2013). Tyto nejsou zahrnuty do sociálního učení Církve.
Také bych chtěl poukázat na to, že každá papežská encyklika popisuje a vysvětluje záležitosti současného světa, ve kterém byla sepsána.
Sociální encykliky se takto staly morální odpovědí na utrpení, které vytvořili lidé v systémech s vládnoucí ekonomikou a politikou.
Které jsou klíčové papežské sociální encykliky? Je to Rerum novarum, Quadragesimo anno o obnově společenského řádu (autorem je papež Pius XI.),
už jsme slyšeli i o encyklice Mater et magistra (Křesťanství a společenský pokrok - encyklika Jana XXIII. z roku 1961); Pacem in terris čili Mír na zemi
o nastolení všeobecného míru rovněž od Jana XXIII.; Populorum progressio, Laborem exercens, Solicitudo rei socialis, Centessimus annus,
Caritas in veritate a nakonec Laudato si. To jsou hlavní sociální encykliky, kterými se Církev v těchto ohledech řídí.
Principy katolického sociálního učení.
Jsou docela početné. Jeden princip může mít několik odvozenin a variant, z nichž každou lze použít samostatně v odpovídajícím kontexu.
Někteří církevní učenci došli k číslu 26, jiní k číslu poněkud nižšímu. Ale ať už je počet principů větší či menší, důležité je,
drazí přátelé, že se všechny zaměřují na vznešenou lidskou důstojnost. Sotva by se zde našel jediný princip, jehož hlavním cílem by nebylo
prosazování lidské důstojnosti. Kompendium katolické sociální nauky uvádí následujících šest principů:
Princip lidské důstojnosti, princip obecného dobra, princip univerzálního určení statku, princip subsidiarity, princip participace a princip solidarity.
Dovolím si věnovat několik slov každému z těchto principů.
Princip lidské důstojnosti praví, že každý člověk se rodí svobodný, stvořený Bohem a Bohu patřící. Dostává od něj důstojnost, kterou mu nelze vzít.
Princip obecného dobra je definován jako suma sociálních podmínek, které umožňují lidem, ať již skupinám nebo jednotlivcům, dosáhnout
naplnění ve větší míře a snadněji. Tento princip hovoří o tom, že vůle a snaha společnosti zůstat ve službách lidských bytostí
na všech úrovních zaručuje, že jejím prvotním cílem je dobro všech i každého jednotlivého člověka. Tento princip nás učí, že společnost
je skutečně zdravější, když se v ní lidem daří na základě respektování práv a povinností lidí.
Princip univerzálního určení statků říká, že statky stvořené Bohem pro všechny lidi by měly plynout ke všem stejným dílem podle
principu spravedlnosti a lásky. Učí nás, že Země a vše, co je na ní vytvořeno, je zde pro všechny lidi. A dále, zatímco soukromé vlastnictví
je přijatelné, je zde též odpovědnost zajistit, aby všichni měli dostatek, aby mohli důstojně žít.
Princip subsidiarity nám říká, že je špatné, vzít jednotlivci a dát komunitě to, čeho může dosáhnout soukromé podnikání a průmysl.
Učí, že lidé by měli mít svrchovanost a kontrolu nad svými vlastními statky, protože se angažují v podnikání prto, aby zlepšili
své podmínky a blahobyt. Dále učí, že lidem by mělo být umožněno dělat věci, které jsou schopni dělat sami, aby měli pocit
vlastní důstojnosti a těšili se z něj.
Princip participace stanoví, že příspěvek každého občana, buď jako jednotlivce nebo ve spojení s ostatními přímo nebo v zastoupení,
má zásadní důležitost pro kulturní, ekonomický, politický a společenský život komunity, ke které náleží. Tento princip praví, že všichni
lidé mají právo na to, aby jim nebylo bráněno v provádění toho, co je nutné k naplnění jejich života, jako je práce, vzdělávání
a jako je politika. Jedinečný dar, který byl dán každému jednotlivci, musí být využit k podpoře lidstva a toho můžeme dosáhnout,
pokud se jednotlivcům umožní podílet se na činnostech a rozhodnutích, která je ovlivňují.
Princip solidarity praví, že společnost je nejsílnější tehdy, když veškeré její prvky nebo členové vyvíjejí společnou snahu, vedoucí
k dosažení dobra pro společnost. Říká, že k lidskému rozvoji nebo pokroku nedochází v důsledku izolovaného úsilí. Když lidé poznají síly,
které je spojují, spíše než rozdělují, jsou schopni přesně plnit potřeby všech, včetně slabších členů. Správně pochopená a v život
uváděná solidarita může dodat chybějící součást nevítanému chování bohatých vůči chudým v jednotlivých zemích i za jejich hranicemi.
Jak se tyto principy uplatňují v Africe?
Začnu krátkým přehledem, jak vypadala Afrika před získáním nezávislosti. Bylo to období ve znamení zápasů a nepokojů. Afričané se snažili
stát pány vlastního osudu. Pro tuto dobu bylo typické porušování lidských práv nejrůznějšími způsoby. S Afričany se v jejich vlastní zemi
zacházeli kolonialisté jako s druhořadými občany. Přírodní zdroje kontinentu byly plundrovány, aby mohly zásobovat západní továrny.
Přitom Afričané, kteří pracovali v těžařských společnostech, byli krutě ponižováni. Většinou se na ně nahlíželo jako na výrobní prostředky,
než na ty, kteří je používají. Měli dlouhou pracovní dobu, ale pobírali ubohý plat. Žili v nuzných chatrčích blízko místa těžby a často
bez svých rodin. Zakládání odborů bylo zakázáno a práce Afričanů byla využívána k budování infrastruktury, která měla většinou sloužit
kolonialistům nebo usnadnit vývoz přírodních zdrojů z kontinentu. Za takových podmínek všude převládala chudoba, objevovaly se nemoci
v důsledku bídy a životních podmínek, ve kterých většina Afričanů žila. Většina bojů za svobodu byla velice násilná a ještě více
umocňovala porušování lidských práv na obou stranách toho boje. Mnoho Afričanů bylo zabito nebo zatčeno a uvězněno v nelidských podmínkách.
Vědělo se, že se lidské bytosti mohou změnit, když se stanou uvědomělými díky vzdělání. Ovšem jen velmi málo Afričanů mělo možnost
chodit do školy. Byl omezen dokonce i rozsah vzdělání, které se zaměřovalo spíše na službu koloniální správě, než na zlepšování
životních podmínek spoluobčanů. Kolonialisté v Africe, Americe i jiných zemích byli nepřátelští k vykořisťovaným domorodcům
a papežové se začali o tuto situaci zajímat.
Co se stalo po získání nezávislosti? S velkými nadějemi se očekávalo, že se situace v Africe změní. Když se zbaví kolonialistů,
bude se žít lépe. Bohužel ale politická nezávislost Afriky nepřišla společně s nezávislostí ekonomickou. Vykořisťující hospodářské
struktury přetrvaly i pod dozorem afrických politiků a obchodníků, kteří bohužel byli jedna ruka s bývalými kolonialistickými vykořisťovateli.
V dnešní Africe se přírodní zdroje kontinentu zhodnocují na místě velmi málo; pracovní místa se vytváří všude, jen ne na africkém kontinentu.
Většina bohatství se vyváží do zahraničí a tam se vytváří i pracovní místa. Z mé země se vyváží zlato, ropa, téměř všechno v surové formě
a zpracovávají se kdekoli jinde, jen ne u nás, takže máme velké problémy s nezaměstnaností. Naše nezaměstnanost vychází z toho, že se u nás
nepřídává hodnota těm u nás vytěženým přírodním zdrojům. Ačkoliv jsou pracovní podmínky dnes relativně lepší, než v době před získáním
nezávislosti, stále zde existuje utrpení a deprivace, absence základních potřeb. Mohly by být výrazně menší, kdyby nebylo tak vysoké
korupce a chamtivosti vysokých úředníků v politice. Hovořím zvláště o politicích, kde je opak spíše výjimkou, než pravidlem.
Kromě toho prošla Afrika po získání nezávislosti bohužel utrpením mnoha válek, teroristických operací a povstání. V důsledku toho dále
pokračuje porušování lidských práv, zejména žen a dětí. Zatímco tu hovoříme, probíhá válka v jižním Súdánu, Kongu, Ugandě, Burundi
a ředě severoafrických zemí včetně Libye. Probíhají teroristické akce v Nigérii, Kamerunu, Somálsku, Keni, Nigeru a opět na severu Afriky.
To je záležitost, která přispívá k občanským sporům a nepokojům v Africe. Hlavy státu např. Robert Mugabe v Zimbabwe, Abdul Aziz Jemus Junkung Jammeh
v Gambii a v poslední době Pierre Nkurunziza v Burundi a další politikové manipulují ústavami, aby mohli v úřadě setrvat déle, než
byl jejich původní mandát. Všechno tohle přispívá k dalšímu porušování lidských práv a důstojnosti lidí. Obyčejní lidí v těchto zemích
v důsledku válek, teroristických akcí a bojů mezi jednotlivými politickými stranami nadále trpí. Jen proto, že se například president
rozhodne prodloužit si mandát o další čtyři roky a pak mění ústavu, aby mohl v úřadu zůstat nejen čtyři roky, ale doživotně.
To jsou problémy, které nás v Africe tíží.
Není pochyb o celosvětovém přijetí, kterého se dostalo sociálním encyklikám a ačkoliv to není systematicky dokumentováno,
celosvětový vliv katolické sociální nauky je mnohem širší, než se obecně uznává. Má se za to, že napomohla vytvářet mezinárodní
deklarace a úmluvy a v některých případech napomohla k zhroucení ideologií a ke změně politické kultury. Některé z jejich dopadů vidíme
v legislativách, týkajících se lidských práv, zaměstnání a nároků zaměstnanců, přijetí pozitivnější podnikatelské etiky v oblasti
dělení zisku a výplaty mezd a také rozvoje.
Například deklarace Spojených národů o lidských právech odráží princip lidské důstojnosti z katolické sociální nauky. Skutečně není pochyb,
že Rerum novarum ovlivnilo obsah i přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Spojených národů. Dokazuje to celá řada nápadných
podobností mezi encyklikou a články Deklarace, které pojednávají o lidské důstojnosti a lidských právech. Deklarace Spojených národů
byla vydána v roce 1948 po vydání Quadragesimo anno a přesně odráží koncepty, obsažené v Rerum novarum. Mnoho afrických zemí začlenilo
principy této deklarace do svých ústav. Jiná věc je, jestli se v intencích těchto principů vždy jedná, ale důležité je, že jsou zahrnuty
do ústav. Znamená to, že katolická sociální nauka měla na Afriku vliv, i když ne vždy přímý.
Afrika je část světa, jejíž paradigmata rozvoje byla pozměněna katolickou sociální naukou, o tom není pochyb. Například díky vlivu
KSN nahradila měřítka lidského rozvoje (jako např. Human Development Index, neboli komplexnější měřítka kvality života), čistě ekonomické
ukazatele, jako je například průměrný příjem na osobu (Average income per capita). Ekonomové a odborníci společenských věd neustále
zpřesňují měřítka lidského rozvoje zaváděním pomocných měřítek, zaměřených na lidskou svobodu, spravedlnost, mír, bezpečnost,
politickou vládu, ekonomickou svobodu, volební demokracii a zastupitelské vlády, což jsou všechno koncepty, nacházející se
v katolické sociální nauce. Komunistické režimy v Africe, které zakazovaly soukromé podnikání, nyní uznávají právo lidí na
soukromé podniky a vlastnictví soukromého majetku. Mnohé africké země v současné době mají programy, sice nedokonalé, ale zaměřené
na snížení chudoby a zlepšení sociálních podmínek obyvatel. V mnoha oblastech konfliktů se zvýšilo úsilí k dosažení míru
a bezpečnost se považuje za důležitou součást rozvoje a pokroku. Záležitosti ochrany životního prostředí jsou nyní považovány
za nesmírně důležité v mnoha afrických zemích, zvláště v těch, které podpsaly důležité mezinárodní protokoly o zachování
a ochraně životního prostředí.
Katolická sociální nauka měla dopad i na udržitelný rozvoj v Africe. Udržitelný rozvoj je definován jako rozvoj, který splňuje
potřeby současnosti, aniž by se ohrozila schopnost budoucích generací plnit své vlastní potřeby. Je založen na šesti principech,
týkajících se lidí, důstojnosti, prosperity, spravedlnosti, partnerství a planety a všechny mají tendenci odrážet principy KSN.
Stručně shrnuto - principy udržitelného rozvoje se zaměřují na tyto cíle:
Na lidi - má se zajistit zdravý život, znalosti, začlenění žen a dětí.
Týká se důstojnosti, kde je potřeba skoncovat s chudobou a bojovat proti nerovnosti.
Týká se prosperity, kde je potřeba vytvořit silnou inkluzivní, transformační ekonomiku.
Dalším cílem je spravedlnost, která má podporovat bezpečnou, mírovou společnost a silné instituce.
Partnerství má katalyzovat celosvětovou solidaritu v oblasti trvale udržitelného rozvoje.
U principu, týkajícího se planety, je potřeba chránit ekosystémy pro všechny společnosti a budoucí generace.
Pro srovnání - principy trvale udržitelného rozvoje odpovídají principům participace, obecného dobra, subsidiarity, solidarity
a univerzálního určení statků v KSN. Ta zpráva Spojených národů, ve které jsou ustanoveny, se nazývá Cesta k lidské důstojnosti
a činí z lidské důstojnosti základní cíl jak udržitelného rozvoje, tak KSN. Je nutné říci, že nejdůležitějším posláním
udržitelného rozvoje a jeho dopadu na lidi je plnění potřeb lidských bytostí, stejně jako je tomu v KSN. 17 cílů a téměř 170 úkolů
trvale udržitelného rozvoje se zabývá důstojností a spravedlností z hlediska sociálního začlenění, transformací ekonomik
z hlediska plné zaměstnanosti a spravedlivých pracovních podmínek pro všechny a z hlediska udržení integrity Stvoření také
ochranou životního prostředí - v zájmu budoucích generací. To vše odráží ideály KSN. Celkový vliv KSN tedy nelze podceňovat,
ani nelze podceňovat její schopnost transformovat společnost.
Na závěr chci říci, že jsem se pokusil vysledovat počátky KSN, její účel, růst prostřednictvím encyklik vytvořených papeži
v průběhu času jakožto morální odpovědi Církve na převažující ekonomické a politické okolnosti v dané době. Hovořili jsme zde
o principech, na kterých nauka stojí, které se zaměřují na lidskou důstojnost a o tom, jak KSN přispívá k myšlení o lidské
důstojnosti a rozvoji. Apeluje na lidské svědomí a ovlivnila legislativu a aktivity, vedoucí ke zlepšení blahobytu lidstva
a ještě stále čeká na přijetí na takové úrovni, která bude odpovídat jejímu významu a potenciálu. Vývoj, dnes jednoduše
charakterizovaný jako cesta k lidské důstojnosti a chápaný v kontextu udržitelnosti, odráží témata, která jsou dlouhodobě
ve středu zájmu KSN, jako např. zaměření na chudobu, fyzickou integritu, spravedlnost, mír a etiku v podnikání.
Cíle Agendy pro udržitelný rozvoj Spojených národů, nastíněné do roku 2030, se příliš neliší od ideálů všezahrnujícího
lidského rozvoje, dobře vyjádřených papežem Benediktem XVI. v encyklice Caritas in veritate.
Jelikož většina afrických zemí přijala články Deklarace Spojených národů do svých ústav a prostřednictvím Africké unie
podepsala Cíle trvale udržitelného rizvoje do roku 2030, můžeme s jistotou tvrdit, že KSN ovlivnila a bude nadále
ovlivňovat rozvoj na africkém kontinentě.
Vážení přátelé, bratři a sestry, děkuji vám za příležitost, hovořit na tomto semináři.
Diskuse:
Fr. Smutný SKS ČR: Jaké je postavení katolické církve v Ghaně? Řekl jste, že jde o malou zemi, ale s početným obyvatelstvem;
zda tam působí další křesťanské církve, případně nekřesťanské. Kdybyste to mohl globalizovat v nějakém nástinu na celou Afriku,
jaký vidíte vývoj křesťanství nejen v zemi. ale na celém kontinentě. My Evropané vidíme, že Evropa je na tom z tohoto pohledu
velice špatně, že jestli se nevzpamatuje a nevrátí se ke svým židokřesťanským kořenům (viz co si dovolili zástupci EU
v Lisabonské smlouvě, kde jasně vyjádřili, jaký mají vztah ke křesťanské Evropě), tak mám obavy, že Evropa pomalu spěje k jistému zániku,
protože hrozí převálcování islámem. A také vím, že islamisté působí v Africe, např. v Nigérii. Takže jak vidíte tento vývoj
ve vztahu k ostatním náboženstvím? Děkuji.
Prah: V Ghaně je 27 milionů obyvatel. Před 10 lety, kdy to byly asi 22 miliony, bylo katolíků asi 13%, v současné době
je katolíků něco přes 11%. Ztratili jsme poměrně velké množství mladých lidí. Ne ve prospěch jiných křesťanským náboženství,
ale připojili se k různým menším církvím (sektám). Bohužel máme mnoho mladých lidí, kteří měli příležitost cestovat do Evropy
a Ameriky, kteří se naučili chovat, jak se chovají mladí lidé v Evropě a snaží se tak žít i po návratu domů. Někteří
vůbec nechodí do kostela. Neznamená to ale, že křesťanství v Ghaně odchází. Lze říci, že rostou například ortodoxní metodisté,
anglikáni, z jiných naopak lidé odcházejí, ale pokud jde o tu křesťanskou komunitu, tak je situace velmi podobná jako
v latinské Americe, kde spousta lidí přechází k menším církvím. V současnosti je ve velkém nárůstu bezpochyby také islám.
Nešíří se tak rychle jako křesťanství; roste primárně proto, že z islánského světa přichází spousta peněz, např. ze Saúdské Arábie.
Téměř v každé ghanské vesnici najdete malou mešitu, kde si lidi získávají penězi, protože lidé jsou všude velice chudí.
I v politice je velmi snadné, koupit si hlasy chudých lidí. Tím stejným způsobem přijíždějí mezi chudé lidi, kteří nemají práci,
nemají žádné materiální statky. Když mezi ně přijde někdo z arabského svět a slíbí jim peníze a práci, například na stavbě
olympijského stadionu, jen se musí připojit k jejich náboženství. Musím říci, že v Ghaně zatím žijeme s muslimy v míru,
alespoň během celého mého života jsme měli velice málo střetů mezi křesťany a muslimy. Někdy ke střetu dojde, když někdo pronese
něco nešťastného a začnou problémy, ale v Ghaně jsme je doposud téměř neměli. Dá se říci, že vláda má kvůli politickým hlasům
tendenci podporovat muslimy, například když se organizují cesty do Mekky a podobně. Dostávají na to různé příspěvky,
které křesťané nedostávají. Zatím to nevytvořilo žádné problémy, což ovše neznamená, že v budoucnosti k nějakým nedojde.
V severní části Ghany je většina muslimů, většina křesťanů je ve střední a jižní části země. Na severu jsou, protože arabové
přicházejí ze severu Afriky. Katolická církev má ale vliv i na tom severu, kde byly například postaveny katolické školy.
Vláda dosud tuto víru respektuje. Katoličtí zástupci se setkávají i v parlamentu. V poslední době se hodně hovořilo
o homosexualitě a geneticky modifikovaných potravinách, kdy jsme donutili vedení země, aby se do ústavy dostalo právo
na zdraví, takže vliv katolické církve je stále docela znát. Když se ovšem podíváme na Nigérii, kde je veliký boj mezi
muslimy, kteří chtějí zavést právo šaría a křesťany, kteří s tím nesouhlasí. Slyšeli jste i o Boko Haram, kteří v Nigérii
páchají spoustu zla. Severně od Ghany je Burkina faso, v Nigeru, v Mali, všude zde je islám, je tam většina obyvatel
islámského vyznání a bojují proti křesťanům, vyhánějí je z jejich domovů. Není tam žádná stabilita, protože tam působí
celá řada teroristických skupin. Podporuje je Al Šabát, Al Kaida, takže i v těchto muslimských zemích existují tak
velké problémy. Musím říci, že se islám v Africe šíří hlavně díky penězům. Týká se to spíš chudby, než víry lidí.
Lidé jsou prostě velmi chudí a když někdo přichází se spoustou peněz, snadno je přiměje, aby se k němu přidali.
Znám v Ghaně spoustu katolíků, prominentních osobností, kteří nejsou zadobře s muslimy, protože se nenechali koupit,
na rozdíl od mnoha jiných. Ale takhle to prostě chodí, chudoba nutí spoustu Afričanů, aby konvertovali k islámu,
aniž by šlo o to, jestli opravdu věří, ale jde o to materiální stránku věci.
Rychetník: Slyšeli jsme, že enckyklika Laudato si byla například na Slovensku či v Rakousku přijata poměrně rezervovaně,
pokud jde o Českou republiku, byla přijata vcelku dobře, ale spíše v různých organizacích pro životní prostředí,
ne mezi křesťany. Jaká je situace v Ghaně resp. v Africe?
Prah: Je velice těžké, říci na to ano či ne, protože vzdělanost v Ghaně není tak vysoká, jako například na Slovensku,
to je zcela jiné, takže to není něco, o čem by církev diskutovala. V Laudato si jsou ale záležitosti, témata, která
se týkají naší země, jako je třeba odlesňování a s tím spojené problémy nedostatku vody, ilegální těžba, znečišťování
životního prostřefí, takže už dávno předtím, než papež vydal Laudato si, byl u nás problém životního prostředí velkým tématem.
Týká se to také ekonomiky, protože lidé přichází na to, že věškerá těžba probíhá ve prospěch velkých nadnárodních podniků
a všechny zisky odchází pryč ze země. Máme například velké zlaté doly, ale všechny tyto doly byly v majetku velkých
zahraničních firem a z toho, co se vydělá, získáváme pouze 10%, protože v minulosti byly špatně vyjednané podmínky.
Lidé tak nemají práci, chodí ji hledat jinam, snaží se třeba sami hledat zlato a často přitom velmi zněčišťují vodni zdroje,
což je velmi nebezpečné, protože mnoho jiných lidí je závislých na vodě z řek, aby měli vůbec měli nějakou pitnou vodu,
ovšem největší problém je v tom, že ti znečišťovatelé mají podporu vládnoucích stran, politiků, kteří za to dostávají peníze.
Velký problém je i s kácením lesů. Jsou zde přírodní rezervace a je vyvíjen velký tlak na to, aby bylo možno těžit
i v chráněném pralese, který by měl zůstat nedotčen, abychom klima v naší zemi udrželi bez změny. Jak jsem říkal,
než byla tato encyklika publikována, o těchno problémech jsme věděli a hovořili jsme o nich. Rakouský kolega říkal,
že encyklika Laudato si hovoří hlavně o situaci v latinské Americe, ale musím říci, že odráží situaci, jakou máme
my v Ghaně, protože encyklika byla napsána tak, že se dotýká situace prakticky na celém světě.